AKTUÁLNÍ VÝSTAVY Slovenská národní galerie

AKTUÁLNÍ VÝSTAVY

Malba po malbě
Esterházyho palác, 2. a 3. posch., Nám. Ľ. Štúra 4, Bratislava
Trvání výstavy: 9. 12. 2010 – 31. 1. 2011
Kurátorka výstavy: Alexandra Kusá
Kurátorská spolupráce: Lucia Gregorová-Stachov

Slovenská národní galerie Vás zve na výstavu Malba po malbě. Výstava slovenské současné malby, která je koncipována jako prohlídka a přestaví současnou Slovenská malbu, tedy tvorbu mladší a střední generace. Chceme ukázat stav scény po roce 2000, kdy už má současná malba svého diváka, mnoha protagonistů, i své galerie. Navzdory silnému monografické prvku je výstava budována tematicky. Prezentujeme výběr děl a výtvarných přístupů současných autorů a autorek, který lze vnímat i jako generační výpověď o malbě, způsobech malování io „maliarskosti“ současné malby. Takto je postaven i doprovodný katalog – v monografiích představí tvůrců, kteří různé překračují klasické i moderní pojetí malby a tvoří mladou malířskou scénu.

Industriální krajina?
Stredoslovenské důlní města v 16. – 18. století
Esterházyho palác, 1. patro, Nám. Ľ. Štúra 4, Bratislava
Trvání výstavy: 17. 12. 2010 – 13. 3. 2011
Kurátorka výstavy: Katarína Chmelinová

Na zimní sezónu 2010 – 2011 připravila Slovenská národní galerie projekt věnovaný specifické oblasti středoslovenských hornických měst a umění raného novověku. Na půdě naší galerie bylo umění dané oblasti naposledy komplexnější představeny jako součást výstavy z cyklu Dějiny slovenského výtvarného umění – Barok v roce 1998. Současný výstavních-ediční záměr podnítila úspěšná akviziční politika galerie, díky níž vznikla v jejím sbírkách unikátní kolekce především kremnického baroka. Na druhé straně to byla potřeba nového uchopení problematiky vyplývající z výsledků dílčích bádání v posledním období.

SNG! NOW
Výstava studentských prací Katedry vizuální komunikace VŠVU v Bratislavě
SNG Esterházyho palác, suterén, Nám. Ľ. Štúra 4, Bratislava
Trvání výstavy: 15. 12. 2010 – 16. 1. 2011
Kurátorka výstavy: Mgr. Dagmar Poláčková

Grafický design v galerii má mnoho podob a funkcí. Od těch zjevně viditelných, jak je reprezentace galerie směrem ven, až po ty víceméně neviditelné, obrácené dovnitř, jako je orientační či informační systém. Problém nastává v momentě, když se grafický design stane vystavovaným exponátem. Izolovaný od přirozeného prostředí ztrácí svůj smysl, protože je vytržen z kontextu, bez kterého je těžko pochopitelný.

Zlatý věk holandské grafiky
Od Goltz po Rembrandta
Kabinet starého umění
SNG, Vodní kasárna, 1. patro, Rázusovo nábřeží 2, Bratislava
11. 9. 2010 – 9. 1. 2011
Kurátorka výstavy: Zuzana Ludiková

Výstava nabízí prohlídku holandské grafiky období manýrismu a baroka ze sbírek Slovenské národní galerie v Bratislavě. Zpřístupněných 115 díl přibližuje tvorbu umělců severních nizozemských provincií z konce 16. a první poloviny 17. století.
Ve výběru jsou představeny díla mistrů, kteří významně přispěli k slávě zlatého věku jako Hendrick Goltzius či Rembrandt van Rijn.
Prezentované cykly vedle náboženských scénách obsahují i výjevy o vlivech planet, dělení dní, koloběhu ročních období, schopnostech pěti smyslů prodchnuty humanistickým klasickým a literárním vzděláním zasahujíc do oblasti etiky a metafyziky či přírodní filozofie.

Ona je madona …
Kabinet umění 20. století +
SNG, Vodní kasárna, 1. patro, Rázusovo nábřeží 2, Bratislava
24. 10. 2010 – 13. 2. 2011
Kurátorka výstavy: Katarína Bajcurová

Název známé popové písničky Roba Grigorovem je svého druhu současnou upoutávkou ke komorní výstavě mapující jednu z oblíbených témat slovenského moderního malířství, kterou Slovenská národní galerie připravila na vánoční čas v kabinetu umění 20. století +. Tradiční námět madony – matky s dítětem totiž patřil v tvorbě Slovenské malířů mezi dvěma válkami, ale i později, k poměrně častým. Na Slovensku se Panna Maria Sedmibolestná odedávna uctívala jako patronka a ochránkyně země, a proto významové konotace a přesahy od „mateřské“ k „mariánské“ rovině námětu byly poměrně časté a pro slovenský výtvarných umělců i přirozené.

Intervence v gotické sbírce SNG
SNG, Vodní kasárna, 1. patro, Rázusovo nábřeží 2, Bratislava
Trvání projektu: 26. 11. 2010 – 16. 1. 2011
Kurátoři: Naďa Kančeková, kurátorka Sbírky užitého umění a designu
Dušan Buran, kurátor Sbírky gotického umění

Část uměleckých děl ze stálé expozice Gotického umění Slovenska je od září 2010 do ledna 2011 prezentována na výstavě D’or et de feu. L’Art en Slovaquie á la fin du Moyen Age (Zlatém a ohněm. Umění Slovenska na sklonku středověku) v Musée de Cluny v Paříži. Jde nejednou o klíčové exponáty z období přibližně mezi lety 1470-1520. Během vystavení těchto děl ve Francii bychom návštěvníkům nadále chtěli nabídnout možnost vstupu do stálé expozice gotického umění; nakonec mnoho starších a neméně cenných děl ze středověku je stále prezentovaných na svém místě. Tuto příležitost jsme se proto rozhodli využít na konfrontaci středověkých artefaktů s uměním 20. a 21. století – rovněž ze sbírek SNG.

stále expozice

Staré evropské umění 16. – 18. století
Vodní kasárna, 1. patro
Koncepce expozice Ivan Rusina

Expozice představuje v reprezentačním výběru významná díla starého evropského umění renesance, manýrismu a baroka ze sbírek SNG. Je rozčleněna podle slohů i jednotlivých evropských škol: po manierizme (H. van Aachen, D. Beccafumi, J. Brueghel) následuje nizozemská a
Vlámská malba 17. století (J. van Goyen, F. Francken, H. ten Oever) a italské umění
16. – 18. století (D. Fett, A. Carraci, P. Batoni). Expozice pokračuje menšími kolekcemi anglického, německého a španělského umění, které spolu podávají relativně ucelený pohled proměn umění mezi lety 1500-1800

Gotické umění Slovenska
Vodní kasárna, 2. patro
Koncepce expozice Dušan Buran

Expozice gotického umění představuje kromě známých skulptur, tabulových obrazů a rekonstruovaných oltářů od konce 13. až po začátek 16. století v nových kontextech i akvizice sbírky gotického umění posledních deseti let.
Kromě divácky působivé instalace kurátor sleduje dva základní cíle: zaprvé zprostředkovat středověký artefakt nejen jako estetický objekt, ale i jako předmět určité historické situace. Návštěvníkům nabízí v rámci nového informačního systému podrobněji komentáře k vybraným památkám, kombinací díl naznačuje geografické souvislosti a v textech nezapomíná ani na jejich obsah, styl, liturgické prostředí či problematiku restaurování.

Barokní umění na Slovensku
Vodní kasárna, 2. patro, sál
Koncepce expozice Katarína Chmelinová

Expozice barokního umění představuje výběrovou kolekci uměleckých děl ze sbírek SNG, která sleduje vývoj výtvarného projevu v 17. a 18. století na našem území. Zaznamenává proměny baroka od jeho raných podob, přes vrcholnou až po pozdní fázi v klasicizujúcich i rokokových polohách. Mezi vystavenými obrazy jsou díla J. Kupeckého, J. Bogdana, jakož i práce následovatele P. Trogera J. L. Kraker a J. I. Mildorfera. Domácí tvorbu zastupují malíři J. G. Kramer, Š. M. Izbighy, A. F. OESER a E. Schrott. Sochařská produkce ve dřevě, kameni i kovu je reprezentována pracemi V. Stadler, dílny J. R. Donnera, plastikami D. I. Stanettiho či F. X. Seegena. Celou kolekci uzavírají ukázky odlitků charakterových hlav od F. X. Messerschmidta.

Umění 19. století na Slovensku
Vodní kasárna, 1. patro, chodba
Koncepce expozice Katarína Beňová

Malířské a sochařská díla Slovenská a se Slovensku spjatých autorů podávají obraz o umění 19. století, které ve vývoji sledovalo středoevropský výtvarný projev. Prošlo dobovými stylovými proměnami, počínaje klasicismem přes biedermeier a romantismus až k realismu a plenérizmu, což dokumentuje tvorba J. Czauczika, K. Marka, J. B. Klemense, P. M. Bohuňov, L. Mednyánszkeho, D. Skuteckého, J. Hanuly a dalších. Z výtvarných druhů převládl u nás zejména portrét, ale zájem se obracel i ke krajině, zátiší a koncem století i k žánrovým motivem.

Doprovodný program SNG Bratislava

Program na leden 2011

20. 1. v 17.00 hod.
V SNG čte … Monika Kompaníková z Vlada Janček –
Vlado Janček z Moniky Kompaníková
Diskuse Silvestra Lavrík
na výstavě současné slovenské malby / Malba po malbě
Kurátorka výstavy Alexandra Kusá
Esterházyho palác, 3. patro, Nám. Ľ. Štúra 4, Bratislava
vstup volný

22. 1. v 17.00 hod.
CORONIDE
Hudba / Libreto: Vít Zouhar
Opera 12 scénách na texty un Pastore Arcade a Publia Ovidia Naso
Soubor Ensemble Damian (Česká republika)

26. 1. v 17.00 hod.
Ona je madona …
Kurátorský výklad na výstavě: Katarína Bajcurová
Vodní kasárna, 1. patro, Rázusovo nábřeží 2, Bratislava

Ladislav Ťažký, Dr.h.c., Dr., CSc. (* 1924 – † 20. 1. 2011)

Ladislav Těžký, Dr.h.c., Dr., CSc. (* 19. 9. 1924 Čierny Balog, okres Brezno – † 20. 1. 2011 Bratislava, je pohřben v obci Veľký Klíž, Slovensko), slovenský spisovatel, prozaik, scenárista, publicista, vlastenec, jeden z nejproduktivnějších a nejvýraznějších autorů moderní slovenské prózy 2. poloviny 20. století, se narodil se v rodině lesního dělníka v osadě Komov v Černém Hronu (dnes Čierny Balog), kde prožil i dětství.
Základní školu navštěvoval v rodné obci (1931 – 38). Po jejím ukončení se zaměstnal se jako příležitostný lesní dělník (1938 – 40) na stavbě silnice Litevský Mikuláš – Lučenec (přes Čertovicu, Čierny Balog, Lom nad Rimavicou a Hriňová). Pak studoval ve Vojenském zeměpisném ústavu v Bratislavě (studium nahrazovalo střední odborné učiliště), kde získal kvalifikaci kartografa. Narukoval do Prvního pěšího pluku Svatoplukova kasáren v Bratislavě (1941) jako Strelníky – Tvůrce mapy, v hodnosti svobodníka, později desátníka. Odtud ho odveleli jako vojáka České armády na východní frontu (1943) na severní Krym. Po vypuknutí SNP byla jeho jednotka odzbrojená Němci a převelena do polského zajateckého tábora v rumunském městě Děj. Z tábora se mu podařilo uprchnout, ale zatkli ho v severním Maďarsku, věznili (v Satoraljaujhely a Košicích), poslali ho do německého zajateckého tábora XVII. A. Kaisersteinbruch v Burgenlandu v Rakousku, odkud se dostal spolu s 200 Slovenská zajatci do zajateckého tábora do Vídně, kde až do skončení války pracoval jako zajatec na obnově vybombardována města. Roku 1945 vstoupil do KSČ. Po válce pracoval jako kreslič na technickém oddělení města Košice (1946) a sociální referent na ONV v Brezně (1947 – 48). Poté studoval obor správního práva a ekonomiky průmyslu na Vysoké škole hospodářských a politických věd v Praze (1948 – 50), kterou ukončil s vyznamenáním ze všech předmětů. Po studiích nastoupil jako referent na oddělení kultury na ÚV KSS (1952 – 57) na oddělení průmyslu (1952 – 53), kde měl nejprve na starosti geologický průzkum, později se stal referentem pro film a lidovou uměleckou tvořivost, SĽUK a Lúčnica (1954 – 57). Působil jako vědecký aspirant Institutu společenských věd v Praze (1958) se zaměřením na literaturu, aspiranturu ukončil obhájení kandidátské disertační práce Povstalecká próza Vladimír Mináč v Ústavu české literatury SAV v Bratislavě (1961) a získal vědeckou hodnost kandidáta filologických věd (CSc.). Pracoval na úseku kultury, sportu a zdravotnictví ÚV KSS (1963), po roce však byl po ostré kritice v plénu ÚV KSSS – pro jeho „kontakty s rehabilitován“ – z aparátu strany „uvolněný“. Přijali ho za člena Svazu Slovenská spisovatelů (1964 ) a získal stipendium Slovenského literárního fondu (1964). Později se stal redaktorem deníku Smena (1967 – 69). Byl zvolen za člena předsednictva Svazu slovenská spisovatelů (1967). Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, kdy odstoupil M. Válek z funkce předsedy a členství v předsednictvu ZZS i více členů z členství v předsednictvu a výboru ZSS, se stal spolu s A. Hykisch úřadujícím místopředsedou ZSS (úřadujícím předsedou se stal i Kupec). v dubnu 1969 se stal s J. Bobem a M. Rufusem zástupcem šéfredaktora Literárního života, který po delší odmlce po zániku Kulturního života začal vycházet jako jeho pokračovatel, vzápětí se však funkce spolu s M. Rufusem vzdali. vzdal se i funkce úřadujícího místopředsedy ZSS a zapojil se do přípravy sjezdu ZSS. Za své postoje prezentovány zejména na stránkách deníku Smena, ve kterých ostře odsoudil vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa a protože odmítal čistky ve veřejném životě, za jeho několik díla a za filmový scénář k Jakubiskové filmové povídce Dominika (z filmu zběhl a poutníci) , ho vyloučili z KSS (1970) a ze ZSS (24. 10. 1971), měl zákaz publikovat a na 20 let ho vyloučili iz kulturního a společenského života. Důsledkem bylo vyhození z redakce, nemožnost získat zaměstnání, nezaměstnanost, problémy dostat děti do škol a šrotování jeho knih. Šlo o „Uvěznění na svobodě, přišlápnutí ducha, ponížení.“ – Jak uvedl s odstupem let. Poté, co se mu nedařilo získat žádné odpovídající zaměstnání, pracoval v masokombinátů, u stavbařů, jako noční hlídač v Tuzexu. Nakonec ho – zásluhou tehdejšího ministra kultury M. Válka – zaměstnali v Ústředí lidové umělecké výroby v Bratislavě (1973 – 1979). Když se později stal stipendistou Slovenského literárního fondu (1979 – 82), začal se věnovat výhradně literární a publicistické tvorbě. V červenci 1989 v literárních týdeníku zveřejnily rozhovor, ve kterém promluvil otevřeně a zásadnější i na adresu zdiskreditovaného systému, tak jak se říkalo až po listopadu 1989. Přestože byl neustále pod policejním dohledem, setkával se s Alexandrem Dubčekem. Po listopadu 1989 odmítl funkci ministra kultury ČR ve vládě národního porozumění. Sjezd Svazu Slovenská spisovatelů 18. a 19. ledna 1990 zrušil rozhodnutí výboru ZSS z roku 1971 o jeho vyloučení ze ZSS a tím ho rehabilitoval – i spolu s dalšími spisovateli, kteří byli zbaveni členství z politických důvodů. Sjezd rozhodl o zániku ZSS a zároveň se uskutečnilo stanoví shromáždění Spolku Slovenská spisovatelů, na kterém ho zvolili do nového představenstva a za čestného předsedy SSS (funkce se po skončení funkčního období tří let vzdal). Na obnovujícím valné hromadě Matice slovenské (srpen 1990) se stal členem jejího předsednictva, ale funkci předsedy jejího prezidia odmítl, přestože byl již do ní zvolen. Veřejně podporoval vznik samostatné České republiky. Angažoval se v organizaci Sdružení slovenské inteligence Kořeny a Slovakia plus, jejichž byl čestným předsedou. Byl členem přípravného výboru občanské iniciativy 61 kroků k české identitě – svrchovaně SLOVENSKO (říjen 1990), která vznikla pro potřebu završit slovenské emancipační úsilí. Iniciativa i díky jeho působení vydala několik významných dokumentů, z nichž se zvláště vyjímá Programové prohlášení a návrhu deklarace SNR o prohlášení svrchovanosti České republiky. Angažoval se iv iniciativě za dostavění nové budovy SND na nábřeží Dunaje. V době vzniku samostatné ČR i po jejím vzniku odmítl dvakrát kandidaturu na post prezidenta ČR. Byl poradcem prezidenta R. Schustera. Až do smrti žil v Bratislavě.
Časopisecky debutoval v Mladé frontě povídkou Bosá jedenáctka (1954), za kterou získal cenu novin (kufříkový psací stroj), a v rozhlase čtením z jeho povídky Jednou cestou (1955). Debutoval sbírkou povídek Vojenský zběh (1962), kterou uvedli i jako původní rozhlasovou hru se stejnojmenným názvem (1962). V témže roce mu vyšla ve vydavatelství Mladé letá i sbírka čtyř povídek-pověstí – pro čtenáře od 9 let, původně plánovaná jako debut, s názvem Host mistra Čerta (1962), zobrazující už pomalu zapomenut pověstmi opředený svérázný život čiernobalockých uhlířů, dřevorubců a pastýřů. Jeho výjimečný prozaický talent se naplno rozvinul v románu Amenmária. Samí dobří vojáci (1964, 2. vyd. 1967, 2004), který ilustroval Vincet Hložník, av triptychu baladických novel Hejno divokých Adamov (1964, 2. vyd. 1971, 3. vyd. 1991) – Divoký Adam, Dunajské hroby (1964 ), novely s autobiografickými prvky, a Hříšnice žaluje tmu. Podle stejnojmenné novely z knihy Hejno divokých Adamov napsal divadelní hru Hříšnice žaluje tmu (1966), kterou nastudoval R. Haspra, po 30 reprízách ji však na pokyn komunistického „Bílého domu“ (ÚV KSS) stáhli z repertoáru, protože se v ní prý “ urážejí hrdinové velkého osvoboditele „, i když to byla“ hra o síle lásky, zbytečnosti a neodvrátiteľnosti smrti „. Román Sklep plná vlků (1965), který měl původní (autorem změněn) název Chléb, nabízí v první části válečný povstalecký příběh a následně zobrazuje dramatický proces združstevňovania na české vesnici. Román skončil na „soudní listině“ (L. Těžký). Podle scénáře, který napsal L. Těžký na motivy své prvotiny Vojenský zběh a románu Sklep plná vlků natočil režisér Juraj Jakubisko filmovou povídku Dominika (1968), kterou zařadil do filmového triptychu zběhů a Poutníci, několik motivy však v ní změnil, a tak byl L . Těžký kritizován za scény, kterých nebyl autorem. Knihou pěti novel Pohřbil jsem nahého (1970) se vrátil k válečné tématice. Vydavatelství Tatran roce 1970 připravilo na vydání jeho první knihu publicistiky Ozvěna svědomí (napsal ji ještě roku 1964), na příkaz „shora“ byla však ještě nesvázaný sešrotován. Roku 1972 zastavili vydání jeho románu Kar v kostele (původní název Stromy do nebe) v Středoslovenském vydavatelství v Banské Bystrici (vyšel až po roce 1989 pod názvem Kdo zabil Ábela). V době nedobrovolného vyloučení z literárního života jako zaměstnanec ÚĽUV-u napsal několik národopisných studií, např. Uhlíři a dřevorubci na Černém Balogu, Odívání a stravování dřevorubců a uhlířů na Černém Balogu koncem 19. a začátkem 20. stol. a přes 30 literárně-výzkumných portrétů předních lidových mistrů, řezbářů, zvonkárov, hrnčířů, fujaristov, malířek, vyšívačiek, uměleckých truhlářů, loutkářů, výrobců valašiek, opasků, krpály aj. Ve válečné tématice pokračoval i široce koncipovaným dvoudílným románem Evangelium podle četaře Matouše (1979), jehož vydání provázely potíže (11 lektorských posudků). V Mladých létech mu vyšla kniha Jánošíková slza (1982), jejíž tři povídky vznikly přepracováním prvotiny Host mistra Čerta. V povídkové knize napájené ze zřídla Čiernobalockého údolí a Černé řeky s názvem Marie a Magdaleny (1983), která se původně měla jmenovat Plačící madony, vzdal úctu slovenskými ženám jako obráncům rodu i národa. V románu I v nebi je louka (1985) zobrazil úděl nejchudšího vesnického chudáka, sirotky, později pastýře a služebníka J. Broučka, novodobého Josefa Maka, s jeho pokorou před životním osudem, „vynikajícího dělníka a služebníka, statečného pastýře i pokorného žebráka, ale vždy vynikajícího KOSCOM …, abychom se v něm jako v zrcadle viděli a nezapomněli na krutosti a směšnosti života … „(úryvek z románu), a tak vytvořil obraz jednoho lidského osudu, ve kterém se specifickým způsobem odráží podstatná část české národní historie (J. Lomenčík). Slovenský rozhlas uvedl ve vysílání na pokračování jeho ještě nevydaný soubor próz Smrt obchází stadiony (1987), díky čemuž se po letech vrátil jako autor do rozhlasového éteru. Pod názvem Před potopou (1988) vyšel jeho román o vodním díle Gabčíkovo, který připravoval jako stipendista SLF, i ze svých setkání a rozhovorů s dělníky, kteří přehradu stavěli. Mladé letá vydali pro mládež nad 11 let jeho soubor krátkých próz Smrt obchází stadiony (1990). Vyšla jeho próza Kdo zabil Ábela (1991), která, přestože má má detektivní zápletku, je i psychologickou sondou do vztahu dvou lidí. Po letech vydal tři novely v knize s názvem Fantastická Faidra (1991), jejíž první dvě části publikoval v šedesátých letech v Slovensku pohledech, ale třetí část vznikla v „nečase“ a po zásahu cenzora nesměla za socialismu vyjít. Vydal dobrodružné romány Dvanáct zlatých monarchů (1993), Marshallovy dcera (1993) a jako nepřímé pokračování románu Dvanáct zlatých monarchů stylizovaný cestopisný a dokumentární román Zjevení Sabiny (1997). Knihu Rozhovorům se spisovatelem Ladislavem Těžkým Testament svědomí (1996) vydal Jozef Leikert. Vydal dvoudílný výběr z publicistiky zastavit Palbu! Prosím … (1997) a Lidé nejsou andělé (1998). V novelách Vystoupila z obrazu (1998) a Útěk z Neresnica (1999) řeší etické otázky současnosti v konfrontaci s minulostí. Dvojnovela o fiktivní (ženě z obrazu) i reálné ženě Krásná zlatá bestie (2000) vyšla ve spolupráci s organizátory výtvarné kultury bratry Smolákovcami a představuje i „hříšné a poetické akty“ Adreja Smolák. Národní literární centrum mu vydalo vzpomínkové eseje Literární vrásky (1996), které začaly vznikat již v roce 1976, kdy měl zakázáno publikovat. Veřejná knihovna Jana Boccacia v Košicích vydala Bibliografický leták. Ladislav Těžký (1992, sest. Z. Iléšová), Bibliografický leták. Ladislav Těžký (1994, sest. K. Donovalová) vydali i Okresní knihovna Banská Bystrica a Podunajská knihovna v Komárně (1997, sest. E. Ďurčová).
ocenění:
Získal hlavní cenu v jubilejní umělecké soutěži k 20. výročí osvobození Československa, kterou vyhlásila vláda v oboru literatury a dramatické tvorby (1964) – za román Amenmária. Samí dobří vojáci s přihlédnutím na díle Dunajské hroby a Rozhovor s mrtvým.
Ústřední výbor Svazu česko-slovenský spisovatelů schválil udělení Ceny Svazu česko-slovenský spisovatelů v oboru prózy Ladislavu těžkých za román Amenmária. Samí dobří vojáci (1965).
Na návrh Svazu Slovenská spisovatelů se stal laureátem Státní ceny Klementa Gotwalda za román Amenmária. Samí dobří vojáci s přihlédnutím na knihu próz Hejno divokých Adamov (1968).
Je nositelem Ceny Josefa Cígera Hronského (1994), kterou mu udělil předseda Matice slovenské Jozef Markus.
Vláda SR mu udělila Cenu Ľudovíta Štúra (1994) – ve spolupráci se Sdružením Slovenská novinářů.
Univerzita Konstantina Filozofa v Nitře udělila čestný doktorát Dr.h.c. (2004).
Je čestným občanem Černého Balogu, sopor, Brezna, Sihla a Klížska Hradiště.
Zpracoval ŠTEFAN Cifra
literatura:
Ladislav Ťažký. In: Maťovčík, Augustin, a kol .: Slovník Slovenská spisovatelů 20. století. 1. vyd. Bratislava – Martin: Vydavatelství Spolku Slovenská spisovatelů a Slovenská národní knihovna, 2001. S. 464 – 465.
LOMENČÍK, Július: Letokruhy života v souřadnicích literárních děl vpečatených v osidlech času. In: Osobnost a dílo Ladislava Těžkého v Literárněhistorická a spoločenskohistorických souřadnicích druhé poloviny 20. století: Sborník z literárněvědných konference uskutečněné 5. října 2004 [online]. [Cena. doc. PhDr. Kristýna Krnově, CSc.]. 158 s. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, Fakulta humanitních věd, Katedra slovenského jazyka, 2004. ISBN 80-8033-127-0. [Citované 5. 9. 2014.]

Emil Boleslav LUKÁČ slovenský spisovatel

Emil Lukáč, PhDr. (* 1. 11. 1900 Horus, dnes součást obce Hodruša-Hámre – † 14. 9. 1979 Bratislava), pseud .: Boleslav; použijte ikonu; Lc., Slovenský básník, překladatel, redaktor a evangelický kněz, významná osobnost české literatury 1. poloviny 20. století a poválečné literatury, slovenského společenského, kulturního a politického života, zakladatel a tajemník Spolku Slovenská spisovatelů, lidovou školu vychodil v Strháre a Hodruši. Studoval na ev. gymnáziu v Banské Štiavnici (1910 – 18), na Evangelické vysoké škole a současně na Filozofické fakultě UK v Bratislavě (1918 – 22), literaturu a ev. teologii na Sorbonně v Paříži a na ev. teologické fakultě v Lipsku (1928). Doktorát (PhDr.) Získal (1934) na základě disertační práce Ady a dekadence.
Působil jako kaplan na více místech, byl tajemníkem ev. generální církve pro obor mládeže, profesorem na Hudební dramatické škole (1926 – 1936) a na dívčích reforomovanom gymnáziu (1933 – 1947). Působil jako přednosta odboru pro literaturu a umění ministerstva školství a osvěty v Bratislavě (1947 – 1950). Byl činný i jako redaktor časopisů a organizátor literárního života. Redigoval Národní noviny a beletristickou přílohu Slovenského světa (obě 1922), časopis Nový rod (1924 – 1934), předposlední ročník časopisu Mladé Slovensko (1928), LUK (1930), revue Spolku Slovenská spisovatelů Slovenské směry (1923 – 38), desetiletí působil v kulturních rubrikách novin Slovenský deník a a-Zet (1929 -39). V roce 1940 založil a také vedl časopis Tvorba (do roku 1944), který dával prostor demokraticky orientované literatuře. Po válce vedl kulturní rubriku společenského časopisu Týden (1946 – 50) a znovu se vrátil k redigování Tvorby (1948 – 1950). V roce 1924 se stal zakladatelem Spolku Slovenská spisovatelů, kde byl později v letech 1933 – 1938 tajemníkem. Zároveň byl předsedou literárního odboru Umělecké besedy slovenské. V roce 1936 se stal organizátorem pokrokového I. kongresu Slovenská spisovatelů v Trenčianských Teplicích, jehož výstupem bylo sjednocení české spisovatelské a umělecké inteligence – bez ohledu na konfesionální, světonázorové či politické rozdíly – na společných cílech české literatury, kultury a politiky, ale i zřetelný protifašistický a humanistický akcent v časech hrozby německého fašismu. V předválečném a válečném období byl i politicky činný, byl poslancem Národního shromáždění v Praze (1936 – 1939) za Čs. stranu národnesocialistickú a v období Slovenského státu poslancem Slovenského sněmu. Pro svou politickou činnost v období války byl komunistickým režimem proskribovaných, a tak se zaměstnal nejdříve jako pracovník Slovenského muzea v literárních muzeu Janka Jesenského (1950 – 55) a později jako korektor v Středočeských tiskárnách (1955 – 1966). V polovině 60. let ho rehabilitován, a tak se mohl se vrátit do literárního života. V roce 1965 odešel do důchodu a na tvůrčí dovolené Slovenského literárního fondu (1965 – 1970) se věnoval literární činnosti. V roce 1976 mu udělili titul zasloužilý umělec.
Debutoval básnickou sbírkou Zpověď (1922), která se inspiruje klasickou poezií (J. W. Goethe), parnasistickou poezií (P. O. Hviezdoslav), symbolismem (R. M. Rilke, I. Krasko, O. Březina), biblickými tématy, ale i vlastními zážitky a zkušenostmi. Sbírku Dunaj a Seina (1925) napsal pod vlivem pobytu v Paříži a osciluje kolem témat domova a světa. Do knihy Hymny k slávě Hosudarovej (1926) zařadil svou náboženskou poezii. Po ní vydal sbírku O lásce nelaskavé (1928) s intimními motivy. Ve sbírce Křižovatky (1929) pochmurné romantické prvky vyvažuje jako záchytný bod láska k matce, která je alegorií „nadlidské síly“, a k ženě. Ve sbírce Zpěv vlků a jiné básně (1929) se zaměřil na společenská témata a národní bytí, pokusil se o básnickou syntézu Slovenska, prostřednictvím osobností národních a literárních dějin (Holubi a Šulek, Kukučín) a hodnocení slovenského etnika a kultury i prizmatem jeho zahraničních zážitků a poznatky z ciziny, aby tak názornější dokumentoval myšlenky přirozené svébytnosti Slovenska v evropském kontextu. Následovaly podobně laděné sbírky s hlubokou esteticky a eticky působivou výpovědí, v níž centru jsou sociální a politické jevy národního i univerzálního dosahu: Elixír (1934), Moloch (1938). Ve sbírce Babylón (1944) se básník ohrazuje proti destrukčním dobovým tendencím, machiavellistické mocenským aspiracím vyplývajícím z fašismu, a pozvedá svůj hlas ve jménu humanismu a porozumění mezi národy. Tím se zařadil do progresivního proudu slovenské poezie. Napsal i libreto k opeře Figus-Bystrého Detvan (1928). Vydal náboženské meditace a kázání Kam ho položili? (1943), antologii poezie Dies irae (1946) a výběr svých překladů z poezie Zahrada útěchy (1949). Po nedobrovolném patnáctiletém odmlčení vydal výběr ze své celoživotní tvorby Hudba domova (1965) a shrnutí své básnické žně 50. a 60. let ve sbírce s názvem Óda na poslední a první (1967), v ní se vrací do mládí, vyrovnává se s údělem proskribovaných člověka, vytištěného na okraj společenského života, a zamýšlí se nad osudem lidstva. Jako skicák dojmů po opětovné návštěvě Francie napsal sbírku Pařížské romance (1969), o rok mu vyšel první svazek vybraných spisů Život a dílo (1970) a vzápětí druhý Evropský hodokvasu (1971). Později vydal výběr z poezie Tvůj tanec žhavý (1976). Ve sbírce Srdce pod Kavkazem (1978), která vznikla po návštěvě Sovětského svazu, zveřejňuje cestopisnou i reflexivní lyriku, zamýšlí se nad kulturními vztahy a zpřítomňuje svou vlast. Překládal z maďarštiny (E. Ady, S. Petöfi aj.) A francouzštiny (P. Claudel, Ch. Baudelaire a i.).
Zpracoval Štefan Cifra
literatura:
1) Emil Lukáč. In: Maťovčík, Augustin, a kol .: Slovník Slovenská spisovatelů 20. století. 1. vyd. Bratislava – Martin: Vydavatelství Spolku Slovenská spisovatelů a Slovenská národní knihovna, 2001. S. 292 – 293.
2) Emil Lukáč. In: Encyklopedie Slovenská spisovatelů. 2 sv. [Napsal kolektiv autorů pod vedením PhDr. Karla Rosenbaum, DrSc.] Bratislava: Obzor, 1984. S. 394 – 396.

Michal REŠETKA, slovenský spisovatel

Michal Rešetka (* 2. 9. 1794 Bobot – † 9. 5. 1854 v Horná Súča), slovenský náboženský spisovatel, literární historik, vynikající bernolákovskej vlastenec a významný sběratel, editor a vydavatel Slovenská knih, literárních rukopisů v období slovenského národního obrození, katolický kněz, pocházel z rolnické rodiny. Studoval na gymnáziu v Trenčíně. Studium katolické teologie absolvoval v Nitře (1811), za kněze byl vysvěcen r. 1817. Působil jako kaplan v Rajci (1817 – 23), Dubnici nad Váhom (1823 – 34) a od r. 1834 jako farář v Horní soucit, kde je i pohřben. Během 30. roční sběratelské činnosti ve své knihovně shromáždil a pak i odborně zpracoval množství slovenská i cizojazyčných tištěných i rukopisných literárních památek. Slovenskou, přes 1 000 pruhované část jeho knihovny tvořily vzácné rukopisy Petra Benického, M. Augustíniho, Hugolín Gavlovič a jiných. Knihy z jeho knihovny, které dával k dispozici široké čtenářské veřejnosti, se staly podkladem pro Chrástkove Dějiny řeči a literatury české a byly cenným pramenem i pro Hurbanova práci Slovensko a jeho život literární i pro A. Radlinského. Po založení Matice slovenské se vzácná Rešetkova knihovna (bohužel už nekompetná) stala jejím majetkem. Shromáždil údaje o slovenský činitelích, které zpracoval v přehledných dějinách české řeči a literatury. Patřil do třetí generace bernolákovcov.
V bernolákovčine vydával své překlady a původní náboženské spisy, díky němu vyšla Gavlovičova Valaská škola mravů stodola (1830 – 31) a dvousvazkové vydání Kázaní príhodních od různıch Někdo kazatelem v jaziku slovenském vyřčených a na světlo vydaných v r. 1831 až 1834 nákladem J. Palkovice. Je autorem řady samostatně vydaných kázání jako Duchowny řeč …, Dvě duchów řeči …, Obraz života čnostlivého … (1832, 1836, 1839). Několik z kázání mu vyšly iv Radlinského pokladu kazatelského řečnictví. Byl také horlivým osvětovým pracovníkům, podporovatelem Slovenská národních akcí, zejména škol. V Horní soucit se zasloužil se o vybudování školy, založil spolek mírnosti (měl přes 1300 členů) a nedělní školu. Je po něm pojmenována Krajská knihovna Michala Rešetka v Trenčíně a základní škola v Horní soucit.
literatura:
1) Michal Rešetka. In: Slovenský biografický slovník R – Š. 5 sv. 1. vyd. Martin: Matica slovenská, 1992. S. 69 – 70.
2) Michal Rešetka. In: Encyklopedie Slovenská spisovatelů. 2 sv. [Napsal kolektiv autorů pod vedením PhDr. Karla Rosenbaum, DrSc.] Bratislava: Obzor, 1984. S. 72.
3) Michal Rešetka [online]. In: Veřejná knihovna Michala Rešetka v Trenčíně. [Citované 5. 9. 2014.]

Ján ŠTEVČEK slovenský spisovatel

Jan Števček, prof. PhDr., DrSc. (* 13. 9. 1929 Mýto pod Ďumbierom – † 26. 9. 1996 Bratislava), pseud .: Jan Hudač, slovenský literární vědec, historik a kritik, básník, esejista, scenárista a překladatel, pocházel z rodiny zedníka, která měl kořeny na východním Slovensku. (Bratranec -> literární kritik a politik Pavel Števček.)
Základní školu vychodil v rodišti, kde byl jeho učitelem spisovatel František Švantner (učil na lidové škole v Mýtě v letech 1933 – 1940). Studoval na gymnáziu v Banské Bystrici (1941 – 48). Absolvoval obor slovenština – francouzština na Filozofické fakultě České univerzity v Bratislavě (1948 – 52). Doktorát filozofie (PhDr.) Získal roku 1952, kandidátem věd o umění se stal r. 1958, doktorem věd o umění roce 1975 a profesorem roce 1979. Působil jako asistent estetického semináře Filozofické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě (1952 – 55), která dříve (do roku 1952) nesla jméno Slovenská univerzita, jak dobrý asistent (1955 – 62) , docent (1962 – 73), mimořádný (1973 – 79) a řádný profesor (od roku 1979). teorie a dějin české literatury a vedoucí katedry české literatury a literární vědy. Mezitím přednášel slovenskou literaturu v Budapešti (1964 – 66), působil jako lektor české literatury a slavistiky univerzitě ve Štrasburku ve Francii (1966 – 68), byl šéfredaktorem Slovensku pohledů (1970 – 71) a šéfdramaturgom SND (1879 – 80).
V literárněvědných práci se věnoval české prozaické tvorbě 20. století, zejména báseň v próze – v knižních pracích baladicky próza Františka Švantner (1962), Lyrická tvář české prózy (1969), nezahlídla prózy (1971), Lyrizovaná próza (1973) a její ideově estetické problematice – v knihách Skici a Estetika a literatura (obě 1972). Zabýval se analýzami moderní slovenské prózy s důrazem na román v práci Esej o slovenském románu (1979), na ni navazuje Moderní slovenský román (1983), ve které analyzuje románovou produkci z let 1918 – 1948, monografie Současný slovenský román (1988), kde analyzuje poměry v románové tvorbě po roce 1948. Souhrnně tyto práce vyšly pod názvem Dějiny slovenského románu (1989). S albíni Bagin připravil soubor portrétních studií Obrazy a myšlenky, se Stanislavem Šmatlák podobnou knihu Literární rozhovory. V knize Nové skici zhodnotil současnou literaturu včetně dramatu a kritiky. Poslední období života věnoval esejistické tvorbě (Fenomenologie infarktu, Sliačské meditace, V pasti, Týden v tichém domě a i.). Je autorem básnické sbírky Třicet Clive básní a jedna (1994), literárních scénářů, televizních adaptací děl, divadelních a rozhlasových děl a editorem několika zborníkov.Venoval se i uměleckému překladu francouzské prózy i poezie. Nositel národní ceny SSR (1986), Ceny Zlatý dvojitý kříž a vyznamenání Rytíř literatury a umění – za šíření francouzské kultury, které mu udělil prezident Francouzské republiky (1996).
literatura:
1) Ján Števček. In: Maťovčík, Augustin, a kol .: Slovník Slovenská spisovatelů 20. století. 1. vyd. Bratislava – Martin: Vydavatelství Spolku Slovenská spisovatelů a Slovenská národní knihovna, 2001. S. 82. S. 150 – 451.
2) Ján Števček. In: Encyklopedie Slovenská spisovatelů. 2 sv. [Napsal kolektiv autorů pod vedením PhDr. Karla Rosenbaum, DrSc.] Bratislava: Obzor, 1984. S. 161 – 163.

Ján DOMASTA, slovenský spisovatel

Ján Domasta (* 23. 9. 1909 Cabaj-Čápor – † 26. 9. 1989 Cabaj-Čápor, pech. V Bratislavě), pseud .: Andrej Lubomirski; Čáporský; d’Asti; Jan D. Čáporský, Kaššiak; Ondrej Lubomirski (spolu s V. Plicka), Pridverský; Rastislav Nitriansky; T. Slavske; Y. X. Wals, slovenský spisovatel, autor literatury pro děti a mládež, učitel, redaktor, do lidové školy chodil v rodišti (1915 – 20). Studoval na gymnáziu v Nitře (1921 – 26) a v Ružomberku, kde maturoval (1930). Působil jako učitel ve Velkém Záluží (Ujlaky), Vojnic (Bátorove Kesy), Leopoldově. Byl výkonným redaktorem časopisu Vĺča (od r. 1939). Absolvoval externí studium oboru slovenština – dějepis na Filozofické fakultě České univerzity (1943 – 45 a 1947 – 50). Byl redaktorem v Slovenském pedagogickém nakladatelství (1943 – 45 a 1946 – 59), mezitím jeden školní rok působil jako učitel – v Štúrove (1945/46). Byl učitelem na ZŠ v Bernolákově (1960 – 65) a vychovatelům a vedoucím výchovy ve výcvikovém středisku pro občany se zmenšenou pracovní schopností v Bratislavě (1965 – 68). Znovu se vrátil do Slovenského pedagogického nakladatelství, kde působil jako redaktor časopisu Rodina a škola až do odchodu do důchodu (1968 – 1974).
Knižně debutoval románem z velkomoravského období Mladý vlk (1942), na který navázaly Slovenské legendy (1943); ve spolupráci s V. Plicka vydal knihy pověstí z dob tureckých, tatarských i kuruckých vpádů a válek Tataři a Turci (1943), Kuruci (1944), zbojníci, Na úsvitu (Obě 1945) a Sedm dobrých bratrů (1948). V románu Velké zkoušky (1948) ztvárnil boje Pilišské Slované s maďarskými kmeny o Vyšehrad. Cenné jsou jeho 4-svazkové historické Pověsti o hradech (1967 – 1974), které později doplnil a vydal v 2 svazcích (1076 a 77). Psal i prózy sociálně-kritického zaměření, v nichž čerpal z vlastní životní zkušenosti i z historických materiálů a sledoval nimi didaktické záměry: Vzdechy zpod dereš (1951), Tonka a jiné povídky (1961), Nedele bez harmoniky (1975). Podobné tendence jsou iv jeho povídkách, pohádkách, veršíky a rečňovankách s vesnickou tematikou Vranka Hanka – chytrá mëstanku (1943), ženili se motovidlo (1943), Mraveneček Paleček (1964) a Púpavienka (1975, spolu s V. Šimkovovou) či v divadelních hrách Sůl nad zlato (1953) a nejhorší z třídy (1963). Psal i literaturu pro děti a mládež, kde spolupracoval is televizí, rozhlasem a divadlem.
literatura:
1) Ján Domasta. In: Maťovčík, Augustin, a kol .: Slovník Slovenská spisovatelů 20. století. 1. vyd. Bratislava – Martin: Vydavatelství Spolku Slovenská spisovatelů a Slovenská národní knihovna, 2001. S. 82.
2) Ján Domasta. In: Encyklopedie Slovenská spisovatelů. 2 sv. [Napsal kolektiv autorů pod vedením PhDr. Karla Rosenbaum, DrSc.] Bratislava: Obzor, 1984. S. 115.

Rudolf Dilong * 1905 – † 1986 slovenský spisovatel

† 7. 4. 1986 zemřel v Pittsburghu (Pensylvánie, USA) Rudolf Dilong (* 1. 8. 1905 Trstená), básník, prozaik, publicista, dramatik, přední představitel slovenské katolické moderny, se spoluzakladateľským Vladem do zrodu slovenského nadrealizmu, františkánský kněz . Pseudonymy: Aurelius, Du Long, Ria Vale, Saturin, Skurušin, Štefan Poľana, Tatran, Ďuro Kladivo. Studoval na gymnáziu v rodném městě a Trnavě, kde ho přijali do františkánské řehole, absolvoval římsko-katolickou teologii v Žilině, studoval i na FF UK v Bratislavě, vysvětili ho v Nitře (1929). Pobyl ve více františkánských klášterech (Kremnica, Trnava, Nitra, Malacky, Hlohovec, Skalica). Působil jako kazatel a katecheta, během 2. světové války jako vojenský kněz v české armádě, i na východní frontě. V červenci 1945 emigroval do Itálie, v Římě se ho ujali tamní františkáni. Zapojil se i do činnosti Slovenského akčního výboru (později Slovenský osvobozenecký výbor), který usiloval o obnovení České republiky. Odešel do Argentiny (1947), kde působil jako kněz slovenské vystěhovaleckých komunity ve františkánském kostele v Buenos Aires, později v klášteře polských františkánů v Pablo P. Odesta. Zároveň redigoval periodikum Slovenské zvěsti. Pak odešel do USA (1965), kde žil v klášteře Sv. Rodiny v Pittsburghu, a o. i. redigoval krajanské měsíčník Listy sv. Františka. Pracoval i jako funkcionář Světového kongresu Slováků. Zemřel v Pittsburghu a byl pochován na půdě františkánského kláštera Sedmibolestné Panny Marie ve Valparaiso, ve státě Indiana (USA). Publikoval básně časopisecky i knižně, byl mimořádně plodným autorem, vydal přes 100 knih, z toho 25 na Slovensku. Sestavil antologie mladé slovenské poezie (1933), kde představil básníků katolické moderny, byl spoluzakladatelem časopisu Postup (1934 – 1935), kolem kterého se sdružila stejnojmenná skupina mladých básníků, prozaiků i kritiků. V debutové sbírce básní Příští lidé (1931) a dalších dvou sbírkách Slavné na loukách (1932) a Dýchejte, lazy! (1933) ztvárnil téma přírody a selského života, přes tradiční, rustikální vidění. V roce 1934 se jako tradicionalistických básník definitivně přerod na modernisty, což se projevilo v jeho sbírkách novátorské imaginativní subjektivní lyriky Hvězdy a smutek (1934), Helena nosí lilie (1935) a Mladý ženicha (1936), ve které zamítl „starou lyriku“ a otevřeně se přihlásil pod „prapor avantgardy“. Spolu s Rudolf Fabry, autorem provokativní sbírky Uťaté ruce (1935), nabyl spoluzakladateľský význam u zrodu slovenského nadrealizmu. Za jeden z vrcholů jeho spirituální meditativní lyriky lze pokládat knihu Já, svatý František (1938). Sbírka Město s růží (1939) byla opět byla nadrealistická, ale s národními, náboženskými, frontovými tématy. Po kritice Josefa Kútnik Šmálova, který vystoupil polemicky proti surrealismu jako proti destruktivnímu a nihilistické směru, konkrétně proti Dilonga a hlubiny, uražený i roztrpčený vydal sbírku Honolulu, píseň labutě (1939), která měla být přesvědčivým důkazem rozloučení s poezií. Pak způsobil senzaci dvěma sbírkami „ženské milostné poezie“ Muškát (1940) a Můj sen o lásce (1941), které vyšly pod jménem Ria Vale, ženy, která osudově zasáhla do jeho života (vlastním jménem Valéria Reissová, která až po půlstoletí přiznala, že Dilong její literární pomohl při druhé sbírce). Zasažený válečnou apokalypsou se utíkal ve sbírkách Konvale (1941) a Nevolej, nevolej (1941) k tématům dětství a rodné Oravy. Vydal další dvě ryze surrealistické sbírky Somnambul (1941), Kdosi tě volá (1942) a další dvě sbírky Pláč (1944) a autobiografickou poému Moje krev (1945). Ještě na Slovensku psal i vzpomínkové prózy, romány, vydal lyrizovanú autobiografii Zakletá mládí (1943), román ztvárňující mezilidské přátelské a manželské vztahy Člověk s láskou (1944) a modernistické tragédie – hry s autobiografickými prvky, o slovenském „prokletém básníkovi“: Valin ( 1940), Padající světlo (1941). Ve složitých podmínkách emigrace nejdříve vydával satirický-kritické básnické sbírky, inspirované politickými událostmi (zánik samostatného státu) a politickými emocemi (návrat čechoslovakismu, nástup komunismu): Souzeni (1946), dávej, dávej! (Pod pseudonymem Ďuro Kladivo, 1946), Kumssty … (jméno fingovaného autora Syn Pius Hoňczka je obměnou měna protestantského básníka Daniela Sinapis Horčička, autorská trojice R. Dilong, K. Třmen, J. Okál, 1946), Vlast volá (1948 ), Balady (1948), Listy z emigrace (B 1949). Exilový kritik Jan E. Bor ho nazval „bojovným básníkem ztracené slovenské svobody“. Sbírka dálku a píseň (1949) měla náboženskou náplň, sledovala nábožensko-duchovní sebapovznesenie. V emigraci napsal autobigrafické knihy Cesty psance (1951), v níž se věnuje útěku ze zničené Bratislavy až po příchod do Buenos Aires a romány bez matky (1951) a Píseň lásky (1953). V Argentině vydal básnické sbírky: dálky bez domova (1950), Balady (1953), Za světlem (1954), Na vrchu naděje ( 1955), Stopy v ohni (1956) a v záblesku věků (1959) a Dotek s věčností (1961), Břehy svobody, (1965). napsal i nedělní úvahu Slovo Boží (1955) a Golgotu (1957), legendy o umučení Krista . V USA vydal sbírky básní: Na hroudách času (1966), Pod křížem (1967), Minuty Země (1969), kde holub doletí (1970), Matka celá krásná (1970, výběr z mariánských básní), Rodiště (1970, cyklus v knize Odkaz na počest J. Cincíka), Hladový větřík (1972), Švih (básně s jednoslovný verši, 1972), Chodníky (1975, „básně v próze“), Srdce nás bije (1975), Dům na bydlení (1976) , Vidím otevřené nebe (1976), Jací jsme všichni (1977, „lyrizované antiverše“), krok co krok: Notes na procházky (1978), Pojď, následuj mne (1979), trilogie Za krásu otčiny (1979, I. díl) , Růže lásky (1979, II. díl), Na píseň srdce (1979, III. díl). Vydal i knížky „lyrických próz“: Nabízím chléb se solí (1971), Pokora vína (1975), Pohádka má křídla (1973), Vidíte zrnko (1973), Na půlhodinku (1974), kde člověk klade semínko (1975), Před tebou váza (1975), Co vítr neřekne (1976), Duch do dějin (1976), Oči nám hoří (1976), Potkával jsem lidi a svět (1976), otčiny, zhrievaj mě (1977), Sen je budoucích (1979, „básnická vize“) a Setkání (1979). Kromě toho vydal „aforismy a epigramy“ ztlumené slovíčko (1974), náboženské úvahy Kdo se umí modlit (1975), knihu Moje svědectví o SOV-e (1975) o působení v Slovenském osvobozeneckém výboru, životopis sv. Františka Světec z Assisi (1975, 11. vyd. 1984), lyrický román Nezemře, kdo miluje (1976), „minidrámy“ Kvítek do nebe (1977), modlitby pro děti Sláva Bohu (1978). Poetickou tvorbu završil sbírkami lyrických meditací o smyslu lidského života ao Bohu Milovat – žít, Modrý blankyt, Svaté rozjímání, Slovenská strážkyně, sbírkou Ještě kvítek (1982) a poslední básnickou sbírkou – „poémou o legendární Marii z Detroitu“ Z úst básně a i. v poslední knize „lyrických meditací“ Roky v poezii bilancoval – úvodní i závěrečnou básní – svůj příjezd i odjezd. K dramatické tvorbě se vrátil historickou dramatem o pokračovateli duchovního i kulturního apoštolátu sv. Cyrila a sv. Metoda Gorazd (1963). Vydal utopistické-apokalyptický román Agonie věku (1964). Z pozůstalosti vyšel jako nedokončený fragment jeho „antiromán“ Růže Dagmar (Bratislava, 2000), který údajně vznikal v druhé polovině 60. let. Věnoval se i publicistice, publikoval v Slovenská krajanských časopisech. Výběr z jeho exilové tvorby vyšel na Slovensku pod názvem Já, Rudolf Dilong, trubadůr (1992), výběr z epigramů a aforismů pod názvem ztlumené slovíčko (2008), fragment jeho Životopisu pod názvem Mládí z očistce (2001), výběry z poezie a prózy jak Literární dílo I – III (editor Július Pašteka): Hvězdy a smutek, 2002, Cesty a stesk, 2002 – výběry z poezie do 1945, z exilu, Píseň lásky, 2003 – výběr z prózy.

Ministr dopravy Ján Počiatek

Ministr dopravy Ján Počiatek

 

Ján Počiatek se narodil 16. září 1970 v Bratislavě.

Kde absolvoval vysokoškolské studium na Fakultě elektrotechniky a informatiky Slovenské technické univerzity (STU). Další vysokoškolské studium ukončil na Národohospodářské fakultě Ekonomické univerzity v Bratislavě.

V letech 1999-2002 absolvoval několik odborných zahraničních vzdělávacích programů. V roce 1995 se začal věnovat podnikatelským aktivitám v oblasti informačních technologií. Od roku 1997 pracoval Ján Počiatek ve společnosti Telenor Slovakia.

V parlamentních volbách 2006 získal Ján Počiatek mandát poslance slovenského parlamentu za stranu Směr-SD. Na ustavující schůzi NR SR 4. července 2006 složil slib poslance, poslanecký mandát však nevykonával, neboť ještě v ten samý den ho jmenovali členem vlády ČR a ministra financí ČR.

Poprvé NR SR Jána Počiatka neúspěšně odvolávala z funkce ministra financí 25. června 2008 pro jeho medializovaný setkání koncem května, během závodů F1 v Monaku, s představiteli finanční skupiny J & T na jejich jachtě. Opozice toto Počiatkove setkání považovala za projev propojení Počiatka na finanční skupiny. Ivan Mikloš tvrdil, že existuje důvodné podezření, že došlo k úniku informací o změně centrální parity, a že na jeho základě mohly některé slovenské finanční skupiny vydělat.

Počiatek ještě před odvoláváním v NR SR, 20. června 2008 nabídl premiérovi svou demisi, přičemž však jednoznačně odmítl ničím nepodložené obvinění z možného úniku informací o změně centrální parity. Medializována Zdvořilostní návštěva na jachtě v Monaku byla podle něj účelově spojována s tímto vykonstruovaným obviněním. Řízení ministra Počiatka označil Robert Fico za hloupé a veřejně ho odsoudil. Zároveň však důrazně odmítl obvinění z úniku informací při změně parity.

Důvodem na druhé vyslovení nedůvěry ministrovi Počiatkovi, podle opozičních poslanců, měla být kauza národní loterijní společnosti Tipos a dohoda o narovnání, na jejímž základě měl Tipos vyplatit kyperské firmě Lemikon Limited téměř 2 mld. Kč. I toto druhé odvolávání Počiatka v parlamentu 2. prosince 2008 bylo neúspěšné, a Ján Počiatek zůstal ve své funkci do konce volebního období vlády ČR v roce 2010. Po volbách v roce 2010 se stal poslancem Národní rady Slovenské republiky (NR SR) za stranu Směr -SD, která byla v opozici.

Na kandidátní listině strany Směr-SD v předčasných parlamentních volbách 10. března 2012 měl číslo 7.
Podpůrné vzdělávání:

Maxman Consultants, Budování týmu, Coaching (Bratislava), 2004
IBIS partnerství individuální trénink zaměřený na vůdcovství (leadership) a coaching, 2003
IBIS partner-individuální trénink zaměřený na management změny a kontinuálního vylepšování, 2002
KNO Slovakia, individuální trénink zaměřený na manažerský styl a komunikaci (Bratislava), 2002
FBE- For Business Excellence, Projektový management, 2000
FBE- For Business Excellence, Management kvality, 1999

 

Stefan Lindberga divadelní hra LAVV

Nebývá v životě divadla tímto častým zvykem odehrát a připomenout si 100. reprízu divadelní inscenace. V květnu se tohoto úctyhodného čísla „dožívá“ teenagerská komedie švédského dramatika Stefana Lindberga LAVV. Jde o představení komedie s písničkami, která již několik let těší nejen těch později narozených. Přijďte se přenést do časů vašeho mládí a pousmát se nad starostmi, které jste možná jako náctiletí řešili i vy.

Stefan Lindberga divadelní hra LAVV
Stefan Lindberga divadelní hra LAVV

Neznámo, zda si to školy (a jejich studenti) z okolí Nitry uvědomují, ale v jednom mají obrovské štěstí. A sice, že v tomto krajském městě se nacházejí dvě divadla, kterým nelze upřít jedno – v práci s dětským a mládežnickým divákům patří ke špičce na Slovensku. Tím nemyslím primárně uměleckou kvalitu jednotlivých inscenací, ale budování vztahu mezi divadlem a mladými diváky. Ze strany loutkového divadla se podobné aktivity berou jako samozřejmost (realita je však v některých případech odlišná). „Velké“ kamenné divadla však ve většině našich měst jakoby zapomínali, že v divadle má slovo výchova dva rovnocenné významy. Na jedné straně doplňuje v jistých směrech práci škol (to je to, co divadlo do tohoto procesu vkládá), na straně druhé v mladých lidech pěstuje vztah k divadlu, což znamená, že si vychovává budoucí diváky (to z tohoto procesu divadlo získává). Nejlepším důkazem fungování tohoto procesu je to, že inscenaci LAVV přesunulo Divadlo Andreja Bagara ze studiového prostoru do Velké sálu, jejíž hledisko má větší kapacitu (pro objektivitu třeba dodat, že jistou roli sehrál i závěr školního roku, který je spojen s větším zájmem škol o kulturní aktivity). Fakt je však ten, že jen během dvou dnů nitranské divadlo dvakrát prakticky zcela vyprodalo své hledisko. V číslech to znamená bez mála 1 200 diváků. Divadelníci z jiných míst mohou namítnout, že divadlo v Nitře je specifický fenomén a v tomto ohledu má podobně příznivé podmínky už jen Martin. Jenže specifické postavení divadla v těchto městech není dílem náhody, ale právě aktivit divadel.

komedie švédského dramatika Stefana Lindberga LAVV
komedie švédského dramatika Stefana Lindberga LAVV

V kontextu inscenace – LAVV slouží jako příklad toho, že před začátkem představení vystoupil na jeviště šéfdramaturg Divadla Andreje Bagara a režisér inscenace Svetozár Sprušanský, který studentům nastínil kontext díla. … Že diváci si vedle bulletinu mohli zakoupit i CD s hudbou z inscenace, že cena obou nesledovala pouze cíl vydělat, ale hlavně to, aby si divák odnesl z divadla i něco hmotné, co mu bude připomínat, že byl v divadle, a že byl konkrétně v DAB, a že po představení následovala debata s psychologem, to vše jsou detaily. Právě ty ale dotvářejí celek. Naskýtá se totiž otázka: Kdy něco podobné zažijí například návštěvníci SND?
LAVV je primárně určeno pro věkovou kategorii 15 – 26 let. O něco výstižnější by byla kategorie 13 – 20. Zhruba v tomto rozmezí se pohybovaly i studenti, kteří navštívili představení 29. června. Text švédského dramatika Stefana Lindberga totiž nabízí motivy, které jsou pro tuto věkovou skupinu nejpřitažlivější. Ve značné míře totiž kopíruje základní strukturu hollywoodských filmů pro náctileté, kterou převzala i německá komerční kinematografie. Postavy vytvářejí tradiční mozaiku školního kolektivu. Školní psycholog, Školník (obě Martin Fratrič), zakřiknutý outsider (Abel – Matouš Krátký), grázl (Max – Peter Oszlík), rebel – umělec (Hakan – Peter Kaldečík), kráska (Bobina – Kristýna Greppelová) dívka odvedle, které dbá o svůj vzhled méně než kráska, zpravidla sportovkyně (Kristin – Alena Pajtinková).

Hakan - Peter Kaldečík
Hakan – Peter Kaldečík

Studenti jsou v posledním ročníku střední školy, čeká jejich rozhodování, jakou vysokou školu školu si vybrat, zažívají první lásky, a s tím spojené sexuální zážitky, hledají vlastní identitu, nesmí chybět divoký večírek a samozřejmě písně. Ani přes jasně čitelné stavbě text nepůsobí jako do očí bijící konstrukt. Naopak, přirozeně a s lehkostí plyne a v jistých momentech zaujme a překvapí i zkušenějšího diváka. Jediným problémem je rozuzlení děje, které působí mírně komplikovaně a uměle. Z několika dějových linií musí totiž dramatik vybrat jednu, která nasměruje děj ke katastrofě a následnému rozuzlení celého příběhu a jeho všech motivů. V tomto případě je jím motiv zázračného nápoje. Kristin totiž na internetu našla recept, podle kterého se dá vyrobit nápoj dospívání. Díky němu se z dětí stanou během chvíle dospělí lidé. Všichni ho vypijí a vidí se v budoucnosti. Následně se proberou v nemocnici po těžké otravě, kterou však zázrakem přežijí. Otevřená zůstává otázka, zda měli prostě štěstí, zda dospěli právě díky tomu, že se dotkli smrti, nebo je zachránila vyšší moc (s náboženským motivem text také výrazně pracuje, věnovat se mu budu později), nebo souhrn všech těchto odpovědí dohromady. Problém závěru spočívá v tom, že během celého děje je motiv nápoje v pozadí. Občas se citován v jedné replice, výrazněji se však nikdy nerozvíjí a není hybatelem děje. V momentě, kdy se stane klíčovým, až příliš odkrývá svůj úkol a celou konstrukci příběhu.
Dalo by se polemizovat i o využití písní. Byly nezbytné? Jsou použity pouze pro efekt? Pravda je taková, že jsou prostě součástí žánru. Žánru, který vznikl ve filmu, a evidentně funguje iv divadle. V tomto případě je nejvýstižnější označení hra pro náctileté (jako odkaz na původní filmový druh teenmovies). Nejde jen o definici cílové divácké skupiny. V tomto ohledu by bylo možné použít termín divadlo pro mládež. Hra pro náctileté má však svou pevnou strukturu a charakteristické znaky, které popisuji v úvodu. A jednou z těchto charakteristických rysů je právě píseň. Ta plní většinou funkci intimní výpovědi a poslední je demonstrací vstupu do nového života, který však neznamená konec starých přátelství.

LAVV a hudba
LAVV a hudba

V případě LAVV je úroveň hudební složky mimořádně potěšující. V našich kamenných divadlech nebývá zvykem, aby autor hudby dokázal vytvořit řemeslně zručné písně, které respektují odkazy na jednotlivé subkultury obsažené v textu. V LAVV se to však Martinovi Nemček podařilo. Píseň Hakana je na rozhraní rocku a punku. Během večírku zní drum and bass. Max rapuje do dancehallovém rytmu. (V tomto případě jde o karibský typ dancehallu, který je směsí reggea, hip hopu, regeatonu a dubstepu.) Ne tradičního evropského, který dominoval v devadesátých letech a vycházel z diskohudby) samplu, který by se díky své lehkosti a vtipu neztratil na albu kteréhokoli ze Slovenské raperů či DJ-ů. Pestrou mozaiku dotvářejí kvalitně vystavěné popové písně Kristin, Abela a Bobino. Zaostává jen závěrečná společná píseň. Hudba v tomto případě nepřekročila hranice prvoplánové a naivní „sladkosti“, která je charakteristická pro písně, jejichž úkolem v inscenaci je demonstrovat šťastný závěr příběhu.
Větší rozdíly jsou v pěveckých výkonech. Petr Kadlečík a Kristýna Greppelová předvedli svůj „muzikálový“ standard. Technika zpěvu ani přirozenost výrazu nejsou ničím výjimečné. Nezaujmou, ale nelze ani tvrdit, že by diváka vysloveně uráželi. Předvádějí to, na co jsme na Slovensku pod pojmem muzikálový zpěv zvyklí. To, že v širším jako slovenském kontextu jde o slabý průměr, je druhá věc. Horší je to už s výkonem Matouše Krátkého. Strnulý výraz, úplná absence dýchání bránicí, zavřený hlas iv přirozených polohách (natož ve vyšších), špatná artikulace, to je něco, co by si člen profesionálního divadelního souboru skutečně mohl odpustit.

pěvecký výkon Aleny Pajtinkové
pěvecký výkon Aleny Pajtinkové

Naopak skutečným zážitkem je pěvecký výkon Aleny Pajtinkovej. Všechno to, co představitel Abela nezvládl, co představitelé Hakana a Bobina postavili do polohy nevýrazné rutiny, zvládla tato mladá herečka na vysoké úrovni. Její zvučný, jasný a otevřený hlas je ve spojení s lehkostí výrazu, který se vyhýbá „tradičnímu“ afektu, skutečným naplněním slovního spojení umělecký výkon.
Samostatnou kategorií je výkon Petra Oszlíka. Na vině není jeho interpretace, ale charakter samotné písně. Už jsem uvedl, že ta je v hip hopovém stylu. Nuže, a to je právě problém. Hip hop má totiž jednu rys, a ta ho činí nejen pro divadlo, ale dramatické umění obecně, dost problematickým. Problémem je výrazně performativní charakter tohoto hudebního stylu. Přestože v rané fázi byla pro něj charakteristická zejména spjatost interpreta s komunitou, ze které vzešel, a podstatnou roli hrála autenticita, vývoj ho posunul zcela jinam. Není totiž náhodou, že rapeři a DJs vystupují výhradně pod pseudonymem. Každý nový projekt, při kterém se změní charakter hudby, znamená i nový pseudonym. Samotná hudba je totiž pouze jednou částí mnohem širšího díla. Interpreti a producenti vytvářejí prostřednictvím médií fiktivní postavy a příběhy. Pracují s metaforou, ale zejména hyperboly. Proto se ve videoklipech často využívají drahá auta či šperky. V čem je tedy problém? V tom, že použít hip hopovou píseň s rapem v inscenaci, znamená v nejhlubší podstatě využít princip divadla na divadle, zároveň ho však nepřiznávat. Slovník, způsob konstrukce textů, může být v inscenaci stejný jako v případě hudebních interpretů, ale zde nefunguje. Využívá totiž hip hopovou píseň jako pravdivou výpověď jednotlivce. Hip hop však pracuje s fikcí a ne pravdou či uvěřitelnosti. Tomuto problému se nepodařilo vyhnout ani v LAVV. Tvůrcům nelze vyčíst výrazné nedostatky při tvorbě hudby či textu, stejně Peter Oszlík interpretoval píseň Řidičák na odpovídající úrovni. Jenže hip-hop a divadlo při této režijních-dramaturgické koncepci prostě nejdou dohromady.

Autor hudby Martin Nemček
Autor hudby Martin Nemček

Autor hudby Martin Nemček je zároveň autorem textů k písním. I v tomto případě je třeba ocenit, že se nenechal zlákat prvoplánovosťou a povrchností. Co je však nejdůležitější, podařilo se mu zachovat autentický jazyk mladé generace.
Tato skutečnost hraje mimořádně důležitou roli i v případě překladu Jana Zimu a dramaturga inscenace Svetozára Sprušanský (ačkoli v oficiálních materiálech není funkce dramaturga uvedena, dá se předpokládat, že práci spadající do jeho kompetence provedl právě režisér, protože je i šéfdramaturgom DAB).
Autenticita textu je pro mládežnického diváka podstatná. Ten totiž rychle vycítí, když se ho tvůrci snaží přesvědčit, že ho chápou a snaží se mu přiblížit, ale postavy mluví řečí mladých před dvaceti let či jazykem, který je věkově špatně ukotven. Mladý divák v tom případě automaticky zaujme odmítavý postoj a už ho nic nepřesvědčí, aby tento názor změnil. Nitranským divadelníkům se však podařilo vytvořit text na tepu doby i generace. Odměnou je pozornost diváků. V hledišti nebylo vidět zapnuté mobilní telefony, nebylo slyšet ironické poznámky, mladí akceptovali tvůrců jako rovnocenného partnera.
Vedení divadla přitom riskovalo poměrně hodně. Současný slovník totiž obnáší i poměrně slušnou porci vulgarismů. Už samotný název hry LAVV má dva významy. Je to fonetický přepis anglického lovu, zároveň ve švédštině jde o ostrou nadávku. Drsný je i slovník postav a jejich humor. Konzervativní slovenská společnost na podobné inscenace reaguje většinou odmítavě. Pedagogové mají často problém s netradiční interpretací děl české či světové klasiky, natož s novými texty, které často bourají tabu. Nuž důkazem poctivé práce s divákem je i to, že akceptuje uměleckou svobodu tvůrců. V případě LAVV je výsledný efekt ten, že to byly právě pani učitelky (věkem blíže k důchodu, než ukončení svého studia), které na některé humorné situace reagovali nejlépe. Vulgarizmy navíc v tomto případě neplní jen prvoplánovou roli věrnosti textu slovníku mladých, ale podtrhují jeden z hlavních motivů celého příběhu. Tím je přátelství. Pro náctileté studenty je charakteristické, že okruh blízkých přátel je pro ně na prvním místě. Kamarád je důležitější než rodiče, učitelé či první láska. Přesto však mají stále potřebu své skutečné emoce skrývat pod drsný povrch. Proto současná mládež nemá problém svých nejbližších přátel označit za buzeranty, debily či rovnou kokotů. Pro tuto skupinu ztratily vulgarismy svůj původní charakter. Nemají vysloveně hanlivý charakter a pohybují se mezi podstatným, přídavným jménem, ​​citoslovce a spojkou. Nejvýrazněji se tato tematická linie odráží na postavě Maxe. Jeho slovník je drsný a nadává všem okolo. V momentě, kdy by měl zůstat sám, však okamžitě utíká za přáteli. Ti zase nemají problém akceptovat ho jako přítele, přestože je jen před chvílí v klidu sprškou vulgarismů.
Dětský element je příznačný pro celou inscenaci. Aniž se tvůrci snažili zlehčovat problémy mladých, neustále cítit, že problémy, které se zdají jako neřešitelné, se postupem času dají snadno překonat. Ať už jde o hledání vlastní identity, hledání životního partnera či první sexuální zážitky.
Dětskost se odráží i v případě interpretace postav. Ty nesou znaky dospěláky, ale naznačeno negativní rysy jsou vždy obroušené dětskou nevinností. Podtrhují tím skutečnost, že mládež je skupinou, kde se setkává dospělosti a dětství.
Je potěšující, že herci spolu s režisérem nejednotnému výkladu postavy prvoplánově. Bobina Kristýny Greppelovej mohla svádět k interpretaci povrchní sexuální mašiny, pro kterou se vlastní tělo stalo kultem. Herečka však využila postavu v plné šíři. Její Bobine nechybí přirozený intelekt, touha po prvním sexuálním zážitku je zejména snahou vyzkoušet něco nového a neslouží jako prostředek k dosažení osobních cílů prostřednictvím svého těla. Max Petra Oszlíka je sice grázl, ale ne zákeřný. Je to jen ustrašené dítě, které se svou zranitelnost snaží maskovat zdánlivě drsným povrchem. Hakan Petra Kadlečík působí zdánlivě jako blázen, který jednou tvrdí, že je poslední žijící neandrtálec, pak zas římský voják. Snaží se jen najít své místo ve společnosti a definovat svou identitu. Není sexsymbol, ani vynikající sportovec, zda mozek celé třídy. Snaží se proto vynikat chováním a oblečením. Velký prostor nabízí pro Matouše Krátkého postava Abela. Podnětný je zejména vnitřní konflikt této postavy. Pochází totiž z ortodoxního náboženského prostředí. Abel se nesnaží primárně vnucovat svou víru ostatním, i když v jistých momentech k moralizování skluzu (ne text, ale postava). Rovněž se nemíní vzdát životní filozofie, kterou mu vštípila rodina. Ábelová cílem je sladit život ve víře s normálním životem současné mladé generace. V tomto ohledu lze kladně hodnotit, že herec hloubku své postavy plně pochopil a snažil se ji přenést na jeviště. Horší to už je s technickou stránkou jeho herectví. Zejména v emočně vypjatých momentech z herce přímo křičí křeč. To se projevuje i na práci s hlasem. Tiskne na hlasivky, což v kombinaci se špatnou artikulaci způsobuje obrovské problémy se srozumitelností jeho jevištní řeči. Jeho neustálá snaha podtrhávat expresivitu výrazu navíc místy dělá jeho postavu plochou. Na technických nedostatcích se však dá pracovat.
Představitelce Kristin, Aleně Pajtinkovej, postavy s dětskými rysy evidentně sedí a hodí se jí fyzickým dispozicím. Stejně jako dokázala, že i menší prostor a postava, která není zrovna klenotem světové dramatu, jí nebrání v tom, aby diváka zaujala. Už výše jsem zmiňoval její pěvecký výkon, který zaujal nejen technikou zpěvu, ale i propracovaným výrazem. V tomto okamžiku totiž ukázala, že její talent je mnohem větší a navzdory mladému věku má silný cit pro lyriku a sílu výpovědi. Po třech letech působení v Divadle Andreje Bagara by proto snad už mohl nastat čas, aby dostala možnost naplno využít svůj potenciál. Snadno se totiž může stát, že spadne do šablony, což by byla určitě škoda. Jeví se totiž jako jeden z nejvýraznějších ženských hereckých talentů posledních let, mimo prostředí VŠMU a AU.
Martin Fratrič interpretuje postavy psycholog, Chodce, školník, Ježíše a Lékaře. Vyniká zejména slovním humorem. Představuje svět dospělých, kteří se na dětské problémy zdají malicherné. Podobný nadhled a jemně ironický postoj je pojítkem mezi těmito postavami.
Pokud při hudbě vzpomínám autentické respektování několika subkultur, tutéž vlastnost je třeba ocenit i při kostýmech. Kostýmní výtvarnice Diana Strauszová jednotlivé postavy pečlivě diferencovala. Kostým Hakana odkazuje na hnutí indie, které je nejpopulárnější právě ve Skandinávii. Široké kalhoty a tričko spolu s čepicí s rovným kšiltem potvrzují Maxovu příslušnost k hip hopové komunitě. Zbývající tři postavy jsou kostýmům definovány jako příslušníci středního proudu. Jde zdánlivě o samozřejmou maličkost, ale v našich divadlech je téměř pravidlem, že kostýmy příslušnost k subkulturám zcela ignorují. Není nic neobvyklého, když na jevišti pankáči rapujú, příznivci elektronické hudby patří k motorkářům a podobně absurdní kombinace.
Inscenace LAVV potvrdila, že pokud divadlo chápe inscenace pro děti a mládež jako plnohodnotnou součást svého programu, i mládežnický divák bere návštěvu divadla jako plnohodnotné vyplnění času a ne jen jako sice nudný, ale přece jen způsob jak strávit čas se školou, ale ne ve škole . Nic nelichotí náctiletým víc, než když je někdo respektuje. A respektovat znamená i zajímat se o nich, nelhat jejich. To se tvůrcům podařilo. Ukázali, že mají přehled o životě mladých. Že pod pojmem hudba pro mladé netřeba chápat jen Britney Spears, že raper není skinhead, že věta – Ty hlupák ničemný – není pro dnešní mladou generaci nadávka. To vše na pôdryse řemeslně dobře zpracovaného textu, který nedělá z náctileté děti ani dospělé, ale mezistupeň mezi nimi. Pokud má být LAVV začátkem vztahu mezi dospívajícím jedincem a divadlem, je to dobrý start. Stejně může být startem i pro některé méně známé členy inscenační týmu, například Martina Nemček. DAB, které ještě před pár lety pravidelně uvádělo každou sezónu muzikál, po odchodu Josefa Bednárika na tento hudebně-dramatický žánr rezignovalo. Pokud se k němu rozhodnou vrátit, Martin Nemček může být tím, kdo konečně širokému publiku ukáže, že muzikálová píseň neznamená stupidní píseň.
Alena Pajtinková ukázala, že navzdory nízkému věku má minimálně potenciál, ne-li přímo schopnosti na zvládnutí mnohem náročnějších úkolů, než jí byly dosud přiděleno. Třeba jen, aby těmto lidem divadlo důvěřovalo. Tak, jak důvěřovalo pedagogům škol, že se nezaleknou pár vulgarismů, tak jak věřilo, že i mládežnický divák si zaslouží plnohodnotnou inscenaci a nejen povinnou jízdu.

Portrét umělce „Jak starého muže“

Divadlo Aréna, Bratislava
Režie: Rastislav Ballek
Dramaturgie: Martin Kubran
Scéna: Hans Hoffer
Kostýmy: Marija Havran
Návrh a realizace loutky: Ivan Martinka
Masky: Juraj Steiner
Hrají: Jana Oľhová, Alexander Bárta, Martin Hronský, Marián Prevendarčík, Radomir Milić, Juraj Hrčka, Miriam Pavelková

Premiéra: 29. května 2011, Divadlo Aréna Bratislava

Divadlo Aréna Bratislava
Divadlo Aréna Bratislava

Skandály se v slovenském divadle nezvyknou dít. Pokud měl však nějaký text či inscenace v nedávné době k němu poměrně blízko, byl to právě Kukura v Divadle Aréna.
Hra Martina Čičvák je výrazně společensky kritická až kontroverzní, citlivým místem je však i její tušení intimní rozměr. Dvě hlavní postavy se jmenují Kukura a Čičvák, oba divadelníci čekají na příchod známé herečky, která je pro jistotu označena pouze jako Ona. Má přijmout nebo odmítnout roli v jejich společném projektu.
Rytmus i styl Čičvákovej hry se dá přirovnávat k textům Thomase Bernharda. Zajímavější než hledání paralel mezi některými díly tohoto rakouského dramatika, které se odvíjejí z podobné výchozí situace, je pro mě to, jak se Čičvák podařilo aplikovat bernhardovskú drsnou upřímnost na slovenské poměry a zachytit aktuální obraz slovenského uměleckého prostředí. O jeho stavu totiž vypovídají i ty nejbanálnější fráze či tisíckrát opakované klišé, které již musí působit jako lež, i kdyby byly někdy bývaly i pravdou. A právě o nich je tato hra.
Atraktivita (i marketingová) této produkce spočívá iv přirozeně vznikajících dohadech, do jaké míry můžeme postavu nazvanou Kukura ztotožnit se známým hercem. Čičvák v mediálních vystoupeních na margo hry samozřejmě připomínal rozdíly mezi divadlem a skutečností, zároveň však připouštěl, že postava Kukura má s člověkem Kukura velmi mnoho společného.
Plným právem jde o titulní postavu, velká část společenských komentářů je vložena právě do jejích úst. Kukura má na všechno svůj názor a vyslovuje ho s neskrývaným zaujetím, touží předat poselství mladému kolegovi, představit mu jiný pohled na svět, otevřít mu nové obzory, zasvětit ho do svého „náboženství“. Nejde přitom jen o obecné stesky na úpadek kultury, jehož symbolem jsou i banální odpolední série vysílané pro davy.

Kukura v hlavním vysílacím čase
Kukura v hlavním vysílacím čase

„A národ se na ně dívá a dívá se na ně v hlavním vysílacím čase.“ Kritika padá i na samotných divadelníků, jejichž Kukura obviňuje z toho, že divadlo vlastně nesnášejí a že jim jde už jen to, aby si svým účinkováním v televizi vydělali na dvě umyvadla do svých luxusních koupelen. V pozadí občas cítíme konkrétní cíle těchto útoků, tušíme, komu jsou určeny narážky o údajné intelektuální elitě, která moderuje televizní miss, zda o bulváru, který je legalizován jako nejvyšší státní kultura. Tyto momenty posouvají hru až na hranu pamfletu.
Text je víceméně monologických útvarem, jehož dramatičnost spočívá v jeho extrémnosti hraničící až s arogancí. Ještě divadelnejším momentem je, že všechny tyto drby, pomluvy, narážky či stesky přestávají být v závěru hry, kdy se hra překlopí do vzpomínek a umírání zošúvereného Kukura, podstatnými. „Nepij, Jirko,“ připomíná dávno mrtvá matka svému stařičký synovi, který se na scéně zjeví v podobě loutky geniální navržené a realizované Ivanem Martinkem. Právě v této chvíli se tato postava konečně dostává do sebakritickejšej polohy, přiznává se k pocitům emigranta, který prošel od izolované totality do totální izolace, a který hrál v cizí zemi v jazyce, kterému dobře nerozuměl. Dokonce připouští i vlastní zalíbení v pocitu trpiteľa. „Těch příšerných filmů – těch nesrozumitelných her.“ Osobní příběh známého herce můžeme vnímat i jako ztělesnění osudu celé naší společnosti – se vší kontroverznosti a ambivalentnosťou. Závěr je velkým, lidsky dojemným finále herce, který nepřestává ani v poslední chvíli toužit po slávě.
Postava Čičvák je po celou dobu v pozadí, režisér hraje ve hře prakticky jen roli posluchače exaltovaných herců. Podobný trik nacházíme v Bernhardových hrách poměrně často.

Juraj Hrčka
Juraj Hrčka

Juraj Hrčka s v této poloze, jakoby nevěděl celkem najít. Jeho nevýraznost však mohla být i záměrná, protože slabost režisérů je jedním z témat hry. Režiséři již v našem divadle podle Kukura nerozhodují o ničem. „Ani o tématu, ani o obsazení. Vlastně, Martinko, nerozhodujete o ničem. Pouze se permanentně ponížit, „říká Kukura Čičvák. Hrčka ale na velmi dobré úrovni zvládl náročné „dabování“ loutky Kukura v závěrečné části.
To, že se začínající režisér ze hry či autor textu dívá na svého učitele s nesporným respektem, může reálnému Juraj Kukura imponovat. Ve hře jsou však i pasáže, ke kterým musí nositel jména Kukura přistoupit s jistou mírou tolerance, ba i osobní velkorysosti. Čičvák se v médiích vyjadřoval, že si nebyl jistý jeho reakcí na tento text. Nakonec ho ale Juraj Kukura jako divadelní ředitel do Divadla Aréna přijal a titulní postavu si iv české produkci sám zahrál.
Čičvák text se dá vnímat i v kontextu četných komediálních her z divadelního prostředí, které bývají atraktivní už jen proto, že jejich ústřední postavou je téměř vždy nějaká šarmantní diva. I v tomto případě si autor s jemnou dávkou mizogýnie pochutnal na samolibě herečce, která ví nejlépe, co by se mělo v divadlech hrát, která touží přepisovat ještě i antických dramatiků, a která je pronásledována pocitem nepostradatelnosti. „Když má člověk talent, musí dělat všechno.“ Pro její mediální slávu ji sice každý režisér touží zapojit do svého projektu, ona však svým povrchním herectvím ničí každou inscenaci.
Jana Oľhová dokázala být nad touto postavou fyzicky i intelektuálně, s vtipem parodovala manýry známé herečky, přitom však nesklouzla do laciné grotesky. Mistrovství dokázala iv postavě Matky ze závěru hry.
Autentickou stránkou textu je zobrazení věčného boje divadelníků o uznání. Poznámky typu: „Dostal jsem cenu, konečně ji museli dát i mně,“ zda „umělecká prostituce je oceňována prestižními cenami,“ směřují spíše dovnitř umělecké komunity. Nejen u divadelníků však rezonují stesky na ty, kteří nevědí odpustit úspěch, s diváky komunikuje i silná téma provinčnosti. Slováci si rádi zanadávají na omezenost našich poměrů či na to, že se v této zemi prý nic nezměnilo za posledních padesát let. Ironickému pohledu se ale sympaticky nevyhnulo ani samy Divadlo Aréna: „Vždyť já všude říkám, že vy jste kultura“ – řekne herečka hned v první větě po svém dlouho očekávaném příchodu.
Režisér Rastislav Ballek přistoupil k inscenaci tohoto nekaždodenného textu s citem, bez násilného režijního samopresadzovania se. Velkým rozhodnutím bylo rozdělit postavu Kukura mezi čtyři herců, kteří svými kostýmy, ale i líčením připomínaly mladého Jiřího Kukura ze známé televizní inscenace Mário a kouzelník. Profesionalitu v jednom ze čtyř zástupců ukázal Alexander Bárta, v jeho podání vtipně zaznívaly zejména pasáže, v nichž hovořil o hercích, kteří v národních divadlech zůstávají jen proto, aby měli ještě nějaké společenské postavení. Výrazné byly i části přednášené Mariánem Prevendarčíkom, o něco méně zaujal Martin Hronský, Radomír Milič využil zejména svůj pohybový projev. To, že postava Kukura víceméně fungovala i v takové štvorjedinej, zcizení interpretaci, nepřímo dokázalo, že Čičvák text má obecnější charakter a není jen studií jedné konkrétní osobnosti.

Radomír Milič
Radomír Milič

Inscenace využívala náročnou scénografii vyrobenou do produkce 33 variací, což divadlo vysvětlovalo i tím, že jde o druhou část trilogie o posedlosti a zápase o kulturu. Paradoxem je, že symbolická scéna Hanse Hoffer byla pro tento typ textu vhodnější, neboť umožňovala hercem efektní nástupy po červeném koberci slávy. Kostýmy Marije Havran byly podobně jako celý text vtipná, přitom profesionální zvládnutou narážkou na divadelní klišé. Účelné bylo využití dramatické operní hudby.
Hra Kukura má podtitul „doktorandská práce o stavu kultury“. Doktorské práce by měly přicházet s novými tezemi, nejen s kompilací citátů prací jiných autorů. V tomto případě se tvůrcům podařilo zachytit lze jen leccos z toho, co se plaví po povrchu naší malé a trochu kalné divadelní komunity, i to se však cení. Těším se, jak budou o dvě stě let studentům divadelní vědy náročně vysvětlovat osobní a společenský kontext vzniku této hry, ze které ale bude kdosi stále cítit pach člověčiny. Jako pozitivum vnímám i to, že je možné tuto produkci vnímat na tisíc způsobů. Předpokládám, že i ti, kteří ji budou společně přijímat či kolektivní odmítat, tak budou dělat z naprosto odlišných důvodů.