Archiv rubriky: společnost

Nebývá v životě divadla tímto častým zvykem odehrát a připomenout si 100. reprízu divadelní inscenace. V květnu se tohoto úctyhodného čísla „dožívá“ teenagerská komedie švédského dramatika Stefana Lindberga LAVV. Jde o představení komedie s písničkami, která již několik let těší nejen těch později narozených. Přijďte se přenést do časů vašeho mládí a pousmát se nad starostmi, které jste možná jako náctiletí řešili i vy.

Neznámo, zda si to školy (a jejich studenti) z okolí Nitry uvědomují, ale v jednom mají obrovské štěstí. A sice, že v tomto krajském městě se nacházejí dvě divadla, kterým nelze upřít jedno – v práci s dětským a mládežnickým divákům patří ke špičce na Slovensku. Tím nemyslím primárně uměleckou kvalitu jednotlivých inscenací, ale budování vztahu mezi divadlem a mladými diváky. Ze strany loutkového divadla se podobné aktivity berou jako samozřejmost (realita je však v některých případech odlišná). „Velké“ kamenné divadla však ve většině našich měst jakoby zapomínali, že v divadle má slovo výchova dva rovnocenné významy. Na jedné straně doplňuje v jistých směrech práci škol (to je to, co divadlo do tohoto procesu vkládá), na straně druhé v mladých lidech pěstuje vztah k divadlu, což znamená, že si vychovává budoucí diváky (to z tohoto procesu divadlo získává). Nejlepším důkazem fungování tohoto procesu je to, že inscenaci LAVV přesunulo Divadlo Andreja Bagara ze studiového prostoru do Velké sálu, jejíž hledisko má větší kapacitu (pro objektivitu třeba dodat, že jistou roli sehrál i závěr školního roku, který je spojen s větším zájmem škol o kulturní aktivity). Fakt je však ten, že jen během dvou dnů nitranské divadlo dvakrát prakticky zcela vyprodalo své hledisko. V číslech to znamená bez mála 1 200 diváků. Divadelníci z jiných míst mohou namítnout, že divadlo v Nitře je specifický fenomén a v tomto ohledu má podobně příznivé podmínky už jen Martin. Jenže specifické postavení divadla v těchto městech není dílem náhody, ale právě aktivit divadel.

V kontextu inscenace – LAVV slouží jako příklad toho, že před začátkem představení vystoupil na jeviště šéfdramaturg Divadla Andreje Bagara a režisér inscenace Svetozár Sprušanský, který studentům nastínil kontext díla. … Že diváci si vedle bulletinu mohli zakoupit i CD s hudbou z inscenace, že cena obou nesledovala pouze cíl vydělat, ale hlavně to, aby si divák odnesl z divadla i něco hmotné, co mu bude připomínat, že byl v divadle, a že byl konkrétně v DAB, a že po představení následovala debata s psychologem, to vše jsou detaily. Právě ty ale dotvářejí celek. Naskýtá se totiž otázka: Kdy něco podobné zažijí například návštěvníci SND?
LAVV je primárně určeno pro věkovou kategorii 15 – 26 let. O něco výstižnější by byla kategorie 13 – 20. Zhruba v tomto rozmezí se pohybovaly i studenti, kteří navštívili představení 29. června. Text švédského dramatika Stefana Lindberga totiž nabízí motivy, které jsou pro tuto věkovou skupinu nejpřitažlivější. Ve značné míře totiž kopíruje základní strukturu hollywoodských filmů pro náctileté, kterou převzala i německá komerční kinematografie. Postavy vytvářejí tradiční mozaiku školního kolektivu. Školní psycholog, Školník (obě Martin Fratrič), zakřiknutý outsider (Abel – Matouš Krátký), grázl (Max – Peter Oszlík), rebel – umělec (Hakan – Peter Kaldečík), kráska (Bobina – Kristýna Greppelová) dívka odvedle, které dbá o svůj vzhled méně než kráska, zpravidla sportovkyně (Kristin – Alena Pajtinková).

Studenti jsou v posledním ročníku střední školy, čeká jejich rozhodování, jakou vysokou školu školu si vybrat, zažívají první lásky, a s tím spojené sexuální zážitky, hledají vlastní identitu, nesmí chybět divoký večírek a samozřejmě písně. Ani přes jasně čitelné stavbě text nepůsobí jako do očí bijící konstrukt. Naopak, přirozeně a s lehkostí plyne a v jistých momentech zaujme a překvapí i zkušenějšího diváka. Jediným problémem je rozuzlení děje, které působí mírně komplikovaně a uměle. Z několika dějových linií musí totiž dramatik vybrat jednu, která nasměruje děj ke katastrofě a následnému rozuzlení celého příběhu a jeho všech motivů. V tomto případě je jím motiv zázračného nápoje. Kristin totiž na internetu našla recept, podle kterého se dá vyrobit nápoj dospívání. Díky němu se z dětí stanou během chvíle dospělí lidé. Všichni ho vypijí a vidí se v budoucnosti. Následně se proberou v nemocnici po těžké otravě, kterou však zázrakem přežijí. Otevřená zůstává otázka, zda měli prostě štěstí, zda dospěli právě díky tomu, že se dotkli smrti, nebo je zachránila vyšší moc (s náboženským motivem text také výrazně pracuje, věnovat se mu budu později), nebo souhrn všech těchto odpovědí dohromady. Problém závěru spočívá v tom, že během celého děje je motiv nápoje v pozadí. Občas se citován v jedné replice, výrazněji se však nikdy nerozvíjí a není hybatelem děje. V momentě, kdy se stane klíčovým, až příliš odkrývá svůj úkol a celou konstrukci příběhu.
Dalo by se polemizovat i o využití písní. Byly nezbytné? Jsou použity pouze pro efekt? Pravda je taková, že jsou prostě součástí žánru. Žánru, který vznikl ve filmu, a evidentně funguje iv divadle. V tomto případě je nejvýstižnější označení hra pro náctileté (jako odkaz na původní filmový druh teenmovies). Nejde jen o definici cílové divácké skupiny. V tomto ohledu by bylo možné použít termín divadlo pro mládež. Hra pro náctileté má však svou pevnou strukturu a charakteristické znaky, které popisuji v úvodu. A jednou z těchto charakteristických rysů je právě píseň. Ta plní většinou funkci intimní výpovědi a poslední je demonstrací vstupu do nového života, který však neznamená konec starých přátelství.

V případě LAVV je úroveň hudební složky mimořádně potěšující. V našich kamenných divadlech nebývá zvykem, aby autor hudby dokázal vytvořit řemeslně zručné písně, které respektují odkazy na jednotlivé subkultury obsažené v textu. V LAVV se to však Martinovi Nemček podařilo. Píseň Hakana je na rozhraní rocku a punku. Během večírku zní drum and bass. Max rapuje do dancehallovém rytmu. (V tomto případě jde o karibský typ dancehallu, který je směsí reggea, hip hopu, regeatonu a dubstepu.) Ne tradičního evropského, který dominoval v devadesátých letech a vycházel z diskohudby) samplu, který by se díky své lehkosti a vtipu neztratil na albu kteréhokoli ze Slovenské raperů či DJ-ů. Pestrou mozaiku dotvářejí kvalitně vystavěné popové písně Kristin, Abela a Bobino. Zaostává jen závěrečná společná píseň. Hudba v tomto případě nepřekročila hranice prvoplánové a naivní „sladkosti“, která je charakteristická pro písně, jejichž úkolem v inscenaci je demonstrovat šťastný závěr příběhu.
Větší rozdíly jsou v pěveckých výkonech. Petr Kadlečík a Kristýna Greppelová předvedli svůj „muzikálový“ standard. Technika zpěvu ani přirozenost výrazu nejsou ničím výjimečné. Nezaujmou, ale nelze ani tvrdit, že by diváka vysloveně uráželi. Předvádějí to, na co jsme na Slovensku pod pojmem muzikálový zpěv zvyklí. To, že v širším jako slovenském kontextu jde o slabý průměr, je druhá věc. Horší je to už s výkonem Matouše Krátkého. Strnulý výraz, úplná absence dýchání bránicí, zavřený hlas iv přirozených polohách (natož ve vyšších), špatná artikulace, to je něco, co by si člen profesionálního divadelního souboru skutečně mohl odpustit.

Naopak skutečným zážitkem je pěvecký výkon Aleny Pajtinkovej. Všechno to, co představitel Abela nezvládl, co představitelé Hakana a Bobina postavili do polohy nevýrazné rutiny, zvládla tato mladá herečka na vysoké úrovni. Její zvučný, jasný a otevřený hlas je ve spojení s lehkostí výrazu, který se vyhýbá „tradičnímu“ afektu, skutečným naplněním slovního spojení umělecký výkon.
Samostatnou kategorií je výkon Petra Oszlíka. Na vině není jeho interpretace, ale charakter samotné písně. Už jsem uvedl, že ta je v hip hopovém stylu. Nuže, a to je právě problém. Hip hop má totiž jednu rys, a ta ho činí nejen pro divadlo, ale dramatické umění obecně, dost problematickým. Problémem je výrazně performativní charakter tohoto hudebního stylu. Přestože v rané fázi byla pro něj charakteristická zejména spjatost interpreta s komunitou, ze které vzešel, a podstatnou roli hrála autenticita, vývoj ho posunul zcela jinam. Není totiž náhodou, že rapeři a DJs vystupují výhradně pod pseudonymem. Každý nový projekt, při kterém se změní charakter hudby, znamená i nový pseudonym. Samotná hudba je totiž pouze jednou částí mnohem širšího díla. Interpreti a producenti vytvářejí prostřednictvím médií fiktivní postavy a příběhy. Pracují s metaforou, ale zejména hyperboly. Proto se ve videoklipech často využívají drahá auta či šperky. V čem je tedy problém? V tom, že použít hip hopovou píseň s rapem v inscenaci, znamená v nejhlubší podstatě využít princip divadla na divadle, zároveň ho však nepřiznávat. Slovník, způsob konstrukce textů, může být v inscenaci stejný jako v případě hudebních interpretů, ale zde nefunguje. Využívá totiž hip hopovou píseň jako pravdivou výpověď jednotlivce. Hip hop však pracuje s fikcí a ne pravdou či uvěřitelnosti. Tomuto problému se nepodařilo vyhnout ani v LAVV. Tvůrcům nelze vyčíst výrazné nedostatky při tvorbě hudby či textu, stejně Peter Oszlík interpretoval píseň Řidičák na odpovídající úrovni. Jenže hip-hop a divadlo při této režijních-dramaturgické koncepci prostě nejdou dohromady.

Autor hudby Martin Nemček je zároveň autorem textů k písním. I v tomto případě je třeba ocenit, že se nenechal zlákat prvoplánovosťou a povrchností. Co je však nejdůležitější, podařilo se mu zachovat autentický jazyk mladé generace.
Tato skutečnost hraje mimořádně důležitou roli i v případě překladu Jana Zimu a dramaturga inscenace Svetozára Sprušanský (ačkoli v oficiálních materiálech není funkce dramaturga uvedena, dá se předpokládat, že práci spadající do jeho kompetence provedl právě režisér, protože je i šéfdramaturgom DAB).
Autenticita textu je pro mládežnického diváka podstatná. Ten totiž rychle vycítí, když se ho tvůrci snaží přesvědčit, že ho chápou a snaží se mu přiblížit, ale postavy mluví řečí mladých před dvaceti let či jazykem, který je věkově špatně ukotven. Mladý divák v tom případě automaticky zaujme odmítavý postoj a už ho nic nepřesvědčí, aby tento názor změnil. Nitranským divadelníkům se však podařilo vytvořit text na tepu doby i generace. Odměnou je pozornost diváků. V hledišti nebylo vidět zapnuté mobilní telefony, nebylo slyšet ironické poznámky, mladí akceptovali tvůrců jako rovnocenného partnera.
Vedení divadla přitom riskovalo poměrně hodně. Současný slovník totiž obnáší i poměrně slušnou porci vulgarismů. Už samotný název hry LAVV má dva významy. Je to fonetický přepis anglického lovu, zároveň ve švédštině jde o ostrou nadávku. Drsný je i slovník postav a jejich humor. Konzervativní slovenská společnost na podobné inscenace reaguje většinou odmítavě. Pedagogové mají často problém s netradiční interpretací děl české či světové klasiky, natož s novými texty, které často bourají tabu. Nuž důkazem poctivé práce s divákem je i to, že akceptuje uměleckou svobodu tvůrců. V případě LAVV je výsledný efekt ten, že to byly právě pani učitelky (věkem blíže k důchodu, než ukončení svého studia), které na některé humorné situace reagovali nejlépe. Vulgarizmy navíc v tomto případě neplní jen prvoplánovou roli věrnosti textu slovníku mladých, ale podtrhují jeden z hlavních motivů celého příběhu. Tím je přátelství. Pro náctileté studenty je charakteristické, že okruh blízkých přátel je pro ně na prvním místě. Kamarád je důležitější než rodiče, učitelé či první láska. Přesto však mají stále potřebu své skutečné emoce skrývat pod drsný povrch. Proto současná mládež nemá problém svých nejbližších přátel označit za buzeranty, debily či rovnou kokotů. Pro tuto skupinu ztratily vulgarismy svůj původní charakter. Nemají vysloveně hanlivý charakter a pohybují se mezi podstatným, přídavným jménem, ​​citoslovce a spojkou. Nejvýrazněji se tato tematická linie odráží na postavě Maxe. Jeho slovník je drsný a nadává všem okolo. V momentě, kdy by měl zůstat sám, však okamžitě utíká za přáteli. Ti zase nemají problém akceptovat ho jako přítele, přestože je jen před chvílí v klidu sprškou vulgarismů.
Dětský element je příznačný pro celou inscenaci. Aniž se tvůrci snažili zlehčovat problémy mladých, neustále cítit, že problémy, které se zdají jako neřešitelné, se postupem času dají snadno překonat. Ať už jde o hledání vlastní identity, hledání životního partnera či první sexuální zážitky.
Dětskost se odráží i v případě interpretace postav. Ty nesou znaky dospěláky, ale naznačeno negativní rysy jsou vždy obroušené dětskou nevinností. Podtrhují tím skutečnost, že mládež je skupinou, kde se setkává dospělosti a dětství.
Je potěšující, že herci spolu s režisérem nejednotnému výkladu postavy prvoplánově. Bobina Kristýny Greppelovej mohla svádět k interpretaci povrchní sexuální mašiny, pro kterou se vlastní tělo stalo kultem. Herečka však využila postavu v plné šíři. Její Bobine nechybí přirozený intelekt, touha po prvním sexuálním zážitku je zejména snahou vyzkoušet něco nového a neslouží jako prostředek k dosažení osobních cílů prostřednictvím svého těla. Max Petra Oszlíka je sice grázl, ale ne zákeřný. Je to jen ustrašené dítě, které se svou zranitelnost snaží maskovat zdánlivě drsným povrchem. Hakan Petra Kadlečík působí zdánlivě jako blázen, který jednou tvrdí, že je poslední žijící neandrtálec, pak zas římský voják. Snaží se jen najít své místo ve společnosti a definovat svou identitu. Není sexsymbol, ani vynikající sportovec, zda mozek celé třídy. Snaží se proto vynikat chováním a oblečením. Velký prostor nabízí pro Matouše Krátkého postava Abela. Podnětný je zejména vnitřní konflikt této postavy. Pochází totiž z ortodoxního náboženského prostředí. Abel se nesnaží primárně vnucovat svou víru ostatním, i když v jistých momentech k moralizování skluzu (ne text, ale postava). Rovněž se nemíní vzdát životní filozofie, kterou mu vštípila rodina. Ábelová cílem je sladit život ve víře s normálním životem současné mladé generace. V tomto ohledu lze kladně hodnotit, že herec hloubku své postavy plně pochopil a snažil se ji přenést na jeviště. Horší to už je s technickou stránkou jeho herectví. Zejména v emočně vypjatých momentech z herce přímo křičí křeč. To se projevuje i na práci s hlasem. Tiskne na hlasivky, což v kombinaci se špatnou artikulaci způsobuje obrovské problémy se srozumitelností jeho jevištní řeči. Jeho neustálá snaha podtrhávat expresivitu výrazu navíc místy dělá jeho postavu plochou. Na technických nedostatcích se však dá pracovat.
Představitelce Kristin, Aleně Pajtinkovej, postavy s dětskými rysy evidentně sedí a hodí se jí fyzickým dispozicím. Stejně jako dokázala, že i menší prostor a postava, která není zrovna klenotem světové dramatu, jí nebrání v tom, aby diváka zaujala. Už výše jsem zmiňoval její pěvecký výkon, který zaujal nejen technikou zpěvu, ale i propracovaným výrazem. V tomto okamžiku totiž ukázala, že její talent je mnohem větší a navzdory mladému věku má silný cit pro lyriku a sílu výpovědi. Po třech letech působení v Divadle Andreje Bagara by proto snad už mohl nastat čas, aby dostala možnost naplno využít svůj potenciál. Snadno se totiž může stát, že spadne do šablony, což by byla určitě škoda. Jeví se totiž jako jeden z nejvýraznějších ženských hereckých talentů posledních let, mimo prostředí VŠMU a AU.
Martin Fratrič interpretuje postavy psycholog, Chodce, školník, Ježíše a Lékaře. Vyniká zejména slovním humorem. Představuje svět dospělých, kteří se na dětské problémy zdají malicherné. Podobný nadhled a jemně ironický postoj je pojítkem mezi těmito postavami.
Pokud při hudbě vzpomínám autentické respektování několika subkultur, tutéž vlastnost je třeba ocenit i při kostýmech. Kostýmní výtvarnice Diana Strauszová jednotlivé postavy pečlivě diferencovala. Kostým Hakana odkazuje na hnutí indie, které je nejpopulárnější právě ve Skandinávii. Široké kalhoty a tričko spolu s čepicí s rovným kšiltem potvrzují Maxovu příslušnost k hip hopové komunitě. Zbývající tři postavy jsou kostýmům definovány jako příslušníci středního proudu. Jde zdánlivě o samozřejmou maličkost, ale v našich divadlech je téměř pravidlem, že kostýmy příslušnost k subkulturám zcela ignorují. Není nic neobvyklého, když na jevišti pankáči rapujú, příznivci elektronické hudby patří k motorkářům a podobně absurdní kombinace.
Inscenace LAVV potvrdila, že pokud divadlo chápe inscenace pro děti a mládež jako plnohodnotnou součást svého programu, i mládežnický divák bere návštěvu divadla jako plnohodnotné vyplnění času a ne jen jako sice nudný, ale přece jen způsob jak strávit čas se školou, ale ne ve škole . Nic nelichotí náctiletým víc, než když je někdo respektuje. A respektovat znamená i zajímat se o nich, nelhat jejich. To se tvůrcům podařilo. Ukázali, že mají přehled o životě mladých. Že pod pojmem hudba pro mladé netřeba chápat jen Britney Spears, že raper není skinhead, že věta – Ty hlupák ničemný – není pro dnešní mladou generaci nadávka. To vše na pôdryse řemeslně dobře zpracovaného textu, který nedělá z náctileté děti ani dospělé, ale mezistupeň mezi nimi. Pokud má být LAVV začátkem vztahu mezi dospívajícím jedincem a divadlem, je to dobrý start. Stejně může být startem i pro některé méně známé členy inscenační týmu, například Martina Nemček. DAB, které ještě před pár lety pravidelně uvádělo každou sezónu muzikál, po odchodu Josefa Bednárika na tento hudebně-dramatický žánr rezignovalo. Pokud se k němu rozhodnou vrátit, Martin Nemček může být tím, kdo konečně širokému publiku ukáže, že muzikálová píseň neznamená stupidní píseň.
Alena Pajtinková ukázala, že navzdory nízkému věku má minimálně potenciál, ne-li přímo schopnosti na zvládnutí mnohem náročnějších úkolů, než jí byly dosud přiděleno. Třeba jen, aby těmto lidem divadlo důvěřovalo. Tak, jak důvěřovalo pedagogům škol, že se nezaleknou pár vulgarismů, tak jak věřilo, že i mládežnický divák si zaslouží plnohodnotnou inscenaci a nejen povinnou jízdu.