Archiv pro štítek: stavba

Slovensko rozdělují lesy na dvě oblasti. Oblast, kde rostou staleté jídle a smrky, oblast jehličnatých lesů, vysokých vrchů a hlubokých dolin. Je to kraj, kde sama příroda modelovala nejen myšlení lidí, ale i příbytky, v nichž bydleli. Oblast žírných rovin, listnatých lesů, kraj teplý a úrodný, kde člověk už nebyl hračkou v rukou přírody. Oblast, kde vznikala kultura, která se pak tlačila proti proudu řek do kopců. Podle těchto oblastí můžeme rozdělit dům lidové architektury na dům zděný ať už z hlíny, kamene, nebo cihly a dům srubový. Oblasti, tam kde se setkávali, tak zděný dům vytlačoval dále na sever dům srubový. Typy jednotlivých domů vytvářel kromě přírodních podmínek i dědictví Římské a Byzantské říše, vliv historických slohů (gotika, baroko), valašská kolonizace, ze západní Evropy přicházely kolonisté s vlastní kulturou a zvyky (Habáni, Mantaci), rozmach a prosperita hornického podnikání.

První Slováci příchozí na území těsně po rozpadu Západorímkej říše v 5. století, si přinesli s sebou kolovat stavbu se „sochou“, to jest příbytek, kde střecha byla položena na vrcholové věznici (Sleman) a dvou bočních věznicích. Ty stály na kůlech zapuštěných do země. Slováci našli v nové vlasti s centrem v Panonii (oblast Blatenského jezera) rozvinutou kulturu, kterou zde zanechala Římská říše a tu rychle probrali. Ze starých stavebních zvyklostí si ponechali čelní sochu a vrcholovou věznici.

Vyplétané stěny vystřídaly hliněné zdi. Tak přibližně za vlády Pribinu vznikl zděný – dům se „sochou“, který v 12. století začali přebírat staromad’arské kmeny, do té doby bydlící ve stanech. Typ střechy se sochou se zachoval až do dnešních dnů v maďarských vesnicích Žitného ostrova, dokonce i na severu Zemplína jsme se s ní mohli donedávna setkat. Až gotika v 15. století vytlačila tento typ střechy. Za dům se sochou můžeme považovat i dodnes roztroušeny domy bez podloubím v dřevěném štítě (viz dům Krásná Ves). Kolová stavba, která byla na území Slovenska opuštěná, znovu přinesli z Německého území Sasové, a na Spiši vznikl dům s „dufartom“ v 12. století. V 15. století, také z německy mluvících zemí, pronikla k nám stodola na kůlech již zapuštěných ve spodním rámu. S výměnou vyplétání stěny za zděný zeď, probrali Slováci i názvosloví murus – zeď, Tegu – cihla, mortarius – malta. Ani si neuvědomíme, že cihlový je zeď a dřevěná je stěna. Dům se „sochou“, můžeme považovat za typologický nejstarší typ domu spolu s domem s „výškou“. Dům se sloupořadím nebo portikový dům byla stavba, kterou probrali národy sousedící s Římskou říší nejen v Panonii, ale i kraje Rakouska, Moravy, Rumunska, Polska a Ukrajiny. Dodnes je to nejrozšířenější typ domu lidové architektury na Slovensku.

Subtilní sloupoví se po rozpadu Západořímské říše začalo měnit a přetvářet podle potřeb, technických znalostí a dostupného stavebního materiálu dané oblasti. Tak na území, kde se používala hlína jako stavební materiál, i sloupy se začaly měnit na zděné. K udržení portika přispěla i vnitřní dispozice Panonského domu, kde se nezačala vytvářet Siena nebo předsíň a do každé z přidaných místností se vcházelo zvenku, tak bylo logické, že vstupy zůstávají překryté stříškou. Naopak v severnějších oblastech se před pokoj, kde byl oheň (černá pokoj) přidávala předsíň, ze které se začalo chodit do pokoje na jedné straně a případně do komory na straně druhé. Tak vznikla dispozice domu přechodného zevnitř a překrytí podezdívky ztrácelo smysl. Začal proces zkracování portika na čtyři, zda až dva předsazené sloupy, zároveň s tím portikus začal mohutnět. Mezi sloupy vznikaly oblouky, přibyl zídku a vznikla chodba. Konečně ruku v ruce se vznikem zemanskych kurií vzniklo mohutné průčelí s výklopné otvory. I roubená stavba severního Slovenska převzala portikus, ale při materiálové dostupnosti se sloupy staly štíhlé a dřevěné, což zase zpětně začal přebírat dům jihu.

Na Záhorí došlo k mimořádné redukci portika, když zas vlivem klimatických podmínek (území chudé na srážky) se zděný sloup opřel o stěnu domu i s překlenovacím obloukem a vznikl výpustek nebo Kuba Molnar. Jiná teorie říká, že výpustek vznikl pod vlivem výstavby křesťanských kostelů a lidový dům převzal vstup – portál, čili portikus. Je zajímavé, že domy se sloupovím a pod ním s výpustí se dodnes mohou najít v Tekov av Honte

Dům s výškou

K uskladnění obilí se v jižních oblastech Slovenska používaly „zbožné jámy“. Byly to vykopané díry v zemi ve tvaru láhve, kde se na podzim umístilo obilí, shora překrylo hlínou a na jaře znovu vykopali. V severnějších oblastech se z různých důvodů nemohlo obilí takto uskladňovat a tak se vymyslel nový způsob skladování obilí – na výšce. Mohlo to být v dobách vzniku Nitranského knížectví, v lokalitě Uhrovského hradu. Dům byl v té době jednoprostorové chýši, kde stěny na tomto území byly stavěny místo z hlíny, z kamene, jehož zde byl dostatek. Bylo to území ze starou hornickou tradicí a odcházející Keltové předali přicházejícím Slovákům zkušenosti s kamennými stavbami upravených břehů potoků a pravděpodobně i kamenných obytných staveb. Malý obytný prostor byl zakryt předsazenou střechou, kde stropní trámy nesli krokvová věznici. Nebylo při znalosti techniky zdění nebo jen ukládání z kamene nic lehčí, než nastavit kamenná zeď s novou střechou. Na vyčnívající stropní trámy se položili trámy, opřel žebřík a vznikl dům s „výškou“. Jiná teorie říká, že k jednoprostorové chýši se přidala nejprve komora a nad ní se vytvořila výška, která se vývojem vysunula nad obytný prostor, s následnou přeměnou komory na obytný prostor.

Proti této teorii hovoří skutečnost, když dnes se vedle sebe nacházejí dva typy výšky. První, se skutečnou komorou dolů as prostorem na obilí nahoru, kde horní část je přístupná z dolní. Je to novější dům, kde obytná část s pokojem a předsíní stojí před výškou, a druhý, starší typ, kde obě části jsou obytné avšak přístupné pouze z vnějšku. Zde se horní výše proměnila druhotně na bydlení a vstup zvenku si zachovala. Dům s výškou ovlivnil stavební vývoj kremnického hornického domu, oravského domu s výškou, domy s horní komorou na v horských oblastech Čičman. V těchto případech se však do horní části vchází ze síně na Oravě, z Haus v Kremnici az síně v Čičmany. Znamená to, že zde obyvatelstvo provedlo výšku o pár století později, když půdorysný vývoj přidal k jednoprostorové chýši středovou síň a komoru na opačné straně než pokoj. Do dnešního dne se na území horního toku řeky Bebravou nacházejí vesnice s touto starobylou zástavbou, která je stále obydlena. Mimořádně zajímavé je rozšíření domu s výškou, kde kromě zmíněného území se podobné stavby nacházejí na Hané, v Čechách na území obývanými v minulosti chodit a dokonce v Německu na území tzv. korutanských Slovanů.

Dům spišských Němců

Již před tatarským vpádem se na východě Slovenska usazovaly Němci a po vpádu se staly rozhodujícím živlům. Z rodného Saska si na území srubové stavby přinesly kolovat stavbu už s bočními vzpěrami, která nesla střechu. Stavba měla deskové nebo vyplétané stěny bez stropu, s ohništěm uprostřed. Od Slováků probrali pokoj, kterou umístili jako velkou truhlici na začátek podstřešního prostoru. Zbytek zůstal otevřený a ohniště v síni, takže pokoj byl v německých domech vždy čistá bez ohně. Slováci se k tomu museli dopracovat dlouhým vývojem. Původní střecha byla štítová, podobně jako u domu se sochou, později se druhá polovička štítu posunula na druhou krokev a vznikla středová podloubím, podobně jako na oravských domech, ovšem bez spodní podloubím, takže spodní štít byl ukončen přímo na prvním příčném trámu. V německých domech se podkroví využívalo a tak se postupně tento spodní štít proměnil na přední pavlač. Vlivem okolní slovenské kultury se i kůlová stavba postupně zredukovala a nosné kůly na straně pokoje byly nahrazeny srubovou stěnou nebo zdí pokoje. Kůlová konstrukce na straně opačné zůstala zachována a tak střechu z jedné strany podpíral zeď a ze strany druhé sloupy s pásky. Dům spišských Němců se na okraji svého rozšíření přizpůsoboval domu Slováků, ať už stavbě zděné nebo srubové a vznikaly různé přechodné typy. Dům spišského Němce je prastarý Germánský archaický typ domu, který není nikde jinde na světě, jen na Slovensku a proto by si těch pár kusů, což u nás snad zůstalo, zasloužilo mimořádnou pozornost. Dnes již není typický kolový dům na Slovenku, jen jeho odvozeniny, ačkoli ještě v době mezi válkami to byl běžný dům Spiše.

Kremnický hornický dům

Na prahu středověku procházely přes území střední Evropy národy, které vytlačovaly zde původně usazené a sami později čelili dalším vlnám dějinné epochy, které je obecně nazývané stahováním národů. Na území středního Dunaje usazeni Kvádové byli strženi vlnou Vandalů, po nich to byli Hunové, jejich vystřídali Ostrogóti, Langobardi, Avaři. Příchozí slovenský a chorvatské kmeny vyvinuly pravděpodobně tlak, který vyústil do ovládnutí celého území Panonie (Sámova říše). Tlak byl tak silný, že původní obyvatelstvo v širokém pásu od dnešního Chorvatska přes Blatenské po Dunaj, bylo vytištěno a do dnešního dne místopis území (názvy vesnic, řek, vrchů) má většinou slovenský názvy (v menší míře chorvatské na jihozápadě a srbské na východě za Dunajem). Ani následná vlna maďarských kmenů o pár století později, nedokázala změnit místopisné názvy, jen si je přizpůsobit. Noví žadatelé národy se snažili získat úrodné území středního Dunaje a vrchy Slovenska nebyly po rozpadu Západořímské říše strategicky významné. Zřejmě zde se kultura Kvádů zachovala déle a Slovenské kmeny, které s nimi splynuly si postupně osvojili techniku ​​dobývání a zpracování kovů. Tento průmysl po ztrátě trhů rozpadem Říma upadal a až příchodem Němců, kteří přinesli na naše území na konci středověku progresivnější metody než ty, které ovládali Slováci, se hornická činnost stala nejdůležitějším průmyslovým odvětvím na území Uherska. Do objevení zlata v Novém světě byly to doly Kremnice a Štiavnice, jejichž zásluhou bylo Uhersko v těch časů nejvýznamnějším světovým producentem drahých kovů. Nevíme, jaký dům našli příchozí němečtí stavitelé na území dnešní Kremnice, byl to pravděpodobně kamenný dům s výškou. Hospodářská potřeba ubytovat velké množství rodin horníků a dostupnost jehličnatého dřeva, dala v 15. století podnět ke vzniku světovému unikátu, zřejmě prvnímu průmyslovému domu – Kremnický hornickému domu, který svým půdorysným uspořádáním umožnil ubytování čtyř rodin. Úpadek kremnického hornictví měl za následek, že se tento typ domu dále nerozvíjel a se zachoval v původní podobě do dnešních dnů. V případě Kremnice vzpomenu ještě dva světové unikáty. První – ve městě do dnešního dne funguje nejstarší firma na světě bez přerušení – Mincovna Kremnica. Druhý – na území města je tzv. druhý žilní systém, kde se výskyt zlata udával v procentech a nikoliv v gramech na tunu, jak to je všude na světě.

Srubový dům Slovenska

Stěhování národů přes naše území, plenění Hunů, Tatarů bylo umožněno i nepřítomností lesů na našem území. Zde si třeba poopravit naši představu o starobylosti Slovenské lesů. To, co vnímáme dnes jako tisícileté pralesy vznikalo v době osvícenství, jako náhrada za lesy vykáceny při rozvoji hornictví v novověku, které zas vznikly po úpadku povrchové těžby drahých kovů na našem území. Je to důležité zmínit kvůli zubů domu, který se vžil jako typický představitel lidové architektury Slovenska. Typický je ale určitě ne nejstarší. Tento typ domu se na Slovensku zdomácněl až v novověku a jeho rozšíření umožnil právě růst jehličnatých lesů po pravděpodobném vylidnění následkem tatarských vpádů. Zdi byly zřejmě v horských oblastech kamenné a postupně dostupností rovného dřeva se zdi nahrazovali dřevěnými stěnami. K rozšíření mohla přispět i valašská kolonizace, která přinesla srubový štít. Stěny z dřevěných trámů prošly vývojem, od nahrubo otesaných kmenů do dnešního dne zachovaných na stodolách horských oblastí, po subtilní hranoly dřevěnic Turca. Dřevěný dům měl vždy tendenci přebírat prvky domu zděného a být jím nahrazen. Dřevěnice se omietali, z vnějšku i zevnitř a ani v nejstarších dobách se půloblouky kmenů nenechali zevnitř, ale se opracovali do roviny. Spoje se vyplňovali mechem nebo povrieslami. Dřevěnice na Slovensku se stavěly elegantní, jemno opracované v detailech. Nahrubo otesávané stěny tak, jak je známe z goralského Polska, se u nás ani nevyskytovaly. Tesařská zručnost Slovenská obyvatele byla mimořádná a i příchozí národy si ji už v dobách valašské kolonizace osvojovali. Přikrytí střech domů kotlin Turčianské, Liptovské, Oravské bylo pravděpodobně slaměné, valašská kolonisté si přinesli s sebou krytinu vytvořenou z prken. S rozvojem zemanstva a staveb kurií se šindelové pokrytí rozšířilo na celou oblast srubového domu, kromě severního Zemplína a Šariše, kde kmeny Bojko a Hucul používaly do 20. století slaměnou krytinu. Na spojování šindele se střešními latěmi se používaly kolíky z tvrdého akátového dřeva, hřebování se zavedlo až v minulém století.

Habánsky dům

Do dnešního dne můžeme ve Velkých Levároch obdivovat stavební kulturu, kterou na Slovensko přinesli uprchlíci z Durynska v 16. století.

Na Slovensku se usadili v vesnicích Záhoří az druhé strany úpatí Malých Karpat. Přinesli si s sebou řemeslnou zručnost, náboženství a řeč. Bydleli ve společných domech – haus – haben, odtud označení habánů. Jejich domy sdružovali obydlí několika rodin pohromadě, v přízemí byly pokoje a síně, na patře ve spodní třetině podkroví dlouhá průběžná chodba s komorami po obou stranách. Stavební zvláštností byl hrázděných a dozdění štít, kde slaměná střecha byla olemována průběžnou latí, na okapu se sláma seřezávat kolmo na zem a krytina se vytvořila z plochých plátů slámy se stranou 60 cm, která se prohnula přes střešní lať vzdálenou 30 cm a položila na ten jistý spodní útvar. Vznikla stupňovitá střecha, která, když okraje stupňů shnily, tak se svisle uložila nová vrstva slámy smíšená hlínou a po letech se zas vyhněte svislé spoje zaplnily hlínou smíchanou se slámou. Vznikla masivní, hrubá, jakoby okožovaná střecha. Habánsky dvůr je z roku 1588 a je do dnešního dne zachován až na jeden dům, který se rozpadl v posledním desetiletí.

Technika zdění

Jsou čtyři typy zdí probraných a používaných do nedávné minulosti na Slovensku (ještě po druhé světové válce se tak běžně stavělo). Materiál na stavbu vznikl na místě, vykopala se jáma, nakopaná jílovitá půda se smíchala s vodou a slámou a lopatou nebo vidlemi se ukládala na příští zeď, kde se uťapkala, sekerou se osekané do požadované roviny a nechala dva roky schnout. Takto vznikla „Lepenica“. „Nabíjanica“ vznikala podobně, jen hlína se dávala do šalování. Otvory se v obou případech kromě dveří nevynechával, ale káceli. Zeď „opus spicatum“ vznikl z Valko, které se uhnietili na místě a ukládali ve třech řadách po jedné vrstvě denně. Malta se nepoužívala, mokrý Váleček se přilepil sám. Jelikož materiál klouzal, tak se války stavěli na šikmo a na výšku a následující řadu běžel opačným směrem. Ukládaly se dva vnější řady a vnitřní se mezi ně vtěsnával. Zeď z nepálené cihly. Zde se cihla vyráběla mimo samotné stavby, většinou na konci vesnice, kde se vytvořená cihla nechala po oschnutí na zemi vysušit v pyramidových útvarech – rákosí. Cihly se ukládaly buď jako vazáky nebo běhouny, případně kombinací obou. Klenby se nevytvářely, jako překlady sloužily desky nebo hrady z tvrdého dřeva. Dodnes jsou takové zdi rozšířeny po celém západním Slovensku na stodolách. Omietalo se však většinou omítkou vápennou, hliněnou se vymazávaly jen vysloveně chudé domy. U zdi se vytvářel okapový zídku, jehož úkolem bylo vodu odvést co nejdál od domu. Na koncil9. a počátku 20. století se začala používat sporadicky pálená cihla a domy, které ji měli se neomietali, aby každý viděl, že na to mají. Zde jsou pravděpodobně kořeny obliby přiznaného cihelného zdiva nejen u nás, ale i v západních zemích.

Tesařské konstrukce

Typ krovu, který si Slováci přinesli do nové vlasti keřů se sochou (pocházel ještě z neolitu), je krov se slemenným trámem a sochou. Je to typ konstrukce, kterou až do gotiky používali národy Evropy. První typ střechy, střecha se slemänným trámům na kůlech-sochách (rázsocha). Druhý typ, kde Sleman trámy ležely na hliněných nebo zděných příčných zdech (boční Sleman se proměnilo na pozednici), a třetí typ, kde střechu podpíraly dřevěné stěny roubených konstrukcí. Nahrazení bočních soch zdí umožnilo vysunout střechu daleko nad obrys domu a to následovně, boční Sleman nebo krokvová věznice již nemohla být spojována s krokvemi vázáním, tak se museli položit na boční Sleman, teď už pozednici, nové hrady – později tak vznikl strop a na jejich konce se položilo nové boční Sleman, na jejíchž se již krokve mohli znovu navázat. Střechy nebyly strmé, až gotická kultura, která dokázala překonat nejen prehistorické tradice, ale i antické dědictví přinesla vzpínajícího se strmou střechu, která se zdomácněla hlavně v horských oblastech Slovenska, kde si to přírodní podmínky vyžadovaly a také dovolovaly. Mimořádně zajímavé jsou stodoly, které se na dnešní území Slovenska dostali v 15. století z českých zemí a tam z Německa. Stodoly přinesly znovu kolovat konstrukci (Germánské kmeny dále rozvíjely kolové stavby do hrázděných konstrukcí, když sochu nahradili boční vzpěrou – páskem), kde sochy byly nahrazeny podpěrnými sloupy nebo stolicí stojatou, nebo později ležatou. Starší typy stodol měli sloupy položené na kamenech, novější vytvářely spodní rám. Krokve byly spuštěny daleko za okraj bočních věznic a boční stěny byly odděleny od střechy. Teprve později, když se i stěny stodol zdili, se boční věznice proměnily na pozednice a položili se na zeď. Stodoly na Slovensku vytlačili tzv. drbny nebo Oboroh. Byly to stavby nesené na kůlech zakopaných v zemi a ty nesli posuvnou střechu, která se zvedala nebo spouštěla ​​podle množství uloženého nevymláteného obilí – stohu. Ukládalo se zde i seno nebo sláma. V domech to nebylo možné uložit, podkroví byly prázdné, vcházel do nich kouř – ať už přímo přes strop místností, nebo byl tam odváděn krbem. Ještě dnes se můžeme setkat se všemi typy stodol na Slovensku. Kolové, hrázděné, zděné, se stolicí ležatou nebo stojatou. Stojí zcela stranou našeho zájmu a přestože si zachovávají dosud stylovou čistotu, tak se více bourají než rozpadají. Krov po vytvoření stropu se v době nástupu gotiky vzpíná z boční věznice, která ležela přímo na vysunutých stropních trámech. Vznik nového typu krovu, kde boční věznice ležela na příčných trámech, které byly nad stropními trámy, souvisel velmi zajímavě pravděpodobně se znovu zavedením (valašská kolonizace), Kurna pokojů, kde nově příchozí umístili otevřené ohniště do domu, který převzali od Slováků, ale bez sopouchu, co odváděl kouř do podkroví. Malá konstrukční výška se zvýšila tak, že na původní stropní trámy se přidali nové tři čtyři hrady a na ně trámy příčné nesoucí krov (viz dům podhůří). Později se jejich počet zredukoval. Takto vzniklý krov se přenesl z horských oblastí do dolin, kde už stavby měli komín a tak se prostor mohl využívat na uskladnění sena. Krov se však zvedal podle potřeby, tj příčně hrady nestály na zdi, ale byli vypodložené kolíky z tvrdého dřeva! Ještě dnes na území Hont je velké množství domů s takovou střechou. Je to další zajímavost, která se úspěšně obchází a zanikne, aniž si jí někdo všiml. Vznik tohoto typu střechy však mohl vzniknout i pod vlivem sakrálních staveb.

Černá kuchyně

Oheň sloužil na přípravu jídla a ohnisko bylo pod střechou kolového domu. Kouř stoupal vysoko až ke střeše. Při záměně vyplétání zdi za zděnou vznikly stropní trámy, jako konstrukční prvky nové střechy a ty po překrytí vytvořili strop. Kouř z otevřeného ohniště unikal malými okenními otvory a mezerami ve stropě. Chlebová pec byla v nížinách umístěna venku, v drsné ších klimatických poměrech byla přímo v pokoji – Kurna pokoj. Pec měla v hliněné stříšce otvory, z nichž kouř unikal zas přímo do místnosti. Po vzniku předsíně se otevřené ohniště přesunulo sem. Vývoj ohniska a jeho přeměna na pec byl zdlouhavý a komplikovaný proces, který v mnoha oblastech Slovenska nebyl ještě v druhé polovině minulého století ukončen. Skutečnost, že ještě v nedávné minulosti hořel v mnoha domácnostech oheň v obýváku, svědčí jednak o neuvěřitelné chudobě, jednak o historické přítomnosti v dnešní době, kdy doslova včera se na Slovensku bývalo jako za časů krále Matyáše. V 19. století napsal Mánes, toulajícím se Trenčínském kraji, hledajíc duchovní krásu prostého lidu v německých novinách vycházejících v Praze následující: Pozval mě vesnický rychtář k sobě na noc. Šli jsme přes vesnici, kde na střechách nebylo jediného komína – všude unikal kouř dveřmi a okny a svou obvyklou cestu po stěnách vyznačoval tmavými pásy. Ani starostův dům neměl komín. Vešli jsme do něj vnějšími dveřmi, které se po výšce rozdělovaly na dvě křídla a horní polovina sloužila na osvětlení síně úzkého tmavého prostoru, kde podle zápachu jsem usoudil, že na opačné straně než pokoj je maštal. Do pokoje jsme vstoupili nízkými dveřmi, kde jsem nejprve nemohl nic rozeznat, neboť přestože byl den, tak světlo sem vnikající oknem velikosti jedné plošné stopy málo osvětlovalo. Podlaha byla udusaná a nerovná jako zem venku. Uvnitř místnosti byla obrovská, z hlíny vyzděná pec. Na jedné straně souvisela s zdí, na ostatních stranách měla tři otvory. Kolem pece běžela široká lavice, na zemi byl hrubě otesaný stůl, kolovrat a Díaz na pečení chleba. Strop byl z neopracovaných smrkových kmenů az něj visely jako krápníky saze. Paní domácí, která vyšla ze sousedního chléva spěchala, aby udělala oheň a po jeho zapálení se všichni vrhli na zem, dokud kouř z místnosti neunikl stropem, dveřmi a oknem. Pohostili mě dojivosti polévkou a borovičkou a byl jsem pozván na přespání na lavici u kamen, která sloužila jako postel.

Toto je Mánesova výpověď, tak jak ji zachytil Václav Mencl ve své knize Lidová architektura v Československu, ze které jsem čerpal většinu teoretických znalostí a kterou doporučuji kterémukoli zájemci o problematiku lidové architektury u nás.