Archiv pro měsíc: Květen 2018

Koncept multifunkčního lesnictví je zakotven v samém centru Lesnické strategie EU a je široce uznáván v celé Evropě. Tento koncept integruje všechny významné přínosy, které mohou lesy poskytovat společnosti (ekologické, ekonomické, ochranné a sociální funkce).

Strategie ochrany přírody, užívané členskými státy pro realizaci směrnic na ochranu přírody, se v Evropské unii velmi liší (Sunyer a Manteiga, 1998). V některých oblastech, převážně ve střední a severní Evropě, pozorujeme tendenci k vyhlašování malých a středně velkých lokalit Natury 2000. Tyto oblasti jsou charakteristické intenzívní exploatací krajiny a ochrana přírody je zde v silné konkurenci s jinými typy využívání území, přičemž pro přírodní nebo polopřírodní oblasti je ponecháno jen málo prostoru. Podle této strategie, kterou je možné nazývat intenzivní, zahrnuje ochrana přírodních lokalit často výkupy pozemků nebo práv na jejich využívání a přímé zásahy do dynamiky ekosystémů. Tento typ péče je založen na rozvinutější environmentální kultuře, větších rozpočtových možnostech a na motivaci k obnově dříve zničených stanovišť jejich uchováním ve fixovaném stadiu přírodní sukcese na velmi omezené ploše („rezervační přístup”).

V oblastech, kde pokračuje existence extenzívních zemědělských a lesních systémů s vysokou ekologickou hodnotou, obecně v jižní a východní Evropě, avšak také v některých pahorkatinách a horách dalších evropských zemí, existuje tendence k tomu, aby navrhované lokality významné pro Společenství (pSCI) byly rozsáhlejší. Jejich uchování má úzkou souvislost s udržením specifických systémů zemědělského hospodaření nebo lesnických postupů. V těchto oblastech jsou ochranářské strategie rozdílné a směřují spíše k hledání integrace ochrany přírody do rozvoje venkova, což by bylo možné označit za extenzivní strategii ochrany přírody. Tyto dvě hlavní strategie ochrany přírody bývají také nazývány „integrační”, tj. integrující všechny funkce do – spíše extenzívního – využívání území velkých oblastí, a „segregační”, tj. vyčleňující území výlučně pro účely ochrany přírody vedle stále intenzivnějšího využívání krajiny ve zbývajících oblastech až za hranice trvalé udržitelnosti. Pokud však pohlížíme výlučně na lesní stanoviště, toto rozlišení může být méně zřetelné, neboť lesnictví zanechávalo vždy podstatně menší ekologické stopy než například zemědělství. Lesnictví v Evropě v minulosti sledovalo většinou integrační strategii. Mnohé lesní oblasti lze dnes nazývat „polopřírodními” a potřeba obnovy stanovišť tu nebývá tak zjevná, jako tomu často je například u mokřadů a rašelinišť, kde ekonomické využívání totálně změnilo rysy krajiny i úroveň biologické rozmanitosti. Ochrana biodiverzity v lesích v celé Evropě si žádá úzkostlivé zachovávání rovnováhy mezi výše popsanými ochranářskými strategiemi v závislosti na místní i regionální situaci. Pokračování v ekonomických aktivitách při trvale udržitelném způsobu hospodaření v lese se může velice často stát součástí strategie ochrany přírody pro lesní ekosystémy v regionech s široce rozšířenou historickou tradicí využívání lesů. V rámci existujících strategií ochrany přírody lze rozlišovat mezi statickým a dynamičtějším přístupem. Ve většině případů, obzvláště právě v lesích, musí být přírodní dynamika a změny chápány jako integrální součást cílů ochrany přírody. Přirozené disturbance v lesních ekosystémech, způsobené polomy, prosvětlováním a odumíráním starých stromů, což bývá často „simulováno” těžebními zásahy u trvale udržitelného lesnictví, jsou důležitým faktorem pro udržování řady stanovištních struktur, mozaikovitého rozšíření různých věkových skupin a vysoké úrovně biodiverzity.

Mají-li ochranářské strategie být integrující, je takové dynamické chápání ochrany přírody na lesních lokalitách Natury 2000 nezbytné. Ne všechny cíle ochrany přírody jsou však dosažitelné cestou trvale udržitelného hospodaření v lesích. V případě extrémně vzácných nebo cenných stanovišť, jejichž stav z hlediska ochrany by se jinak zhoršoval, je nutno uvažovat o vyčlenění určitých oblastí výlučně pro ochranářské účely. Natura 2000 bude proto soustavou území pro ochranu přírody, požívajících různý stupeň ochrany od absolutních rezervací až po individuální omezení, týkající se jen jednotlivých druhů.

V tomto kontextu je existence lesních oblastí, nenarušovaných ekonomickými aktivitami, obzvláště významná z vědeckého hlediska, např. jako „referenčních území” pro monitorování biodiverzity, ale i z hlediska ochranářského, např. jako refugií pro druhy, vyžadující mrtvé nebo odumírající dřevo nebo rozsáhlá nenarušená stanoviště. Z tohoto důvodu „staré porosty“14 nebo „panenské lesní oblasti“ budou mezi lesními lokalitami Natury 2000 vyžadovat zvláštní pozornost. V EU jsou nyní takové lesy omezeny na malé zbytky uvnitř hospodářských komplexů nebo na určité regiony se specifickými ekologickými a sociálními podmínkami, jako je například severní Fenoskandinávie. Stupeň antropogenního zasahování, při kterém může být zajišťována ochranářská hodnota takových lokalit, bude záviset na jejich obnovních schopnostech, což může znamenat i to, že v případě velmi nízké rychlosti růstu se může pravidlem stát nezasahování. Úkolem Natury 2000 je také konsolidace existujících systémů přísně chráněných zón jako vědecké referenční základny a jako možnosti diverzifikace příjmů na venkově například prostřednictvím turistiky. Mnohé z těchto přísně chráněných lokalit jsou pod ochranou již dnes, například jako součást národních parků, jiné bude ještě třeba zřídit, kupříkladu zajištěním zbývajících starých lesních porostů.