Panelové domy v České republice

V panelových domech v České republice bydlí obrovská část populace. Během období socializmu byla bytový výstavba realizována téměř výhradně prostřednictvím výstavby panelových domů. Panelárny kde se vyráběly panely na stavbu panelových domů byly téměř v každém okresním městě. Stavby z prefabrikovaných panelů se dali poměrně rychle postavit.

ceny médií pro vytápění výrazně zdražili
ceny médií pro vytápění výrazně zdražili

V dnešní době se všechny panelové domy zateplují, protože původně projektované tepelně-izolační parametry nejsou v souladu se současnými cenami energií, které za posledních dvacet let výrazně zdražili.

Účelem zateplení ploché střechy je zabránit úniku tepla přes stropy bytů, které jsou přímo pod střechou. Také po zateplení střechy neproniká teplo do stropů bytů, takže se byty v letních měsících nepřehřívají.

Panelové domy
Panelové domy

Pro zateplení ploché střechy používáme kvalitní polyuretanové desky. Jejich výhodou je dlouhá životnost. Polyuretanové desky mají vysokou odolnost vůči vlhkosti. Díky tomu, že do polyuretanu nepronikne vlhkost nedochází k jeho rozpadání nebo odehnívání. Naopak materiály do kterých pronikne vlhkost ztrácejí po několika letech své tepelněizolační vlastnosti. Vlhký materiál nemůže tepelně izolovat. Polyuretan se svou odolností vůči vlhkosti je špička v tepelněizolačních materiálech.

Staré střechy mají často množství prohlubní. Polyuretanové desky mají vysokou pevnost a díky tomu víme střechu vyspádovat a odstranit nežádoucí prohlubně, ve kterých zůstává stát voda na střeše.

Následně, jak finální izolaci proti vodě používáme modifikované asfaltové pásy, nebo PVC fólie. Záleží od výběru zákazníka. Na asfaltové pásy i na PVC fólie platí stejné záruční lhůty po dobu 10 let.

Součástí zateplení ploché střechy je kompletní obnova střechy, tedy nové oplechování na střeše, nový bleskosvod s revizí, rekonstrukce komínů a větráků na střeše.

Architektura 19. století na Slovensku

V posledním období se začínají na našem knižním trhu objevovat tituly domácích autorů, které postupně vypínají nemalé mezery v poznávání a hodnocení naší architektury a umění. Týká se to zvláště období mezi klasicismem a secesí, na které, jak již bylo v citátu naznačeno, se dodnes díváme jakoby „přes prsty“. Vždyť i tak významný znalec dějin umění, jakým byl Ladislav Hanus, ve svém těžištěm díle Kostel jako symbol se o architektuře 19. století vyjadřuje velmi jasně a odmítavě: klasicismem končí živý vývin architektonických slohů, ve vývinu nastává zlom bez dalšího pokračování. Přichází tedy velké vakuum … a jak konstatuje o několik stran dále, nastává maškarní karneval slohů. Tento názor zde byl před Hanuš a přetrvává u nás ve velké míře do současnosti. Jakoby se na Slovensku nic kvalitní a progresivní na poli urbanismu a architektury v 19. století nerealizovalo. Jakoby, vedle hleadačských, avantgardních až provokujících směrech ve výtvarném umění architektura v této době pouze bezradně tápat a plagiátorsky zřel zpět. Bylo to opravdu tak …?
Tuto otázku se rozhodli otevřít dvě vysokoškolské pedagožky Fakulty architektury Slovenské technické univerzity, docentky Elena Lukáčová a Jana Pohaničová publikací Rozmanité 19. století, kterou koncem roku 2008 vydalo vydavatelství Perfekt. Autorky, matka s dcerou, se při zpracovávání publikace obdivuhodně doplňovaly. Jedna s velkými výzkumnice zkušenostmi a bohatým dokumentačním fondem (E. Lukáčová dlouhá léta pracovala ve Výzkumném ústavu teorie a dějin architektury SVŠT) a druhá s památkářských praxí získanou na tehdejším Slovensku památkovém ústavu a pozoruhodnou schopností vnímat historický vývoj a hodnoty sídel a staveb na mnoha terénních výjezdech a zároveň „vydolovat“ ze skromných archivních fondů maximum. Taková optimální spolupráce podložena pracovitostí byla rozhodujícím předpokladem pro sběr a zpracování materiálu, umožňující vydat odbornou monografii, která jako první představuje architekturu 19. století, i desetiletí před ním i dekádu po něm, komplexně as nadhledem. Výsledek jejich práce je o to pozoruhodnější, že autorky kromě vlastních zdrojů neměli velmi z čeho vycházet. Slovenská věda o umění se tomuto období z hlediska architektury vždy věnovala okrajově a pouze dílčí studie či starší publikace jsou jakýmisi orientačními (někdy i zavádějícími) záchytnými body, které bylo možné ukotvit do nesrovnatelně širší struktury vydané práce. O skromném počtu literárních pramenů svědčí i rejstřík připojen k publikaci, který uvádí vše podstatné, co je v současnosti u nás dostupné. Navzdory této téměř „tabula rasa“ a vžitým názorem se autorkám podařilo sestavit dílo s novými pohledy na toto období, které bylo i pro Slovensko mimořádně významné, a to jak v pozitivním (národní obrození, ekonomické a technologické změny, výstavba dopravní sítě, překročení historických hradeb jednotlivých míst, výstavba reprezentačních staveb, průmyslových areálů a nových obytných čtvrtí), tak v negativním slova smyslu (národnostní útlak včetně likvidace školského systému a kulturně-společenských institucí). Zásadní význam 19. století pro celosvětový mocenský, ekonomický i kulturně-společenský vývoj si uvědomovali i autorky, které toto historické pozadí, ovlivňující i architektonické dění, glosovali rámováním základního textu rozsahem nevelkými, ale obsažnými sloupky ke každé kapitole.
Příběh architektury 19. století na Slovensku je po krátkém předmluvě Jany Pohaničovej představen čtenářům v šesti kapitolách na téměř 250 stranách formátu A4 s bohatým fotografickým a kresebný materiálem. Zde hned třeba konstatovat, že obrazová složka publikace je na vysoké kvalitativní a výpovědní úrovni a rovnocenně doplňuje její textovou část. Z několika stovek fotografií (včetně dobových) lze technicky či kompozičně méně zdařilé spočítat na prstech h rukou. Přitom větší počet fotografií zhotovili přímo autorky textu … Obohacení s nádechem autentičnosti dodávají kapitolám reprodukce původních projektů, historických grafik staveb z nichž některé nebyly dosud známy. Profesionální zkušenost a cit pro míru Igora Štrbík jsou zřejmé z grafické úpravy publikace, je přehledná, se správně zvolenými akcenty celostránkových záběrů. Pokud je zde možné mít připomínku, tak se to týká už dříve zažitého číslování fotografií a grafické dokumentace, která je již tradičně řešena soustředěním velikostí téměř nečitelných čísel a popisů vybrané, zpravidla bílé plochy jednotlivých nebo protilehlých, přičemž možnost použití stejné velikosti písma jako při ostatním textu ne ničím omezena (snad jen estetickým cítěním grafika). Diskutovat se dá i o řešení obálky, kde těžkém cihlově-černém podkladu pod technicky působící písmo názvu publikace umístěna mozaika malých fotografií, zřejmě dokumentujících rozmanitost století. Možná více by na pultech knihkupectví potenciálních čtenářů upoutala obálka s některým z efektních vz textu as písmem bližším století, kterému je monografie věnována. Možná …
První kapitola, nazvaná Obroda antických ideálů, symbolicky začíná dobovou kolorovaných kresbou Primaciálního paláce v Bratislavě, který kromě svého historického významu v souvislosti s podpisem Bratislavského míru v Zrcadlovém síni zároveň reprezentuje odcházející baroko a nastupující klasicismus jak sloh hlásící se opět (po renesanci) k antické tradici. A po antických vzorech začíná architektura 19. století vášnivě inspirovat gotikou a následně ostatními slohy minulosti až po eklektický Hanušovský „karneval slohů“. Zatímco k němu dojde, uplyne od výstavby Primaciálního paláce téměř století. Celý tento proces hledání vrcholí nesmělým a nakonec spontánním nástupem secese, aby se jí architektura přenesla do 20. století, které nakonec na Slovensku znamenalo jeden z jejích absolutních vrcholů v podobě staveb tak odlišného funkcionalismu. Kolik nevšední rozmanitosti během století v nazírání na výraz architektury, kolik změn vyvolaných novými materiály v technologických postupech, typologických druzích a dispozičních řešeních … A začínalo to strohým a elegantním klasicismem, který odmítal pompéznost baroka a dekorativnost rokoka.
Úvodní kapitola představuje jeho hlavních představitelů, především protestantské chrámy (Velký evangelický kostel v Bratislavě, Banská Štiavnica, Banská Bystrica, Košice, Levoča, ale antickou malou centrálu v Zemianske Podhradie), které v tomto období dohánějí své zpoždění v souvislosti s předchozími mocenskými omezeními jejich výstavby . Ale nemohou chybět některé katolické kostely (Ústí nad Labem, Kostel sv. Ladislava v Bratislavě, Kostel sv. Rozálie v Komárně) či jedinečná synagoga v Liptovském Mikuláši. Následují městské paláce a měšťanské nájemní domy reprezentované takovými špičkovými stavbami, jakou je např. Forgáčovský palác v Košicích. Veřejné stavby – radnice, župní domy, lázeňské stavby, reduty, první divadla, všechny odrážely společenské proměny a nástup měšťanstva. Postavení se však ještě nemínila vzdát stará ani „nová“ šlechta, která své ambice prezentovala množstvím venkovských sídel – kurií a zámků, v publikaci zastoupených především Topoľčianky a Dolná Krupá a topit v Jasenové a Gbeľany.
Znovuobjevení gotiky počátkem 19. století nezůstalo bez odezvy ani na Slovensku, které mělo na svém území zachovanou rozhodující část středověkého stavebního fondu celého Uherska. Dokumentuje to druhá kapitola monografie, která zachycuje regotizačné akce především sakrálních staveb s dominantní kontroverzní přestavbou Dómu sv. Alžběty v Košicích, ale i zámků, např. ve Velkých Uherce. Obdiv ke gotice přetrvává až do nástupu secese a zanechává na Slovensku množství různorodých architektur, často pozoruhodných rozměrů a importovaných podob – od tudorovské gotiky Rusovce přes Galantě, Smolenice, po romantické francouzsko-pálfiovské Bojnice. Všechno jsou to precizně řemeslně zvládnuté objekty se skvělým citem pro dispozici a detail. Do současnosti patří mezi nejobdivovanější, a to i navzdory havarijnímu stavu některých z nich. Neogotiky se však prosazuje i při měšťanských obytných staveb s takovým nepřehlédnutelným efektem, jaký je zřejmý na Vítězové domě nebo Jakabová paláci v Košicích. Na vojenském kasinu a vodojemu v Komárně, sakrálních novostaveb od Lučence po Starý Smokovec, mauzolea v Michalovcích, turčianska štiavnička zda Trebišově autorky představili v podstatě všechny architektonické druhy, kterých se po staletích opět dotkl závan gotiky.
Následující kapitola zaměřená na reflexi historických slohů je pestrá jako samotná architektura druhé poloviny 19. století. V podstatě všechny slohy minulosti, od románského po baroko, se vedle již zmíněné gotice odrazily na prudkém stavebním vývoji jednotlivých sídel Slovenska. I klasicismus, který dominoval první třetině století, plynule přechází do neorenesanční. Objevují se zde i stavby inspirované Orientem, především synagogy všech odnoží judaismu, z nichž však několik zanikly, včetně jedinečných bratislavských synagog. Do kontextu středoevropské architektury nezapadá kežmarský evangelický kostel od Teofila Hansena, na kterém jednoznačně znát, že původně měl stát úplně jinde. Za mimořádně pozitivně je třeba považovat zařazení urbanistické problematiky do této kapitoly. Příklady Bratislavy a Košic, jeden o prvním územním plánu a druhý o ideální dopravně typu MESH urbanistické koncepci nových částí města po obvodu historického jádra. Oba hlouběji rozebírány příklady svědčí o progresivity myšlení „otců“ míst i tvůrců územně plánovací dokumentace. Vedle veřejných a sakrálních stavbách, městských nájemních domech či aristokratických venkovských sídlech se v kapitole našel prostor i pro sepulkrálnu drobnou architekturu – hrobky a náhrobky.
V čem je rozhodující přínos 19. století pro vývoj architektury ozřejmuje čtvrtá kapitola s názvem Od litiny po železobeton. Zde hraje Slovensko v rámci Uherska zvlášť významnou roli. Jsou zde suroviny a výrobny, které jsou základem výroby stále více žádané litiny a později oceli. Zde se budují nové fabriky, které posouvají Slovensko do čela vývoje převážně agrárního Uherska a přibližují jej k moderní době a architektuře následujícího století. Litina je ještě reprezentantem spíše eklektické architektury, použije se v komplikovaných formách historizujících zábradlí či hlavic sloupů lázeňských nádvoří, kostelů a nástupišť rychle přibývajících železničních stanic, ale nachází se také na zdobných mostovky a nosných konstrukcích hal. Železnice se staly průkopníkem typizace, když vytvořili typizaci škálu staničních budov několika velikostních kategorií včetně stavebních a provozních prvků. Železobeton přináší neomezené konstrukční možnosti v kombinaci s čistotou tvarů a množstvím světla, zde už možná tušit příští funkcionalismus … Ale ještě předtím mimo jiné v železobetonu vytvářejí i ojedinělý malý secesní architektonický šperk v podobě kostelíka v Muli, kde nový materiál dokazuje i své výtvarné danosti v podobě sochařské výzdoby exteriéru, nebo sugestivní kopuli bazénu lázeňského domu Irma v Piešťanech.
Eklekticismus konce 19. století je obsahem páté kapitoly, která představuje takové reprezentativní stavby, jakými jsou divadla v Bratislavě a Košicích, reduty v spiske Nové Vsi a Bratislavě, zámečky v Budmerice, Kunerad a bratislavském přívozem, nebo množství koupelnách architektur včetně prudce se rozvíjejících Vysokých Tater. Všechny jsou poznamenány historickými nebo cizokrajnými vlivy, které se navzájem „kříží“ vytvářejíc svérázné, často přezdobené exteriéry i interiéry při současném uplatnění moderních stavebních technologií. Katalogové dekorativní detaily se střídají s výtvarnou výzdobou, vždy však dobře as citem pro estetiku. Eklektičtí tvůrci měli pozoruhodně jasno, kde je hranice kýče a úzkostlivě se jí snažili nepřibližovat. Jaký je to rozdíl oproti současné pseudohistorického architektuře vil, ba haciend – zhmotněním kýče v maloměšťácké-zbohatlické podání!
Je přirozené, že tak, jak autorky logicky začínali Hefele Primaciální palác, končí své putování architekturou 19. století Jurkovičova Spolkovým domem v Skalici. Poslední kapitola je věnována nástupu secese na konci století, která postupně přebírá nadvládu nad eklekticizmom, i když se jí ho úplně vytisknout nepodařilo. Vliv Vídně, Budapešti, Mnichova, ba i Sedmihradska se projevuje na stavbách především v Bratislavě a Košicích, ale prakticky i ve všech významnějších sídlech a lázeňských centrech Slovenska od Lučence, přes Liptovský Mikuláš po Vranov-Čemerné. Jurkovičem vstupuje do architektury Slovenské a moravské lidové stavitelství se svým dekorativním detailem. Spolkový dům v Skalici je reprezentativní ukázkou Jurkovičova pojetí architektury začátkem 20. století. Kompaktní fasáda s vyřezávanými dřevěnými prvky v kombinaci s romanticky alešovskou výmalbou nese ještě znaky předchozí tvorby moravského období. Při vstupu do dvorany se už dostáváme do prostoru dýchajícího I’ahkosťou a vzdušností přímo japonské architektury, a to navzdory tradičnímu detailu a malbě. Tady už Jurkovič stojí definitivně na půdě 20. století a jakoby tuší, že mu nebude cizí jeho architektura koštruktivizmu a funkcionalismu. Autorky nemohli ukončit monografii o architektuře 19. století ničím lepším.
V textu každé kapitoly jsou na -príslušnom místě podle reflektována díl uváděny krátké životopisy 60 architektů a významných mecenáš všech národností, které se podílely na architektuře 19. století. Obohacují publikaci a neruší přirozený tok základního textu. Ten se čte mimořádně dobře, je srozumitelný i pro neodborníky a navíc i nejširší čtenářské obci umožňuje dobře se orientovat v textu díky přiloženému slovníku odborných výrazů. No publikace potěší i studenty a odbornou veřejnost, vždyť dosud takto hodnocena architekturu Slovenska v 19. století nemohly mít v rukách. Monografie je solidním základem, na kterém se dá budovat – prohlubovat a objektivizovat poznání o tomto zanedbaná období vývoje architektury. Měl Hanus o „vakuu 19. století“ pravdu? Zdá se, že ne tak docela …