Archiv pro měsíc: Červenec 2018

Doba nepřeje sochám
Sochař Peter Nižňanský
Když se někdy budete procházet po pražské Národní třídě, tak určitě narazíte na galerii Pyramida, která je na atraktivním místě – téměř naproti Národnímu divadlu.

Pokud byste do ní zavítali častěji, zjistili byste, že se zde nezřídka prezentují i Slovenské umělci: grafici, malíři i sochaři. Je to zejména proto, že spolumajitelem této galerie je slovenský sochař žijící a tvořící v Praze Peter Nižňanský. Jeho sochy si pochopitelně v Pyramide našli také trvalé místo …
Peter Nižňanský pochází z Dunajské Stredy a jak sám přiznává, už od útlého dětství ho přitahovalo zejména modelování a sochanie.

Není divu, že si vybral studium na kamenosochařských oboru Střední uměleckoprůmyslové školy v Bratislavě. Po jejím absolvování se třikrát za sebou pokoušel dostat na bratislavskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, ale nepodařilo se mu to. Zkusil proto štěstí v Praze a na Akademii výtvarných umění ho přijali hned. Studoval tu u profesora Jiřího Bradáčeka. Jak to již s mnoha osudy Slovenská studentů v Čechách bylo, Peter Nižňanský se v Praze oženil a usídlil už natrvalo. „Když to tak žrát, dnes už žiji déle v Praze, než jsem žil na Slovensku,“ zamýšlí se.

Být sochařem není manuálně zrovna nejjednodušší záležitost. Jak se vyznal Peter Nižňanský, podepsalo se to i na jeho páteři a návazně i na tom, jaký materiál si na své sochy v poslední době vybírá (Vršovický ateliér má na jedenáctém patře!). I když je třeba pro zajímavost připomenout, že nejúspěšnější sochaři v historii nebyly většinou silní hromotĺci, ale spíše menší a vytrvalejší lidé. V každém případě nejoblíbenějšími materiály, se kterými vždy Peter pracoval, jsou kámen a dřevo (s tím zejména na sochařských sympoziích). Kámen však dnes není ani nejdostupnější ani nejlevnější materiál, a tak se uspokojuje zejména s realizacemi menšího formátu, hlavně sochami litými do bronzu. V nich dosáhl určitou eleganci, a to díky drsnější vnější formě svých soch a hladké vnitřní formě. Menší sochy dávají také lépe vyznít filozofující obsahu, myšlence, kterou chce autor svým dílem tlumočit.

„Doba dnes nepřeje sochařem,“ řekl mi Peter Nižňanský. „A to v tom smyslu, že minulý režim umělců na dnešní poměry přímo rozmazloval – vždyť si uvědomte, že dvě procenta z každé realizace museli jít na výtvarné umění, což byla věc, kterou nám záviděl i Západ. Sochaři tehdy dělali různě velké zakázky pro města, podniky, instituce a podobně, dnes jsou však odkázáni pouze na menší věci do galerií a vkus sběratele, což nemusí vždy být záruka kvality, spíše naopak. “

Odjakživa toužil dělat zejména rozměrné umělecká díla, v současnosti však realizuje sochy v průměru tak kolem šedesáti centimetrů, jsou to vlastně modely pro monumentální tvorbu, na kterou dnes u nás nejsou prostředky. A pokud i vyhrál konkurzy na nějaké pomníky, většinou se nakonec pro nedostatek financí nerealizovaly. Naposledy dělal předloni památník pro ministerstvo obrany. „Ten však zase nikdo neuvidí, neboť je uzavřen v jejich budově,“ usmívá se umělec. „Věřím však, že je to otázka času a situace se obrátí k lepšímu,“ dodává optimisticky.

Galerie Pyramida je jedna z největších komerčních galerií v Praze – má asi čtyři sta metrů čtverečních. Peter Nižňanský v ní má na starosti výběr umělců a instalování výstav. Jak jsme již zmínili, snaží se, aby byly koncipovány česko-česky a dodává, že v jejich galerii to vypadá, jako by se mezi našimi dvěma národy ani nevytvořili hranice. Rád také navštěvuje sochařské sympozia, které se pořádají zejména na Slovensku. To samozřejmě vyvolalo otázku, jaký je rozdíl mezi českou a slovenskou sochařskou školou, pokud vůbec nějaký rozdíl existuje.

„To určitě je,“ přitakává. „V Česku se dělají sochy jaksi více hloubavě, více se nad nimi přemýšlí. Na Slovensku na sympoziích umělci v pohodě vytvoří za sedm dní čtyřmetrové sochy. Zkusil jsem to tam i já a udělal jsem jednu ze svých největších soch – když tam člověk vidí ten materiál, tak mu to prostě nedá. Slovenské umělci jsou takoví rýchlosochári – za krátký čas dokáží dělat velké věci, takříkajíc nebabral se s tím, jsou průbojnější, v něčem i dekorativnější a mám pocit, že si také nedělají takovou hlavu ze sochařských tradic.

Jednoduše se nebojí materiálů a velkých technik. V Česku se výtvarníci spíše spoléhají na galerie, které jim zprostředkovávají výstavy a prodej děl, zatímco na Slovensku se umělci musí stále ještě spoléhat spíše sami na sebe a to je nutí k té průbojnosti. “

Příští rok bude mít Peter Nižňanský padesátku, a tak by dal rád dohromady svou shrnuty výstavu, na to však v případě sochařské tvorby třeba opravdu poměrně hodně financí. Návazně by chtěl se spolužáky vystavovat i na Slovensku. Takže nám nezbývá, než mu držet palce, aby ty prostředky sehnal a aby se mu v krátké budoucnosti opět podařilo vytvořit sochu, která se dá označit jako monumentální …

NAĎA VOKUŠOVÁ

Galerie umělců Spiše patří mezi nejmladší sběratelské instituce v regionu, ale i na Slovensku a adekvátně má i nejmladší uměleckou sbírku, ačkoli základy sbírkového fondu byly položeny ještě před vznikem samostatné galerie na půdě tehdejšího Vlastivědného muzea, dnes Muzea Spiše ve Spišské Nové Vsi. Základ sbírkového fondu tvořilo kolem pěti set uměleckých děl ze starších sbírek muzea, ale především z akviziční činnosti pro připravovanou galerii pouze krátce před jejím vznikem. Už tato základní kolekce obsahovala díla převážně současných výtvarníků, jejichž se spisem spojoval jejich původ, nebo na Spiši žijí a tvoří, případně v tomto regionu dlouhodobě působily.

Sídlem galerie se stala historická budova v centru města Spišská Nová Ves na Zimní ulici 46, rekonstruovaná v letech 1979 – 1986. Historie objektu – původně měšťanského domu sahá do druhé poloviny 16. století.

Zajímavá renesanční architektura s tří- prostorovým členěním s křížovými a odvalování klenbami se zachovalými detaily arkád, sloupů, říms a krakorcích vytváří pro návštěvníka přitažlivé prostředí naplněné výtvarným uměním s možností poznání, vzdělávání, objevování, získávání nových zážitků a setkání.

Sbírkový fond se během dvaceti let činnosti galerie rozrostl více než o trojnásobek, dnes ho tvoří 2020 kusů výtvarných artefaktů z oblasti malby, grafiky, ilustrace, fotografie a sochařské tvorby.

Výtvarná díla ze sbírkového fondu jsou prezentovány ve třech stálých expozicích. Od roku 2002 expozice sochařské tvorby v Zahradě umění, od roku 2012 Terra Gothica – gotická cesta ze sbírek galerie, od roku 2013 reinstalace stálé expozice kreseb a maleb Josefa Hanuly.

Vedle sběratelské, vědeckovýzkumné a kultúrnovzdelávacej činnosti galerie jsou důležitou oblastí jejího působení prezentační aktivity. Výstavní činnost galerie mapuje a prezentuje především výtvarných umělců se vztahem k regionu, dotýká se i slovenského výtvarného umění a v nemalé míře prezentuje tvorbu zahraničních umělců. Vedle mnoha výstavách Slovenská autorů výstavní prostory galerie zaplnily i práce umělců z Polska, Švédska, Norska, Švýcarska, Srbska, Francie, Bulharska, Velké Británie, Rakouska, Německa, Ukrajiny, Maďarska, Kanady, Izraele, České republiky, Irska a dalších zemí světa .

Ve výstavních prostorách galerie se vystřídá každoročně kolem pětadvaceti výstav domácích, ale i zahraničních autorů.

Galerie má v současnosti programově rozpracované kulturně-vzdělávací aktivity zaměřené na komunikaci s návštěvníkem. Jejich záměrem je snaha oslovit a zaujmout různé cílové skupiny od dětí předškolního věku přes žáků různých typů škol a mladých lidí v rámci edukativních a různých interaktivních projektů.

Stephanie Gengotti žije pro cestování a fotografování. Kdo se podívá na její fotky, cestuje spolu s ní.
Má francouzsko-italské kořeny, ale její domov je v Římě. Odtud startuje k mnoha průzkumy a výlety. Její rodiče, oba pracující v letectví, jí umožnily cestovat po celém světě už od raného dětství. Bez pokrytectví nebo falešných mýtů: měla jen sedm let, když ji otec odvezl do Bombaje a ukázal její ulici, na níž byly malé děti nuceny k prostituci. Možná právě proto se okamžitě naučila dívat se na okolí globálně, s neodolatelnou potřebou mluvit a vstoupit přímo do nejméně zkoumaných aspektů lidské společnosti. Od cikánských táborů až po vzdálené africké vesnice, smíšené portréty a krajina, jak různé části jednoho celku. Její oči neposuzují realitu. Sleduje lidí a mluví o nejintimnější a nejtajnější straně lidí a životního prostředí.
Jedním z projektů, kterým se věnovala byl projekt „9 měsíců“, který trval dva roky. Příběh dospívajících matek v Neapoli byl později publikován v knize, kterou vydal francouzský vydavatel.
Výjimečnost Stephanie spočívá v její potřebě vytvořit si empatický a přímý vztah s objektem, který fotí. Žije v témže domě jako lidé, které fotografuje, účastní se jich kažodennej rutiny. Její práce byly vystaveny na italských a mezinárodních uměleckých galeriích a festivalech.

Čtvrtek 8. února 2018 se v Turčianské galerii v Martině uskutečnilo otevření výstavy umělců Mikuláše Galandy a Pavla Tótha.

Mikuláš Galanda / 1895 – 1938 / malíř, grafik, ilustrátor a vynikající kreslíř, patří k zakladatelským postavám moderního slovenského výtvarného umění první poloviny 20. století. Narodil se v Malé Vieska, dnes Turčianske Teplice, v roce 1895.

Výtvarné umění studoval v Budapešti / 1914-1916 / a v Praze / 1922-1927 /. Začínal jako profesor kreslení na měšťanských školách a Škole uměleckých řemesel v Bratislavě, na které byl od roku 1933 řádným profesorem až do své předčasné smrti v roce 1938.

Tato škola měla velmi progresivní pedagogický charakter, vynikající profesorské obsazení a úzké profesionální i osobní kontakty s německým Bauhausem. Ve své tvorbě se věnoval nejdříve grafice a ilustraci. V třicátých letech převažovala malba.

Společně s Ludvíkem full se výrazně přičinili o prosazení principů moderního výtvarného umění na Slovensku. Ve své tvorbě syntetizoval osobitým způsobem poznatky expresionismu, fauvizmu, kubismu, klasicismu i některé principy surrealismu, až k moderní poetické zkratce a znaku.

Galandová umělecké počátky byly obsahově poznamenány těžkými životními situacemi, jakož i následky první světové války. V tom mu byl velmi blízký norský malíř Edvard Munch, což se projevilo zejména v grafice. No postupně se propracoval k pozitivnějšímu pohledu na život a svět zejména pod vlivem francouzského malířského optimismu. Projevilo se to zejména v zpracovávání témata věnované ženě v jejích třech fázích – mladé kráse, zralém mateřství a motivu stáří. V závěrečném období se soustředil zejména na zobrazování velkého počtu ženských hlav v různých životních situacích. K nejpůsobivějším patří zobrazení ženy matky, strachujúcej se o své dítě. Vedle hlavách nevěst a vesnických žen, jsou to četné hlavy osamělých a plačících žen.

Galandová malířským a grafickým pracím předcházely pravidelně četné kresebný studie, které často nabývaly charakter samostatného díla na hranici kresby a malby. Nejen formou podání od jemné linie až po malířskou plochu, ale i důrazným použitím funkce barvy.

Galanda pěstoval kresbu vášnivě od samých svých počátků, v rozpětí citlivé realistické studie portrétního charakteru, až po maximální výtvarnou zkratku na hranici brilantního a suverénního podání. Už jeho současníci si byli vědomi mimořádné úrovně jeho kresby i jejího významu, který hrála i v jeho ostatní tvorbě, zejména jako Dynamizující faktoru, např. v malbě.

Výstava bude pro návštěvníky Turčianské galerie zpřístupněna do 20. května 2018.

Turčianske kulturní středisko v Martině v zřizovatelské působnosti Žilinského samosprávného kraje připravilo pro příznivce výtvarného umění i širokou veřejnost autorskou výstavu obrazů s názvem „Výběr z tvorby“, na níž prezentuje své práce členka Studie turčianských neprofesionálních výtvarníků Julie Váradiová.
Autorka Julie Váradiová se narodila v Tornali, dětství prožila v Skerešovo, okres Revúca. Navštěvovala základní školu v Gemerské Vsi, po skončení školy se vyučila Sick a od roku 1977 pracovala v Ozeta v Tornali. V roce 2011 se přistěhovala do Martina, kde pracovala v Trim Leader, později v Neografii. Momentálně pracuje jako osobní asistentka a malování se věnuje od roku 2013.
V roce 2014 se stala členkou Studie turčianských neprofesionálních výtvarníků při Turčianském kulturním středisku v Martině. Od tohoto roku prezentuje svou výtvarnou tvorbu na autorských i společných výstavách. Od roku 2015 se každoročně účastní regionální postupové soutěže neprofesionální výtvarné tvorby – VÝTVARNÉ SPEKTRUM, ve které v roce 2017 získala 1. místo a postoupila do krajského kola této soutěže. V roce 2016 se začala i výtvarně vzdělávat v ateliéru Vladimíra Báthoryho.
Ve své tvůrčí, výtvarné činnosti se věnuje akrylové malbě, kresbě suchým pastelem a uhlíkem a výtvarnými díly vyjadřuje své pocity, nálady a vnímání světa kolem nás.
Slavnostní vernisáž autorské výstavy se uskutečnila 18. ledna 2018 o 16:00 v klubových prostorách Turčianske kulturního střediska v Martině. Jménem organizátora výstavy všech přivítala metodička TKS Libuše Poloncová a blíže o autorčiny tvorbě mluvil kurátor výstavy Ján Prostřední. O příjemnou atmosféru se postarali mladí divadelníci z Dětského divadelního souboru Kamarád, kteří se představili známou pohádkou, se silným a působivým dějem – HOLČIČKA, od nejslavnějšího Dána, pohádkář Hanse Christiana Andersena.

Turčianske kulturní středisko v Martině v zřizovatelské působnosti Žilinského samosprávného kraje uskutečnilo 22. března 2018 v klubových prostorách střediska slavnostní otevření výstavy a předávání ocenění pro vítěze regionálního kola 55. ročníku celostátní postupové soutěže neprofesionální výtvarné tvorby Výtvarné spektrum 2018. Jménem organizátora výstavy všech přivítala metodička TKS Mgr. Libuše Poloncová, která poděkovala všem umělcům za jejich bohatou účast. Do soutěže se v tomto roce přihlásilo spolu 40 autorů s rekordním počtem až 132 výtvarných děl. Z nich odborná porota vybrala kolekci prací, která bude reprezentovat Turčiansky region 25.května 2018 v Turzovce na krajském kole soutěže. Předseda poroty akad. měl. Pavel Muška se vyjádřil k průběhu soutěže a zhodnotil úroveň přihlášených výtvarných prací. Členka poroty Mgr. Renáta Ižipová slavnostně předala diplomy a ceny oceněným autorům. Ve výstavních prostorách střediska „najdeme“ až 63 výtvarných prací a 13 plastik, které vybrala odborná hodnotící porota ve složení akad. měl. Pavel Muška, Mgr. Renáta Ižipová a akad. měl. Ivan Bílý. O příjemnou a uměním naplněnou atmosféru se postaral hrou na kytaru Tomáš Pícka ze Soukromé základní umělecké školy Maše Haľamovej v Martině.