Výroba a druhy maziv

Výroba a druhy maziv
Historie výroby maziv sahá hluboko do dob formování se lidské civilizace. Vždyť takový úžasný vynález jako je kolo na voze se objevil v civilizaci Mezopotámie již kolem roku 3300 pro našim letopočtem. Už předtím museli naši předchůdci řešit otázky spojené s třením a pohybem. Při jejich řešení vznikaly první maziva. S rozvojem lidského poznání docházelo k jejich zdokonalování přičemž s nástupem moderních věd se technologie jejich výroby stává stále více sofistikovanější.

Výroba a druhy maziv
Výroba a druhy maziv

Maziva můžeme dělit podle více kritérií. Nejběžnější bývá dělení dle skupenství resp. podle původu. Podle skupenství se maziva dělí na:
· Plynné
· Kapalné
· Pevné
Určitý přechod mezi mazivy kapalnými a pevnými tvoří plastická maziva aa mazací pasty.
Podle původu se maziva dělí na:
· Ropné
· Syntetické
· Rostlinného a živočišného původu
· Směsné

Ropné maziva
Nejrozšířenější maziva jsou ropné. Jak už název indikuje zpracováním ropy se získávají základní suroviny – oleje pro jejich přípravu.
Ropa je tekutina, která se vyskytuje v zemské kůře na různých místech av různých hloubkách. Skládá se převážně z uhlovodíků (cca 90 až 90%) a dalších sloučenin obsahujících síru, kyslík a dusík. Různé ropy mají velmi rozdílné složení, i když v nich bydlí zastoupeny prakticky všechny typy uhlovodíků. Podle převažujícího typu uhlovodíků dělíme ropy na:
· Parafinických
· Cyklanické
· Aromatické
· Smíšené
V současnosti hlavním motivem zpracování ropy je získání energetických nosičů jako jsou benzíny, motorová nafta a topné oleje. Odhaduje se, že na výrobu maziv a speciálních olejů se použije cca 2% z celkového objemu zpracovávané ropy. Na první pohled je to málo, ale je třeba si uvědomit, že v celosvětovém měřítku to představuje kolem 60 až 70 milionů tun, což není malé číslo.
Charakter zpracovávané ropy ovlivňuje volbu použitých technologii při jejím zpracování. Z hlediska frakčního složení tzv. lehké ropy obsahující hodně lehkých podílů jsou zvláště vhodné pro výrobu pohonných hmot. Ropy frakce těžší obsahující hodně olejových podílů se zpracovávají na oleje v tzv. olejářských rafineriích nebo se tyto frakce použity při výrobě paliv sekundárními procesy. Výrobní schéma rafinerie zpracovávající ropu je proto velmi komplikovaná. Nebudeme se zabývat všemi proudy a variantami možnosti zpracování ropy ale načrtněte si tedy cestu, která čeká ropu při jejím zpracování na námi požadované mazivo. Výroba základových olejů pro maziva probíhá v následujícím členění: odvodnění / odsolení ropy → destilace → rafinace → (Odparafinování) → dorafinácia → základový olej → míchání s aditivy.

Zpracování ropy

Odvodnění a odsolení
Vytížená ropa obsahuje v závislosti na podmínkách její těžby nečistoty v různém množství. Kromě mechanických nečistot jako je např. písek a jíly, obsahuje i vodu s rozpuštěnými minerálními solemi (např. sírany a chloridy alkalických kovů). Všechny tyto nečistoty v ropě snižují její kvalitu, zvyšují nároky na skladovací kapacity a prodražují dopravu. Voda navíc při zpracovávání v rafineriích může způsobovat technologické problémy. (koroze, usazování se solí v technologických zařízeních, problémy při destilaci a. apod.). Surová ropa se proto ještě na místě těžby zbavuje největšího podílu vody, solí a jiných nečistot. Po dopravení do rafinérie se ropa dále odvodňuje a odsolovat. V praxi se uplatňují následující procesy:
· Usazování za tepla a pod tlakem
· Chemické odvodňování a odsolování
· Elektrostatické odvodňování a odsolování (nejrozšířenější postup)
· Odstřeďování (málo používaný postup)
· Kombinace uvedených způsobů

Destilace
Vyčištěná a odsolená ropa přichází na základní zpracování, kterým je destilace. Destilace je fyzikální separační proces, při kterém se navzájem oddělují složky kapalných homogenních směsí na základě rozdílné těkavosti těchto složek. Průběh destilace lze ovlivnit tlakem. Zvýšením tlaku se zvyšuje destilační teplota a naopak. Zvyšováním tlaku se také zužuje rozmezí frakce.
Destilační jednotky při zpracování ropy sestávají z destilačních kolon, ohřevných pecí, výměníků tepla, chladičů, čerpadel, regulačních a řídících systémů. Sestavy bývají různé v závislosti na typu ropy a požadovaných výstupů. Základem je atmosférická kolona, ​​která mívá předřazenou odpařovací tzv. predflešovú kolonu pracující za zvýšeného tlaku. Získávají se v ní plyny a lehký benzín. Destilační zbytek se použije jako nástřik do atmosférické kolony, kde se rozdělí na těžký benzin, petrolej plynový olej a atmosférický zbytek. Atmosférický zbytek se za zahřeje na teploty 350 až 380 ° C a nastřikuje do vakuové destilační kolony, kde se získává plynový olej II, olejové destiláty a destilační zbytek. Primární frakce získané destilací ropy jsou málokdy přímo použitelné a proto se v rafinérii zpracovávají dalšími technologickými procesy.

Rafinační procesy
Rafinační procesy slouží k odstranění nežádoucích látek resp jejich přeměnu na požadované složky výstupních produktů Nejčastěji je potřeba odstranit látky obsahující atomy síry, dusíku a kyslíku. Ze zdravotních příčin je limitován i obsah aromátů a to zejména polycyklických. Hlavním důvodem pro rafinaci olejů je potřeba zvýšení jejich kvality. Rafinace se hlavně odstraňují látky zhoršující teplotně-viskozitní vlastnosti, zlepšuje se oxidačně-teplotní stálost, barevná stálost, zlepšují se protikorozní vlastnosti apod. Rafinační procesy můžeme rozdělit podle mechanismu působení na:
· Fyzikální,
· Chemické
· Kombinované

Fyzikální rafinační procesy
Při fyzikálních rafinačních procesech nedochází k chemické změně produktů. Oddělení nežádoucích složek je založeno na fyzikálních principech. Mezi tyto procesy patří selektivní rafinace rozpouštědly, rafinace bělícími hlinky a Odparafinování.
Selektivní rafinace je založena na rozdílné rozpustnosti oddělovaných látek v rozpouštědle. Nejčastěji používanými rozpouštědly při rafinaci je furfural, fenol av posledním období i N-methylpyrrolidon. Při extrakci se získávají extrakt a rafinát, od kterých se pak odděluje použité rozpouštědlo. Vlastní extrakční jednotka obsahuje zařízení pro extrakci (např. Protiproudového extrakční kolony), ve kterém se vlastní extrakce probíhá a komplex dalších dělících zařízení sloužících k oddělení rozpouštědla od jednotlivých fází.
Rafinace bělícími Hlinku jsou založeny na principu adsorpce nežádoucích zbytků na aktivním povrchu. Jak adsorbenty se nejvíce používají přírodní resp. syntetické hlinito-křemičitany (tzv. bentonity). Nejběžnější používaným proces je kontaktní rafinace, která může být prováděna při teplotách pod 100 ° C (tehdy označujeme technologii jako studené práškování) nebo může být uskutečňována při teplotách nad 150 až 300 ° C (tzv. Horký kontakt).
Ropy parafinických charakteru resp. parafinického charakteru obsahují uhlovodíky, jejichž struktura zhoršuje chování z nich získaných olejů při nízkých teplotách. Tyto jsou zároveň cenné produkty pro jiné oblasti aplikací a proto se podrobují procesem odparafinováním. Odparafinování se nejčastěji uskutečňuje v rozpouštědlových parafínkach. V nich se uskutečňují tři operace a to krystalizace oddělování parafínu za přídavku rozpouštědla, oddělení vykrystalizování parafínu v rotačních vakuových filtrech od roztoku oleje v rozpouštědle a oddělení – regenerace rozpouštědla od oleje a jeho zpětná recyklace do procesu. Jako rozpouštědlo se většinou používá směs methylethylketon-toluen. Známé je i Odparafinování olejů pomocí kapalného propanu. Další technologií odparafinováním je katalytické Odparafinování. Je založeno na principu izomerizace n-alkanů na rozvětvené uhlovodíky za použití speciálních bifunkční katalyzátorů na bázi molekulových sít obsahujících některý z kovů Pt, Pd nebo Ni. Na těchto katalyzátorech probíhá štěpení n-alkanů a následná hydrogenace vzniklých nenasycených uhlovodíků. Jako reakční látka se přidává vodík.

Chemické rafinační procesy
Při chemických rafinačních procesech dochází k chemické změně produktů. Nejstarší způsob je rafinace za pomoci kyseliny a následné neutralizace za pomoci louhu. Kyselinová sírová podle reakčních podmínek působí jako reakční činidlo, které některé nežádoucí látky chemicky mění na jiné sloučeniny (např. Sulfonáty, polymerní sloučeniny apod.) A zároveň některé látky rozpouští. Po proběhnutí chemických reakcí neutralizace oddělení reakčních fází. Jak reakční činidlo se může také použít také oleum (tzv. Dýmavá Koncentrovaná kyselina sírová) nebo oxid sírový, který se připrav reakcí elementární síry se vzduchem reakcí v konverzní věži za použití katalyzátoru. V současnosti tyto technologie jsou na ústupu vzhledem k jejich ekologickou náročnost.
Naproti vzestupný trend mají tzv. hydrogenační rafinace. Těmito technologiemi je prakticky možné rafinovat všechny frakce. Při hydrogenačně rafinaci je aktivním činidlem vodík, který reaguje s nežádoucími složkami a tyto se mění postupně až na uhlovodíky, vodu sirovodík, amoniak (případně na dusík a vodík). Hydrogenačně rafinované se uskutečňuje na za přítomnosti katalyzátorů. Při výrobě mazacích olejů se hydrogenačně rafinované uplatňuje jako hlavní proces (tzv. Hydrotreating) nebo jako dočišťovací proces (tzv. Hydrofinishing). První způsob nahrazuje např. selektivní rafinaci, druhý kyselinové a adsorpční dočišťování.

Kombinované rafinační procesy
V praxi dochází v technologiích rafinérií kombinaci výše uvedených technologických procesů. Je třeba si při tom uvědomit, že tyto technologie jsou mimořádně investičně náročné.

Míchání a aditivace mazacích olejů
Poslední fází výroby funkčního mazacího oleje je směšování vybraných základových olejů spolu s aditivy zabezpečujícími jeho funkčnost. Výroba přídatných látek je mimořádně kvalifikovaná chemie, náročná na know-how a představuje samostatnou oblast chemie, které se věnují vysoce specializovaní výrobci.
Vlastní směšování olejů a přídatných látek se dnešní době probíhá v moderních miešarniach s vysokou mírou automatizace dávkování surovin a kontroly procesu. Homogenizace se obvykle provádí za mírného zahřátí při teplotách od 40 do 70 ° C. Výsledné parametry připravených olejů podléhají kontrole v laboratořích kde se kontroluje jejich splnění v požadovaném rozsahu.

Syntetická maziva
Nejčastěji používané syntetické maziva bývají připravené na bázi syntetických uhlovodíků typu poly-α-olefinů, na bázi polyalkylénglykolov, esterových olejů, fosfátových esterů a silikonových olejů. Každý z těchto synteticky připravených olejů má své výhody v porovnání s klasickými ropnými oleji. Tyto syntetické základové oleje se připravují syntézou ze základních petrochemických surovin. Výroba těchto základových olejů vyžaduje specializované výrobní jednotky. Srdcem těchto jednotek jsou speciální reaktory, ve kterých probíhá syntéza. Konstrukce těchto reaktorů je různá – závisí na jednotlivých reakčních podmínek (reakční teploty, tlaky, katalyzátory apod.). Náročný bývá i separační proces. Vzhledem k náročnost použitých technologii ceny olejů bývají vyšší a to v i několikrát. Proto se nasazují jen v případech, kdy již klasické maziva nedokáží splnit náročné podmínky požadované pro aplikaci. Vlastní směšování olejů a přídatných látek se uskutečňuje podobně jako u klasických olejů v moderních miešarňach.

Maziva na bázi surovin rostlinného a živočišného původu
Maziva na bázi surovin rostlinného a živočišného původu jsou také označovány také jako biologicky snadno rozložitelné maziva. Nejčastěji bývají na bázi řepkového resp. modifikovaného řepkového oleje. Dalšími oleji jsou např. ricinový olej, slunečnicový olej a pod. Tyto oleje se připravují z zemědělsky pěstovaných rostlin. Základní operací je lisování sklizených plodin v lisovnách. Druhý často používaný způsob je extrakce za pomoci vhodných extrakčních činidel. Získaný surový olej se pak čistí od nežádoucích příměsí, které by negativně ovlivňovaly vlastnosti olejů. Takto získané oleje se pak ještě případně modifikují chemicky např. sulfonací reesterifikací apod. Poslední fáze je opět vlastní příprava maziva směsování vybraných olejů a přídatných látek.

Slovenské paliva splňují požadavky EU SLOVNAFT

Paliva v ČR splňují podle monitoringu kvality České inspekce životního prostředí všechny parametry požadované normami Evropské unie (EU). Vyplývá to z výsledků prvního monitoringu kvality v souladu s požadavky EU, který se uskutečnil za rok 2003 a jehož výsledky byly v těchto dnech odeslány do Bruselu.

Slovenské paliva splňují požadavky EU SLOVNAFT
Slovenské paliva splňují požadavky EU SLOVNAFT

Monitoring se týkal všech důležitých parametrů motorových paliv, jakými jsou například oktanové číslo, obsah síry, benzenu, olefinů, aromátů, či cetanového čísla. Průměrný obsah síry v bezolovnatý benzín s oktanovým číslem 95 byl podle monitoringu v ČR 6,25 mg S / kg což je povinné až od roku 2009. Významně nižší oproti normě byl i obsah aromátů v benzinu (31,25% objemu), což znamená méně emitovaného benzenu, oxidu uhelnatého a těkavých organických látek do ovzduší oproti požadavkům norem EU.

Slovenské paliva splňují požadavky EU SLOVNAFT
Slovenské paliva splňují požadavky EU SLOVNAFT

Obsah polycyklických aromatických látek v motorové naftě dosáhl v průměru 4,6% hm oproti normované hodnotě max. 11. To znamená výrazně nižší emise nebezpečných oxidů dusíku a sazí. Podobné jsou výsledky monitoringu iv případě ostatních parametrů motorových paliv.
Cílem uvedeného monitoringu je posuzovat kvalitu paliv především z pohledu emisí znečišťujících látek, které mají vliv na životní prostředí, jakož i na spotřebu paliva. Snižování spotřeby motorových paliv a spojené tvorby emisí skleníkových plynů je nejvyšší prioritou nejen EU, ale i národních vlád, výrobců automobilů i rafinérského průmyslu, stejně jako zájem o kvalitu ovzduší a problémy spojené s globálním oteplováním.

Slovenské paliva splňují požadavky EU SLOVNAFT
Slovenské paliva splňují požadavky EU SLOVNAFT

V současnosti je resort dopravy významným producentem emisí CO2, přičemž na osobní automobily připadá asi polovina emisí CO2 v EU. Snížení emisí CO2 je podmíněno zejména snížením spotřeby paliva. Úkolem automobilového průmyslu je snížit emise CO2 do roku 2012 na hodnotu 120g CO2 / km. Uvedené lze dosáhnout moderní konstrukcí motorů, které vyžadují paliva s nízkým obsahem síry. Pro rafinérie z toho vyplývá povinnost začít s výrobou nízkým obsahem (obsah síry nižší než 50 MGS / kg) a bez síry motorových paliv (obsah síry nižší než 10mgs / kg). Paliva bez síry mohou pro vozidla používající přímé vstřikování paliva (systém GDI) znamenat úsporu paliva až o 5%.

Slovenské paliva splňují požadavky EU SLOVNAFT
Slovenské paliva splňují požadavky EU SLOVNAFT

Kvalita paliv v EU je regulována směrnicemi 98/70 / EC a 2003/17 / EC, které stanovily i požadavek sledování jakosti paliv v zemích EU. Uvedené směrnice byly provedeny do vyhlášky Ministerstva životního prostředí ČR č. 53/2004 Z.z. Povinnost výrobců, dovozců a prodejců paliv dodávat na vnitřní trh jen paliva, které odpovídají kvalitativním požadavkům podle citované vyhlášky MŽP SR je zakotvena v zákoně č. 478/2002 Z.z. o ovzduší. Kontrolu a monitorování kvality paliv ve smyslu uvedeného zákona zabezpečuje Slovenská inspekce životního prostředí.

Rizika záření musí být pojištěny

Slovenský jaderný pojišťovací pool se specializuje na pojišťování jaderných rizik pro mírové účely

Rizika záření
Rizika záření

Každý provozovatel zdroje ionizujícího záření musí být pojištěn
Povinné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou při provozu se zdroji ionizujícího záření má sjednáno jen nízký počet provozovatelů
Slovenský jaderný pojišťovací pool je sdružení pojišťoven, které od roku 1997 pojišťuje a zajišťuje jaderná rizika. Je začleněn do struktur hlavního pojistitele, kterým je Allianz – Slovenská pojišťovna. Kromě ní má SAPS dalších devět členov1. Spolu zajišťují pojištění obou Slovenská jaderných elektráren (Jaslovské Bohunice a Mochovce), pojištění přepravy jaderného paliva a účastní se i na pojištění dostavby třetího a čtvrtého bloku atomových elektráren v Mochovcích.
Každodenní kontakt se zdroji ionizujícího záření

SAPS se zabývá nejen pojišťováním jaderných elektráren, ale už více než 10 let pojišťuje i odpovědnost za škodu způsobenou při provozu a nakládání se zdroji ionizujícího záření. Jsou to vážné škody na zdraví, které může osobám způsobit radiační nehoda nebo havárie zdroje ionizujícího záření v důsledku poruchy přístroje. Do tohoto pojištění spadají ve zdravotnické oblasti například rentgenové přístroje, urychlovače či humánní radiologie. V průmyslové oblasti jsou to například mobilní skenery, měřiče, defektoskopické přístroje a podobně.
Pojištění selhání stroje není pojištění odpovědnosti lékařů

Lékaři mají sjednané pojištění odpovědnosti za škodu při poskytování lékařské péče, kde je kryté selhání lidského faktoru (např. Nesprávné předepsaná dávka záření). Jedná se však o jiný druh pojištění, jak vyžaduje zákon. „Přesto, že toto pojištění je ze zákona povinné, sjednáno ho má jen mizivé procento provozovatelů zdrojů ionizujícího záření. Nepojištěné jsou dokonce i některé vysoce rizikové provozy, „říká Zuzana Řepová ze Slovenského jaderného pojišťovacího poolu.
Východ je nejzodpovědněji

Nemocnice či zubní ordinace, které provozují rentgeny, musí kromě povinného pojištění odpovědnosti za škodu na zdraví klientů splňovat několik dalších podmínek. Patří mezi ně například přesně určené umístění pracoviště, tloušťka zdí v zařízení, označení kontrolovaného pásma znakem ionizujícího záření, přísný radiační monitoring zda kontrolovaný vstup všech osob.
„Největší procento zařízení, které mají sjednáno toto pojištění, je na východě Slovenska. Provozovatelů na západě a ve středu země chceme upozornit, že pojištění je povinné, „dodává Zuzana Řepová.

Architektura 19. století na Slovensku

V posledním období se začínají na našem knižním trhu objevovat tituly domácích autorů, které postupně vypínají nemalé mezery v poznávání a hodnocení naší architektury a umění. Týká se to zvláště období mezi klasicismem a secesí, na které, jak již bylo v citátu naznačeno, se dodnes díváme jakoby „přes prsty“. Vždyť i tak významný znalec dějin umění, jakým byl Ladislav Hanus, ve svém těžištěm díle Kostel jako symbol se o architektuře 19. století vyjadřuje velmi jasně a odmítavě: klasicismem končí živý vývin architektonických slohů, ve vývinu nastává zlom bez dalšího pokračování. Přichází tedy velké vakuum … a jak konstatuje o několik stran dále, nastává maškarní karneval slohů. Tento názor zde byl před Hanuš a přetrvává u nás ve velké míře do současnosti. Jakoby se na Slovensku nic kvalitní a progresivní na poli urbanismu a architektury v 19. století nerealizovalo. Jakoby, vedle hleadačských, avantgardních až provokujících směrech ve výtvarném umění architektura v této době pouze bezradně tápat a plagiátorsky zřel zpět. Bylo to opravdu tak …?
Tuto otázku se rozhodli otevřít dvě vysokoškolské pedagožky Fakulty architektury Slovenské technické univerzity, docentky Elena Lukáčová a Jana Pohaničová publikací Rozmanité 19. století, kterou koncem roku 2008 vydalo vydavatelství Perfekt. Autorky, matka s dcerou, se při zpracovávání publikace obdivuhodně doplňovaly. Jedna s velkými výzkumnice zkušenostmi a bohatým dokumentačním fondem (E. Lukáčová dlouhá léta pracovala ve Výzkumném ústavu teorie a dějin architektury SVŠT) a druhá s památkářských praxí získanou na tehdejším Slovensku památkovém ústavu a pozoruhodnou schopností vnímat historický vývoj a hodnoty sídel a staveb na mnoha terénních výjezdech a zároveň „vydolovat“ ze skromných archivních fondů maximum. Taková optimální spolupráce podložena pracovitostí byla rozhodujícím předpokladem pro sběr a zpracování materiálu, umožňující vydat odbornou monografii, která jako první představuje architekturu 19. století, i desetiletí před ním i dekádu po něm, komplexně as nadhledem. Výsledek jejich práce je o to pozoruhodnější, že autorky kromě vlastních zdrojů neměli velmi z čeho vycházet. Slovenská věda o umění se tomuto období z hlediska architektury vždy věnovala okrajově a pouze dílčí studie či starší publikace jsou jakýmisi orientačními (někdy i zavádějícími) záchytnými body, které bylo možné ukotvit do nesrovnatelně širší struktury vydané práce. O skromném počtu literárních pramenů svědčí i rejstřík připojen k publikaci, který uvádí vše podstatné, co je v současnosti u nás dostupné. Navzdory této téměř „tabula rasa“ a vžitým názorem se autorkám podařilo sestavit dílo s novými pohledy na toto období, které bylo i pro Slovensko mimořádně významné, a to jak v pozitivním (národní obrození, ekonomické a technologické změny, výstavba dopravní sítě, překročení historických hradeb jednotlivých míst, výstavba reprezentačních staveb, průmyslových areálů a nových obytných čtvrtí), tak v negativním slova smyslu (národnostní útlak včetně likvidace školského systému a kulturně-společenských institucí). Zásadní význam 19. století pro celosvětový mocenský, ekonomický i kulturně-společenský vývoj si uvědomovali i autorky, které toto historické pozadí, ovlivňující i architektonické dění, glosovali rámováním základního textu rozsahem nevelkými, ale obsažnými sloupky ke každé kapitole.
Příběh architektury 19. století na Slovensku je po krátkém předmluvě Jany Pohaničovej představen čtenářům v šesti kapitolách na téměř 250 stranách formátu A4 s bohatým fotografickým a kresebný materiálem. Zde hned třeba konstatovat, že obrazová složka publikace je na vysoké kvalitativní a výpovědní úrovni a rovnocenně doplňuje její textovou část. Z několika stovek fotografií (včetně dobových) lze technicky či kompozičně méně zdařilé spočítat na prstech h rukou. Přitom větší počet fotografií zhotovili přímo autorky textu … Obohacení s nádechem autentičnosti dodávají kapitolám reprodukce původních projektů, historických grafik staveb z nichž některé nebyly dosud známy. Profesionální zkušenost a cit pro míru Igora Štrbík jsou zřejmé z grafické úpravy publikace, je přehledná, se správně zvolenými akcenty celostránkových záběrů. Pokud je zde možné mít připomínku, tak se to týká už dříve zažitého číslování fotografií a grafické dokumentace, která je již tradičně řešena soustředěním velikostí téměř nečitelných čísel a popisů vybrané, zpravidla bílé plochy jednotlivých nebo protilehlých, přičemž možnost použití stejné velikosti písma jako při ostatním textu ne ničím omezena (snad jen estetickým cítěním grafika). Diskutovat se dá i o řešení obálky, kde těžkém cihlově-černém podkladu pod technicky působící písmo názvu publikace umístěna mozaika malých fotografií, zřejmě dokumentujících rozmanitost století. Možná více by na pultech knihkupectví potenciálních čtenářů upoutala obálka s některým z efektních vz textu as písmem bližším století, kterému je monografie věnována. Možná …
První kapitola, nazvaná Obroda antických ideálů, symbolicky začíná dobovou kolorovaných kresbou Primaciálního paláce v Bratislavě, který kromě svého historického významu v souvislosti s podpisem Bratislavského míru v Zrcadlovém síni zároveň reprezentuje odcházející baroko a nastupující klasicismus jak sloh hlásící se opět (po renesanci) k antické tradici. A po antických vzorech začíná architektura 19. století vášnivě inspirovat gotikou a následně ostatními slohy minulosti až po eklektický Hanušovský „karneval slohů“. Zatímco k němu dojde, uplyne od výstavby Primaciálního paláce téměř století. Celý tento proces hledání vrcholí nesmělým a nakonec spontánním nástupem secese, aby se jí architektura přenesla do 20. století, které nakonec na Slovensku znamenalo jeden z jejích absolutních vrcholů v podobě staveb tak odlišného funkcionalismu. Kolik nevšední rozmanitosti během století v nazírání na výraz architektury, kolik změn vyvolaných novými materiály v technologických postupech, typologických druzích a dispozičních řešeních … A začínalo to strohým a elegantním klasicismem, který odmítal pompéznost baroka a dekorativnost rokoka.
Úvodní kapitola představuje jeho hlavních představitelů, především protestantské chrámy (Velký evangelický kostel v Bratislavě, Banská Štiavnica, Banská Bystrica, Košice, Levoča, ale antickou malou centrálu v Zemianske Podhradie), které v tomto období dohánějí své zpoždění v souvislosti s předchozími mocenskými omezeními jejich výstavby . Ale nemohou chybět některé katolické kostely (Ústí nad Labem, Kostel sv. Ladislava v Bratislavě, Kostel sv. Rozálie v Komárně) či jedinečná synagoga v Liptovském Mikuláši. Následují městské paláce a měšťanské nájemní domy reprezentované takovými špičkovými stavbami, jakou je např. Forgáčovský palác v Košicích. Veřejné stavby – radnice, župní domy, lázeňské stavby, reduty, první divadla, všechny odrážely společenské proměny a nástup měšťanstva. Postavení se však ještě nemínila vzdát stará ani „nová“ šlechta, která své ambice prezentovala množstvím venkovských sídel – kurií a zámků, v publikaci zastoupených především Topoľčianky a Dolná Krupá a topit v Jasenové a Gbeľany.
Znovuobjevení gotiky počátkem 19. století nezůstalo bez odezvy ani na Slovensku, které mělo na svém území zachovanou rozhodující část středověkého stavebního fondu celého Uherska. Dokumentuje to druhá kapitola monografie, která zachycuje regotizačné akce především sakrálních staveb s dominantní kontroverzní přestavbou Dómu sv. Alžběty v Košicích, ale i zámků, např. ve Velkých Uherce. Obdiv ke gotice přetrvává až do nástupu secese a zanechává na Slovensku množství různorodých architektur, často pozoruhodných rozměrů a importovaných podob – od tudorovské gotiky Rusovce přes Galantě, Smolenice, po romantické francouzsko-pálfiovské Bojnice. Všechno jsou to precizně řemeslně zvládnuté objekty se skvělým citem pro dispozici a detail. Do současnosti patří mezi nejobdivovanější, a to i navzdory havarijnímu stavu některých z nich. Neogotiky se však prosazuje i při měšťanských obytných staveb s takovým nepřehlédnutelným efektem, jaký je zřejmý na Vítězové domě nebo Jakabová paláci v Košicích. Na vojenském kasinu a vodojemu v Komárně, sakrálních novostaveb od Lučence po Starý Smokovec, mauzolea v Michalovcích, turčianska štiavnička zda Trebišově autorky představili v podstatě všechny architektonické druhy, kterých se po staletích opět dotkl závan gotiky.
Následující kapitola zaměřená na reflexi historických slohů je pestrá jako samotná architektura druhé poloviny 19. století. V podstatě všechny slohy minulosti, od románského po baroko, se vedle již zmíněné gotice odrazily na prudkém stavebním vývoji jednotlivých sídel Slovenska. I klasicismus, který dominoval první třetině století, plynule přechází do neorenesanční. Objevují se zde i stavby inspirované Orientem, především synagogy všech odnoží judaismu, z nichž však několik zanikly, včetně jedinečných bratislavských synagog. Do kontextu středoevropské architektury nezapadá kežmarský evangelický kostel od Teofila Hansena, na kterém jednoznačně znát, že původně měl stát úplně jinde. Za mimořádně pozitivně je třeba považovat zařazení urbanistické problematiky do této kapitoly. Příklady Bratislavy a Košic, jeden o prvním územním plánu a druhý o ideální dopravně typu MESH urbanistické koncepci nových částí města po obvodu historického jádra. Oba hlouběji rozebírány příklady svědčí o progresivity myšlení „otců“ míst i tvůrců územně plánovací dokumentace. Vedle veřejných a sakrálních stavbách, městských nájemních domech či aristokratických venkovských sídlech se v kapitole našel prostor i pro sepulkrálnu drobnou architekturu – hrobky a náhrobky.
V čem je rozhodující přínos 19. století pro vývoj architektury ozřejmuje čtvrtá kapitola s názvem Od litiny po železobeton. Zde hraje Slovensko v rámci Uherska zvlášť významnou roli. Jsou zde suroviny a výrobny, které jsou základem výroby stále více žádané litiny a později oceli. Zde se budují nové fabriky, které posouvají Slovensko do čela vývoje převážně agrárního Uherska a přibližují jej k moderní době a architektuře následujícího století. Litina je ještě reprezentantem spíše eklektické architektury, použije se v komplikovaných formách historizujících zábradlí či hlavic sloupů lázeňských nádvoří, kostelů a nástupišť rychle přibývajících železničních stanic, ale nachází se také na zdobných mostovky a nosných konstrukcích hal. Železnice se staly průkopníkem typizace, když vytvořili typizaci škálu staničních budov několika velikostních kategorií včetně stavebních a provozních prvků. Železobeton přináší neomezené konstrukční možnosti v kombinaci s čistotou tvarů a množstvím světla, zde už možná tušit příští funkcionalismus … Ale ještě předtím mimo jiné v železobetonu vytvářejí i ojedinělý malý secesní architektonický šperk v podobě kostelíka v Muli, kde nový materiál dokazuje i své výtvarné danosti v podobě sochařské výzdoby exteriéru, nebo sugestivní kopuli bazénu lázeňského domu Irma v Piešťanech.
Eklekticismus konce 19. století je obsahem páté kapitoly, která představuje takové reprezentativní stavby, jakými jsou divadla v Bratislavě a Košicích, reduty v spiske Nové Vsi a Bratislavě, zámečky v Budmerice, Kunerad a bratislavském přívozem, nebo množství koupelnách architektur včetně prudce se rozvíjejících Vysokých Tater. Všechny jsou poznamenány historickými nebo cizokrajnými vlivy, které se navzájem „kříží“ vytvářejíc svérázné, často přezdobené exteriéry i interiéry při současném uplatnění moderních stavebních technologií. Katalogové dekorativní detaily se střídají s výtvarnou výzdobou, vždy však dobře as citem pro estetiku. Eklektičtí tvůrci měli pozoruhodně jasno, kde je hranice kýče a úzkostlivě se jí snažili nepřibližovat. Jaký je to rozdíl oproti současné pseudohistorického architektuře vil, ba haciend – zhmotněním kýče v maloměšťácké-zbohatlické podání!
Je přirozené, že tak, jak autorky logicky začínali Hefele Primaciální palác, končí své putování architekturou 19. století Jurkovičova Spolkovým domem v Skalici. Poslední kapitola je věnována nástupu secese na konci století, která postupně přebírá nadvládu nad eklekticizmom, i když se jí ho úplně vytisknout nepodařilo. Vliv Vídně, Budapešti, Mnichova, ba i Sedmihradska se projevuje na stavbách především v Bratislavě a Košicích, ale prakticky i ve všech významnějších sídlech a lázeňských centrech Slovenska od Lučence, přes Liptovský Mikuláš po Vranov-Čemerné. Jurkovičem vstupuje do architektury Slovenské a moravské lidové stavitelství se svým dekorativním detailem. Spolkový dům v Skalici je reprezentativní ukázkou Jurkovičova pojetí architektury začátkem 20. století. Kompaktní fasáda s vyřezávanými dřevěnými prvky v kombinaci s romanticky alešovskou výmalbou nese ještě znaky předchozí tvorby moravského období. Při vstupu do dvorany se už dostáváme do prostoru dýchajícího I’ahkosťou a vzdušností přímo japonské architektury, a to navzdory tradičnímu detailu a malbě. Tady už Jurkovič stojí definitivně na půdě 20. století a jakoby tuší, že mu nebude cizí jeho architektura koštruktivizmu a funkcionalismu. Autorky nemohli ukončit monografii o architektuře 19. století ničím lepším.
V textu každé kapitoly jsou na -príslušnom místě podle reflektována díl uváděny krátké životopisy 60 architektů a významných mecenáš všech národností, které se podílely na architektuře 19. století. Obohacují publikaci a neruší přirozený tok základního textu. Ten se čte mimořádně dobře, je srozumitelný i pro neodborníky a navíc i nejširší čtenářské obci umožňuje dobře se orientovat v textu díky přiloženému slovníku odborných výrazů. No publikace potěší i studenty a odbornou veřejnost, vždyť dosud takto hodnocena architekturu Slovenska v 19. století nemohly mít v rukách. Monografie je solidním základem, na kterém se dá budovat – prohlubovat a objektivizovat poznání o tomto zanedbaná období vývoje architektury. Měl Hanus o „vakuu 19. století“ pravdu? Zdá se, že ne tak docela …