Archiv pro měsíc: Květen 2016

Ladislav Těžký, Dr.h.c., Dr., CSc. (* 19. 9. 1924 Čierny Balog, okres Brezno – † 20. 1. 2011 Bratislava, je pohřben v obci Veľký Klíž, Slovensko), slovenský spisovatel, prozaik, scenárista, publicista, vlastenec, jeden z nejproduktivnějších a nejvýraznějších autorů moderní slovenské prózy 2. poloviny 20. století, se narodil se v rodině lesního dělníka v osadě Komov v Černém Hronu (dnes Čierny Balog), kde prožil i dětství.
Základní školu navštěvoval v rodné obci (1931 – 38). Po jejím ukončení se zaměstnal se jako příležitostný lesní dělník (1938 – 40) na stavbě silnice Litevský Mikuláš – Lučenec (přes Čertovicu, Čierny Balog, Lom nad Rimavicou a Hriňová). Pak studoval ve Vojenském zeměpisném ústavu v Bratislavě (studium nahrazovalo střední odborné učiliště), kde získal kvalifikaci kartografa. Narukoval do Prvního pěšího pluku Svatoplukova kasáren v Bratislavě (1941) jako Strelníky – Tvůrce mapy, v hodnosti svobodníka, později desátníka. Odtud ho odveleli jako vojáka České armády na východní frontu (1943) na severní Krym. Po vypuknutí SNP byla jeho jednotka odzbrojená Němci a převelena do polského zajateckého tábora v rumunském městě Děj. Z tábora se mu podařilo uprchnout, ale zatkli ho v severním Maďarsku, věznili (v Satoraljaujhely a Košicích), poslali ho do německého zajateckého tábora XVII. A. Kaisersteinbruch v Burgenlandu v Rakousku, odkud se dostal spolu s 200 Slovenská zajatci do zajateckého tábora do Vídně, kde až do skončení války pracoval jako zajatec na obnově vybombardována města. Roku 1945 vstoupil do KSČ. Po válce pracoval jako kreslič na technickém oddělení města Košice (1946) a sociální referent na ONV v Brezně (1947 – 48). Poté studoval obor správního práva a ekonomiky průmyslu na Vysoké škole hospodářských a politických věd v Praze (1948 – 50), kterou ukončil s vyznamenáním ze všech předmětů. Po studiích nastoupil jako referent na oddělení kultury na ÚV KSS (1952 – 57) na oddělení průmyslu (1952 – 53), kde měl nejprve na starosti geologický průzkum, později se stal referentem pro film a lidovou uměleckou tvořivost, SĽUK a Lúčnica (1954 – 57). Působil jako vědecký aspirant Institutu společenských věd v Praze (1958) se zaměřením na literaturu, aspiranturu ukončil obhájení kandidátské disertační práce Povstalecká próza Vladimír Mináč v Ústavu české literatury SAV v Bratislavě (1961) a získal vědeckou hodnost kandidáta filologických věd (CSc.). Pracoval na úseku kultury, sportu a zdravotnictví ÚV KSS (1963), po roce však byl po ostré kritice v plénu ÚV KSSS – pro jeho „kontakty s rehabilitován“ – z aparátu strany „uvolněný“. Přijali ho za člena Svazu Slovenská spisovatelů (1964 ) a získal stipendium Slovenského literárního fondu (1964). Později se stal redaktorem deníku Smena (1967 – 69). Byl zvolen za člena předsednictva Svazu slovenská spisovatelů (1967). Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, kdy odstoupil M. Válek z funkce předsedy a členství v předsednictvu ZZS i více členů z členství v předsednictvu a výboru ZSS, se stal spolu s A. Hykisch úřadujícím místopředsedou ZSS (úřadujícím předsedou se stal i Kupec). v dubnu 1969 se stal s J. Bobem a M. Rufusem zástupcem šéfredaktora Literárního života, který po delší odmlce po zániku Kulturního života začal vycházet jako jeho pokračovatel, vzápětí se však funkce spolu s M. Rufusem vzdali. vzdal se i funkce úřadujícího místopředsedy ZSS a zapojil se do přípravy sjezdu ZSS. Za své postoje prezentovány zejména na stránkách deníku Smena, ve kterých ostře odsoudil vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa a protože odmítal čistky ve veřejném životě, za jeho několik díla a za filmový scénář k Jakubiskové filmové povídce Dominika (z filmu zběhl a poutníci) , ho vyloučili z KSS (1970) a ze ZSS (24. 10. 1971), měl zákaz publikovat a na 20 let ho vyloučili iz kulturního a společenského života. Důsledkem bylo vyhození z redakce, nemožnost získat zaměstnání, nezaměstnanost, problémy dostat děti do škol a šrotování jeho knih. Šlo o „Uvěznění na svobodě, přišlápnutí ducha, ponížení.“ – Jak uvedl s odstupem let. Poté, co se mu nedařilo získat žádné odpovídající zaměstnání, pracoval v masokombinátů, u stavbařů, jako noční hlídač v Tuzexu. Nakonec ho – zásluhou tehdejšího ministra kultury M. Válka – zaměstnali v Ústředí lidové umělecké výroby v Bratislavě (1973 – 1979). Když se později stal stipendistou Slovenského literárního fondu (1979 – 82), začal se věnovat výhradně literární a publicistické tvorbě. V červenci 1989 v literárních týdeníku zveřejnily rozhovor, ve kterém promluvil otevřeně a zásadnější i na adresu zdiskreditovaného systému, tak jak se říkalo až po listopadu 1989. Přestože byl neustále pod policejním dohledem, setkával se s Alexandrem Dubčekem. Po listopadu 1989 odmítl funkci ministra kultury ČR ve vládě národního porozumění. Sjezd Svazu Slovenská spisovatelů 18. a 19. ledna 1990 zrušil rozhodnutí výboru ZSS z roku 1971 o jeho vyloučení ze ZSS a tím ho rehabilitoval – i spolu s dalšími spisovateli, kteří byli zbaveni členství z politických důvodů. Sjezd rozhodl o zániku ZSS a zároveň se uskutečnilo stanoví shromáždění Spolku Slovenská spisovatelů, na kterém ho zvolili do nového představenstva a za čestného předsedy SSS (funkce se po skončení funkčního období tří let vzdal). Na obnovujícím valné hromadě Matice slovenské (srpen 1990) se stal členem jejího předsednictva, ale funkci předsedy jejího prezidia odmítl, přestože byl již do ní zvolen. Veřejně podporoval vznik samostatné České republiky. Angažoval se v organizaci Sdružení slovenské inteligence Kořeny a Slovakia plus, jejichž byl čestným předsedou. Byl členem přípravného výboru občanské iniciativy 61 kroků k české identitě – svrchovaně SLOVENSKO (říjen 1990), která vznikla pro potřebu završit slovenské emancipační úsilí. Iniciativa i díky jeho působení vydala několik významných dokumentů, z nichž se zvláště vyjímá Programové prohlášení a návrhu deklarace SNR o prohlášení svrchovanosti České republiky. Angažoval se iv iniciativě za dostavění nové budovy SND na nábřeží Dunaje. V době vzniku samostatné ČR i po jejím vzniku odmítl dvakrát kandidaturu na post prezidenta ČR. Byl poradcem prezidenta R. Schustera. Až do smrti žil v Bratislavě.
Časopisecky debutoval v Mladé frontě povídkou Bosá jedenáctka (1954), za kterou získal cenu novin (kufříkový psací stroj), a v rozhlase čtením z jeho povídky Jednou cestou (1955). Debutoval sbírkou povídek Vojenský zběh (1962), kterou uvedli i jako původní rozhlasovou hru se stejnojmenným názvem (1962). V témže roce mu vyšla ve vydavatelství Mladé letá i sbírka čtyř povídek-pověstí – pro čtenáře od 9 let, původně plánovaná jako debut, s názvem Host mistra Čerta (1962), zobrazující už pomalu zapomenut pověstmi opředený svérázný život čiernobalockých uhlířů, dřevorubců a pastýřů. Jeho výjimečný prozaický talent se naplno rozvinul v románu Amenmária. Samí dobří vojáci (1964, 2. vyd. 1967, 2004), který ilustroval Vincet Hložník, av triptychu baladických novel Hejno divokých Adamov (1964, 2. vyd. 1971, 3. vyd. 1991) – Divoký Adam, Dunajské hroby (1964 ), novely s autobiografickými prvky, a Hříšnice žaluje tmu. Podle stejnojmenné novely z knihy Hejno divokých Adamov napsal divadelní hru Hříšnice žaluje tmu (1966), kterou nastudoval R. Haspra, po 30 reprízách ji však na pokyn komunistického „Bílého domu“ (ÚV KSS) stáhli z repertoáru, protože se v ní prý “ urážejí hrdinové velkého osvoboditele „, i když to byla“ hra o síle lásky, zbytečnosti a neodvrátiteľnosti smrti „. Román Sklep plná vlků (1965), který měl původní (autorem změněn) název Chléb, nabízí v první části válečný povstalecký příběh a následně zobrazuje dramatický proces združstevňovania na české vesnici. Román skončil na „soudní listině“ (L. Těžký). Podle scénáře, který napsal L. Těžký na motivy své prvotiny Vojenský zběh a románu Sklep plná vlků natočil režisér Juraj Jakubisko filmovou povídku Dominika (1968), kterou zařadil do filmového triptychu zběhů a Poutníci, několik motivy však v ní změnil, a tak byl L . Těžký kritizován za scény, kterých nebyl autorem. Knihou pěti novel Pohřbil jsem nahého (1970) se vrátil k válečné tématice. Vydavatelství Tatran roce 1970 připravilo na vydání jeho první knihu publicistiky Ozvěna svědomí (napsal ji ještě roku 1964), na příkaz „shora“ byla však ještě nesvázaný sešrotován. Roku 1972 zastavili vydání jeho románu Kar v kostele (původní název Stromy do nebe) v Středoslovenském vydavatelství v Banské Bystrici (vyšel až po roce 1989 pod názvem Kdo zabil Ábela). V době nedobrovolného vyloučení z literárního života jako zaměstnanec ÚĽUV-u napsal několik národopisných studií, např. Uhlíři a dřevorubci na Černém Balogu, Odívání a stravování dřevorubců a uhlířů na Černém Balogu koncem 19. a začátkem 20. stol. a přes 30 literárně-výzkumných portrétů předních lidových mistrů, řezbářů, zvonkárov, hrnčířů, fujaristov, malířek, vyšívačiek, uměleckých truhlářů, loutkářů, výrobců valašiek, opasků, krpály aj. Ve válečné tématice pokračoval i široce koncipovaným dvoudílným románem Evangelium podle četaře Matouše (1979), jehož vydání provázely potíže (11 lektorských posudků). V Mladých létech mu vyšla kniha Jánošíková slza (1982), jejíž tři povídky vznikly přepracováním prvotiny Host mistra Čerta. V povídkové knize napájené ze zřídla Čiernobalockého údolí a Černé řeky s názvem Marie a Magdaleny (1983), která se původně měla jmenovat Plačící madony, vzdal úctu slovenskými ženám jako obráncům rodu i národa. V románu I v nebi je louka (1985) zobrazil úděl nejchudšího vesnického chudáka, sirotky, později pastýře a služebníka J. Broučka, novodobého Josefa Maka, s jeho pokorou před životním osudem, „vynikajícího dělníka a služebníka, statečného pastýře i pokorného žebráka, ale vždy vynikajícího KOSCOM …, abychom se v něm jako v zrcadle viděli a nezapomněli na krutosti a směšnosti života … „(úryvek z románu), a tak vytvořil obraz jednoho lidského osudu, ve kterém se specifickým způsobem odráží podstatná část české národní historie (J. Lomenčík). Slovenský rozhlas uvedl ve vysílání na pokračování jeho ještě nevydaný soubor próz Smrt obchází stadiony (1987), díky čemuž se po letech vrátil jako autor do rozhlasového éteru. Pod názvem Před potopou (1988) vyšel jeho román o vodním díle Gabčíkovo, který připravoval jako stipendista SLF, i ze svých setkání a rozhovorů s dělníky, kteří přehradu stavěli. Mladé letá vydali pro mládež nad 11 let jeho soubor krátkých próz Smrt obchází stadiony (1990). Vyšla jeho próza Kdo zabil Ábela (1991), která, přestože má má detektivní zápletku, je i psychologickou sondou do vztahu dvou lidí. Po letech vydal tři novely v knize s názvem Fantastická Faidra (1991), jejíž první dvě části publikoval v šedesátých letech v Slovensku pohledech, ale třetí část vznikla v „nečase“ a po zásahu cenzora nesměla za socialismu vyjít. Vydal dobrodružné romány Dvanáct zlatých monarchů (1993), Marshallovy dcera (1993) a jako nepřímé pokračování románu Dvanáct zlatých monarchů stylizovaný cestopisný a dokumentární román Zjevení Sabiny (1997). Knihu Rozhovorům se spisovatelem Ladislavem Těžkým Testament svědomí (1996) vydal Jozef Leikert. Vydal dvoudílný výběr z publicistiky zastavit Palbu! Prosím … (1997) a Lidé nejsou andělé (1998). V novelách Vystoupila z obrazu (1998) a Útěk z Neresnica (1999) řeší etické otázky současnosti v konfrontaci s minulostí. Dvojnovela o fiktivní (ženě z obrazu) i reálné ženě Krásná zlatá bestie (2000) vyšla ve spolupráci s organizátory výtvarné kultury bratry Smolákovcami a představuje i „hříšné a poetické akty“ Adreja Smolák. Národní literární centrum mu vydalo vzpomínkové eseje Literární vrásky (1996), které začaly vznikat již v roce 1976, kdy měl zakázáno publikovat. Veřejná knihovna Jana Boccacia v Košicích vydala Bibliografický leták. Ladislav Těžký (1992, sest. Z. Iléšová), Bibliografický leták. Ladislav Těžký (1994, sest. K. Donovalová) vydali i Okresní knihovna Banská Bystrica a Podunajská knihovna v Komárně (1997, sest. E. Ďurčová).
ocenění:
Získal hlavní cenu v jubilejní umělecké soutěži k 20. výročí osvobození Československa, kterou vyhlásila vláda v oboru literatury a dramatické tvorby (1964) – za román Amenmária. Samí dobří vojáci s přihlédnutím na díle Dunajské hroby a Rozhovor s mrtvým.
Ústřední výbor Svazu česko-slovenský spisovatelů schválil udělení Ceny Svazu česko-slovenský spisovatelů v oboru prózy Ladislavu těžkých za román Amenmária. Samí dobří vojáci (1965).
Na návrh Svazu Slovenská spisovatelů se stal laureátem Státní ceny Klementa Gotwalda za román Amenmária. Samí dobří vojáci s přihlédnutím na knihu próz Hejno divokých Adamov (1968).
Je nositelem Ceny Josefa Cígera Hronského (1994), kterou mu udělil předseda Matice slovenské Jozef Markus.
Vláda SR mu udělila Cenu Ľudovíta Štúra (1994) – ve spolupráci se Sdružením Slovenská novinářů.
Univerzita Konstantina Filozofa v Nitře udělila čestný doktorát Dr.h.c. (2004).
Je čestným občanem Černého Balogu, sopor, Brezna, Sihla a Klížska Hradiště.
Zpracoval ŠTEFAN Cifra
literatura:
Ladislav Ťažký. In: Maťovčík, Augustin, a kol .: Slovník Slovenská spisovatelů 20. století. 1. vyd. Bratislava – Martin: Vydavatelství Spolku Slovenská spisovatelů a Slovenská národní knihovna, 2001. S. 464 – 465.
LOMENČÍK, Július: Letokruhy života v souřadnicích literárních děl vpečatených v osidlech času. In: Osobnost a dílo Ladislava Těžkého v Literárněhistorická a spoločenskohistorických souřadnicích druhé poloviny 20. století: Sborník z literárněvědných konference uskutečněné 5. října 2004 [online]. [Cena. doc. PhDr. Kristýna Krnově, CSc.]. 158 s. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, Fakulta humanitních věd, Katedra slovenského jazyka, 2004. ISBN 80-8033-127-0. [Citované 5. 9. 2014.]