Noc divadel v Nitře tematicky spojí žena

Třetí listopadovou sobotu se na celém Slovensku již pošesté otevřou dokořán divadla a kulturní centra. Divadlo Andreja Bagara v Nitře připravilo na NOC divadel pro své návštěvníky stejně bohatý program, který letos tématicky propojí ŽENA. Konkrétně ve třech podobách, jako hrdinka divadelní hry v podání Evy Pavlíkové, jako výtvarnice prostřednictvím Henriety Rojková, která zachycuje nitranské představení na své obrazy a jako spisovatelka díky Mariky Studeničová, která se o své psaní a zážitky s tím spojené podělí na besedě se čtenáři a diváky.

Noc divadel v Nitře
Noc divadel v Nitře

Všichni proti jednomu, jeden nad všemi …
Oficiální program Noc divadel v Nitře otevře 21. 11. 2015 skvělá komedie Druh: ŽENA, ve Velké sále DAB o 18:30, v hlavní roli s Evou Pavlíková, která zachycuje vše, po čem dnes ženy touží. Po jejím skončení bude následovat diskuse s tvůrci, herci a diváky.
Stručně o hře: Komedie australské autorky Joanny Murray-Smithové je vědomě inspirována skutečnou událostí, jejíž aktérkou byla ikona západního feminismu Germaine Greerová. Hra je nejen o ženách, ale io mužích, vzájemných partnerských vztazích a o každodenním životě, který se nám nedaří žít podle knih a vysněných představ. Během Noci divadel v prostorách DAB uvede výtvarnice Henrieta Rojková v hlavním foyer výstavu uměleckých děl, které zobrazují divadelní inscenace DAB v Nitře. Výstava „Moderní slovenská architektura“ v Berlíně
Henrieta Rojková o výstavě: „Myšlenka zabývat se tvorbou DAB a reprodukovat ji do podoby výtvarné tvorby mi napadla po spatření divadelní hry Tisícročná včela, kterou jsem viděla čtyřikrát a pokaždé jsem v představení objevila jiný rozměr a hloubku. Hra ve mně zanechala vzpomínku na časy mého dětství, charaktery lidí takových blízkých a hlavně jakýsi kód slovenské nátury, kterou pochopí snad jen Slovan. Každé jedno dílo, nejen obraz Tisícročná včela, ale i Testosteron, Druh: Žena zda Cyrano z Předměstí, bylo inspirováno slovy vytržené ze scénáře a osobní diváckou zkušeností. Mou prioritou nebylo okopírovaný, ale vyjádření pocitu, který jsem si odnesla z představení, zda slovo, které mě inspirovalo k prvotnímu námětu obrazu. Moje instinktivně vyjádření diváka, jeho duševní rozpoložení. “ Premiéra DÁMSKÁ ŠATNA již tento týden Divadlo Andreja Bagara v Nitre

„Na obraze Tisícročná včela je něm staré Nitranské divadlo, naše pýcha minulosti, lid v podobě pracovitých včel, které se k němu neustále táhnou. Právě divadlo je v mých očích Matkou včela, divadlo jako symbol místa realizace, názorů, svobody projevu, dojmů a empatie, odrážející dnešní dobu, „dodává

Krátce o malířce: Henrieta Rojková se malování věnuje od dětství, spolupracovala s mnoha významnými výtvarníky, jako jsou například Ludvík a Pavel Bebjak, akad. malíř Kiss, a několik let tvořila pod dozorem akad. malířky Daniely Tarinovej. Strávila 14 let v zahraničí, kde se inspirovala mnoha kulturami a příběhy ze života. Má za sebou desítky vernisáží a výstav. Podílela se na mnoha projektech prezentace neprofesionálních výtvarníků, angažuje se ve zviditelňování začínajících výtvarníků a spoluorganizuje dobročinné aukce výtvarných děl.
Beseda se spisovatelkou Marikou Studeničová, autorkou knihy „I blondýnky to vědí.“
Marika studenicova_profilova foto.jpe
Večerní program NOC divadel uzavře beseda se spisovatelkou a novinářkou Marikou Studeničová se začátkem přibližně po 21:00 hodině ve studiu DAB v Nitře.
Krátce o autorce: Vystudovala obor žurnalistiky s televizním zaměřením na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Externě spolupracovala s periodiky jako Život, Woman magazín, Eurotelevízia, Rytmus. Žije v Bratislavě, sama vychovává 3 děti.

Stefan Lindberga divadelní hra LAVV

Nebývá v životě divadla tímto častým zvykem odehrát a připomenout si 100. reprízu divadelní inscenace. V květnu se tohoto úctyhodného čísla „dožívá“ teenagerská komedie švédského dramatika Stefana Lindberga LAVV. Jde o představení komedie s písničkami, která již několik let těší nejen těch později narozených. Přijďte se přenést do časů vašeho mládí a pousmát se nad starostmi, které jste možná jako náctiletí řešili i vy.

Stefan Lindberga divadelní hra LAVV
Stefan Lindberga divadelní hra LAVV

Neznámo, zda si to školy (a jejich studenti) z okolí Nitry uvědomují, ale v jednom mají obrovské štěstí. A sice, že v tomto krajském městě se nacházejí dvě divadla, kterým nelze upřít jedno – v práci s dětským a mládežnickým divákům patří ke špičce na Slovensku. Tím nemyslím primárně uměleckou kvalitu jednotlivých inscenací, ale budování vztahu mezi divadlem a mladými diváky. Ze strany loutkového divadla se podobné aktivity berou jako samozřejmost (realita je však v některých případech odlišná). „Velké“ kamenné divadla však ve většině našich měst jakoby zapomínali, že v divadle má slovo výchova dva rovnocenné významy. Na jedné straně doplňuje v jistých směrech práci škol (to je to, co divadlo do tohoto procesu vkládá), na straně druhé v mladých lidech pěstuje vztah k divadlu, což znamená, že si vychovává budoucí diváky (to z tohoto procesu divadlo získává). Nejlepším důkazem fungování tohoto procesu je to, že inscenaci LAVV přesunulo Divadlo Andreja Bagara ze studiového prostoru do Velké sálu, jejíž hledisko má větší kapacitu (pro objektivitu třeba dodat, že jistou roli sehrál i závěr školního roku, který je spojen s větším zájmem škol o kulturní aktivity). Fakt je však ten, že jen během dvou dnů nitranské divadlo dvakrát prakticky zcela vyprodalo své hledisko. V číslech to znamená bez mála 1 200 diváků. Divadelníci z jiných míst mohou namítnout, že divadlo v Nitře je specifický fenomén a v tomto ohledu má podobně příznivé podmínky už jen Martin. Jenže specifické postavení divadla v těchto městech není dílem náhody, ale právě aktivit divadel.

komedie švédského dramatika Stefana Lindberga LAVV
komedie švédského dramatika Stefana Lindberga LAVV

V kontextu inscenace – LAVV slouží jako příklad toho, že před začátkem představení vystoupil na jeviště šéfdramaturg Divadla Andreje Bagara a režisér inscenace Svetozár Sprušanský, který studentům nastínil kontext díla. … Že diváci si vedle bulletinu mohli zakoupit i CD s hudbou z inscenace, že cena obou nesledovala pouze cíl vydělat, ale hlavně to, aby si divák odnesl z divadla i něco hmotné, co mu bude připomínat, že byl v divadle, a že byl konkrétně v DAB, a že po představení následovala debata s psychologem, to vše jsou detaily. Právě ty ale dotvářejí celek. Naskýtá se totiž otázka: Kdy něco podobné zažijí například návštěvníci SND?
LAVV je primárně určeno pro věkovou kategorii 15 – 26 let. O něco výstižnější by byla kategorie 13 – 20. Zhruba v tomto rozmezí se pohybovaly i studenti, kteří navštívili představení 29. června. Text švédského dramatika Stefana Lindberga totiž nabízí motivy, které jsou pro tuto věkovou skupinu nejpřitažlivější. Ve značné míře totiž kopíruje základní strukturu hollywoodských filmů pro náctileté, kterou převzala i německá komerční kinematografie. Postavy vytvářejí tradiční mozaiku školního kolektivu. Školní psycholog, Školník (obě Martin Fratrič), zakřiknutý outsider (Abel – Matouš Krátký), grázl (Max – Peter Oszlík), rebel – umělec (Hakan – Peter Kaldečík), kráska (Bobina – Kristýna Greppelová) dívka odvedle, které dbá o svůj vzhled méně než kráska, zpravidla sportovkyně (Kristin – Alena Pajtinková).

Hakan - Peter Kaldečík
Hakan – Peter Kaldečík

Studenti jsou v posledním ročníku střední školy, čeká jejich rozhodování, jakou vysokou školu školu si vybrat, zažívají první lásky, a s tím spojené sexuální zážitky, hledají vlastní identitu, nesmí chybět divoký večírek a samozřejmě písně. Ani přes jasně čitelné stavbě text nepůsobí jako do očí bijící konstrukt. Naopak, přirozeně a s lehkostí plyne a v jistých momentech zaujme a překvapí i zkušenějšího diváka. Jediným problémem je rozuzlení děje, které působí mírně komplikovaně a uměle. Z několika dějových linií musí totiž dramatik vybrat jednu, která nasměruje děj ke katastrofě a následnému rozuzlení celého příběhu a jeho všech motivů. V tomto případě je jím motiv zázračného nápoje. Kristin totiž na internetu našla recept, podle kterého se dá vyrobit nápoj dospívání. Díky němu se z dětí stanou během chvíle dospělí lidé. Všichni ho vypijí a vidí se v budoucnosti. Následně se proberou v nemocnici po těžké otravě, kterou však zázrakem přežijí. Otevřená zůstává otázka, zda měli prostě štěstí, zda dospěli právě díky tomu, že se dotkli smrti, nebo je zachránila vyšší moc (s náboženským motivem text také výrazně pracuje, věnovat se mu budu později), nebo souhrn všech těchto odpovědí dohromady. Problém závěru spočívá v tom, že během celého děje je motiv nápoje v pozadí. Občas se citován v jedné replice, výrazněji se však nikdy nerozvíjí a není hybatelem děje. V momentě, kdy se stane klíčovým, až příliš odkrývá svůj úkol a celou konstrukci příběhu.
Dalo by se polemizovat i o využití písní. Byly nezbytné? Jsou použity pouze pro efekt? Pravda je taková, že jsou prostě součástí žánru. Žánru, který vznikl ve filmu, a evidentně funguje iv divadle. V tomto případě je nejvýstižnější označení hra pro náctileté (jako odkaz na původní filmový druh teenmovies). Nejde jen o definici cílové divácké skupiny. V tomto ohledu by bylo možné použít termín divadlo pro mládež. Hra pro náctileté má však svou pevnou strukturu a charakteristické znaky, které popisuji v úvodu. A jednou z těchto charakteristických rysů je právě píseň. Ta plní většinou funkci intimní výpovědi a poslední je demonstrací vstupu do nového života, který však neznamená konec starých přátelství.

LAVV a hudba
LAVV a hudba

V případě LAVV je úroveň hudební složky mimořádně potěšující. V našich kamenných divadlech nebývá zvykem, aby autor hudby dokázal vytvořit řemeslně zručné písně, které respektují odkazy na jednotlivé subkultury obsažené v textu. V LAVV se to však Martinovi Nemček podařilo. Píseň Hakana je na rozhraní rocku a punku. Během večírku zní drum and bass. Max rapuje do dancehallovém rytmu. (V tomto případě jde o karibský typ dancehallu, který je směsí reggea, hip hopu, regeatonu a dubstepu.) Ne tradičního evropského, který dominoval v devadesátých letech a vycházel z diskohudby) samplu, který by se díky své lehkosti a vtipu neztratil na albu kteréhokoli ze Slovenské raperů či DJ-ů. Pestrou mozaiku dotvářejí kvalitně vystavěné popové písně Kristin, Abela a Bobino. Zaostává jen závěrečná společná píseň. Hudba v tomto případě nepřekročila hranice prvoplánové a naivní „sladkosti“, která je charakteristická pro písně, jejichž úkolem v inscenaci je demonstrovat šťastný závěr příběhu.
Větší rozdíly jsou v pěveckých výkonech. Petr Kadlečík a Kristýna Greppelová předvedli svůj „muzikálový“ standard. Technika zpěvu ani přirozenost výrazu nejsou ničím výjimečné. Nezaujmou, ale nelze ani tvrdit, že by diváka vysloveně uráželi. Předvádějí to, na co jsme na Slovensku pod pojmem muzikálový zpěv zvyklí. To, že v širším jako slovenském kontextu jde o slabý průměr, je druhá věc. Horší je to už s výkonem Matouše Krátkého. Strnulý výraz, úplná absence dýchání bránicí, zavřený hlas iv přirozených polohách (natož ve vyšších), špatná artikulace, to je něco, co by si člen profesionálního divadelního souboru skutečně mohl odpustit.

pěvecký výkon Aleny Pajtinkové
pěvecký výkon Aleny Pajtinkové

Naopak skutečným zážitkem je pěvecký výkon Aleny Pajtinkovej. Všechno to, co představitel Abela nezvládl, co představitelé Hakana a Bobina postavili do polohy nevýrazné rutiny, zvládla tato mladá herečka na vysoké úrovni. Její zvučný, jasný a otevřený hlas je ve spojení s lehkostí výrazu, který se vyhýbá „tradičnímu“ afektu, skutečným naplněním slovního spojení umělecký výkon.
Samostatnou kategorií je výkon Petra Oszlíka. Na vině není jeho interpretace, ale charakter samotné písně. Už jsem uvedl, že ta je v hip hopovém stylu. Nuže, a to je právě problém. Hip hop má totiž jednu rys, a ta ho činí nejen pro divadlo, ale dramatické umění obecně, dost problematickým. Problémem je výrazně performativní charakter tohoto hudebního stylu. Přestože v rané fázi byla pro něj charakteristická zejména spjatost interpreta s komunitou, ze které vzešel, a podstatnou roli hrála autenticita, vývoj ho posunul zcela jinam. Není totiž náhodou, že rapeři a DJs vystupují výhradně pod pseudonymem. Každý nový projekt, při kterém se změní charakter hudby, znamená i nový pseudonym. Samotná hudba je totiž pouze jednou částí mnohem širšího díla. Interpreti a producenti vytvářejí prostřednictvím médií fiktivní postavy a příběhy. Pracují s metaforou, ale zejména hyperboly. Proto se ve videoklipech často využívají drahá auta či šperky. V čem je tedy problém? V tom, že použít hip hopovou píseň s rapem v inscenaci, znamená v nejhlubší podstatě využít princip divadla na divadle, zároveň ho však nepřiznávat. Slovník, způsob konstrukce textů, může být v inscenaci stejný jako v případě hudebních interpretů, ale zde nefunguje. Využívá totiž hip hopovou píseň jako pravdivou výpověď jednotlivce. Hip hop však pracuje s fikcí a ne pravdou či uvěřitelnosti. Tomuto problému se nepodařilo vyhnout ani v LAVV. Tvůrcům nelze vyčíst výrazné nedostatky při tvorbě hudby či textu, stejně Peter Oszlík interpretoval píseň Řidičák na odpovídající úrovni. Jenže hip-hop a divadlo při této režijních-dramaturgické koncepci prostě nejdou dohromady.

Autor hudby Martin Nemček
Autor hudby Martin Nemček

Autor hudby Martin Nemček je zároveň autorem textů k písním. I v tomto případě je třeba ocenit, že se nenechal zlákat prvoplánovosťou a povrchností. Co je však nejdůležitější, podařilo se mu zachovat autentický jazyk mladé generace.
Tato skutečnost hraje mimořádně důležitou roli i v případě překladu Jana Zimu a dramaturga inscenace Svetozára Sprušanský (ačkoli v oficiálních materiálech není funkce dramaturga uvedena, dá se předpokládat, že práci spadající do jeho kompetence provedl právě režisér, protože je i šéfdramaturgom DAB).
Autenticita textu je pro mládežnického diváka podstatná. Ten totiž rychle vycítí, když se ho tvůrci snaží přesvědčit, že ho chápou a snaží se mu přiblížit, ale postavy mluví řečí mladých před dvaceti let či jazykem, který je věkově špatně ukotven. Mladý divák v tom případě automaticky zaujme odmítavý postoj a už ho nic nepřesvědčí, aby tento názor změnil. Nitranským divadelníkům se však podařilo vytvořit text na tepu doby i generace. Odměnou je pozornost diváků. V hledišti nebylo vidět zapnuté mobilní telefony, nebylo slyšet ironické poznámky, mladí akceptovali tvůrců jako rovnocenného partnera.
Vedení divadla přitom riskovalo poměrně hodně. Současný slovník totiž obnáší i poměrně slušnou porci vulgarismů. Už samotný název hry LAVV má dva významy. Je to fonetický přepis anglického lovu, zároveň ve švédštině jde o ostrou nadávku. Drsný je i slovník postav a jejich humor. Konzervativní slovenská společnost na podobné inscenace reaguje většinou odmítavě. Pedagogové mají často problém s netradiční interpretací děl české či světové klasiky, natož s novými texty, které často bourají tabu. Nuž důkazem poctivé práce s divákem je i to, že akceptuje uměleckou svobodu tvůrců. V případě LAVV je výsledný efekt ten, že to byly právě pani učitelky (věkem blíže k důchodu, než ukončení svého studia), které na některé humorné situace reagovali nejlépe. Vulgarizmy navíc v tomto případě neplní jen prvoplánovou roli věrnosti textu slovníku mladých, ale podtrhují jeden z hlavních motivů celého příběhu. Tím je přátelství. Pro náctileté studenty je charakteristické, že okruh blízkých přátel je pro ně na prvním místě. Kamarád je důležitější než rodiče, učitelé či první láska. Přesto však mají stále potřebu své skutečné emoce skrývat pod drsný povrch. Proto současná mládež nemá problém svých nejbližších přátel označit za buzeranty, debily či rovnou kokotů. Pro tuto skupinu ztratily vulgarismy svůj původní charakter. Nemají vysloveně hanlivý charakter a pohybují se mezi podstatným, přídavným jménem, ​​citoslovce a spojkou. Nejvýrazněji se tato tematická linie odráží na postavě Maxe. Jeho slovník je drsný a nadává všem okolo. V momentě, kdy by měl zůstat sám, však okamžitě utíká za přáteli. Ti zase nemají problém akceptovat ho jako přítele, přestože je jen před chvílí v klidu sprškou vulgarismů.
Dětský element je příznačný pro celou inscenaci. Aniž se tvůrci snažili zlehčovat problémy mladých, neustále cítit, že problémy, které se zdají jako neřešitelné, se postupem času dají snadno překonat. Ať už jde o hledání vlastní identity, hledání životního partnera či první sexuální zážitky.
Dětskost se odráží i v případě interpretace postav. Ty nesou znaky dospěláky, ale naznačeno negativní rysy jsou vždy obroušené dětskou nevinností. Podtrhují tím skutečnost, že mládež je skupinou, kde se setkává dospělosti a dětství.
Je potěšující, že herci spolu s režisérem nejednotnému výkladu postavy prvoplánově. Bobina Kristýny Greppelovej mohla svádět k interpretaci povrchní sexuální mašiny, pro kterou se vlastní tělo stalo kultem. Herečka však využila postavu v plné šíři. Její Bobine nechybí přirozený intelekt, touha po prvním sexuálním zážitku je zejména snahou vyzkoušet něco nového a neslouží jako prostředek k dosažení osobních cílů prostřednictvím svého těla. Max Petra Oszlíka je sice grázl, ale ne zákeřný. Je to jen ustrašené dítě, které se svou zranitelnost snaží maskovat zdánlivě drsným povrchem. Hakan Petra Kadlečík působí zdánlivě jako blázen, který jednou tvrdí, že je poslední žijící neandrtálec, pak zas římský voják. Snaží se jen najít své místo ve společnosti a definovat svou identitu. Není sexsymbol, ani vynikající sportovec, zda mozek celé třídy. Snaží se proto vynikat chováním a oblečením. Velký prostor nabízí pro Matouše Krátkého postava Abela. Podnětný je zejména vnitřní konflikt této postavy. Pochází totiž z ortodoxního náboženského prostředí. Abel se nesnaží primárně vnucovat svou víru ostatním, i když v jistých momentech k moralizování skluzu (ne text, ale postava). Rovněž se nemíní vzdát životní filozofie, kterou mu vštípila rodina. Ábelová cílem je sladit život ve víře s normálním životem současné mladé generace. V tomto ohledu lze kladně hodnotit, že herec hloubku své postavy plně pochopil a snažil se ji přenést na jeviště. Horší to už je s technickou stránkou jeho herectví. Zejména v emočně vypjatých momentech z herce přímo křičí křeč. To se projevuje i na práci s hlasem. Tiskne na hlasivky, což v kombinaci se špatnou artikulaci způsobuje obrovské problémy se srozumitelností jeho jevištní řeči. Jeho neustálá snaha podtrhávat expresivitu výrazu navíc místy dělá jeho postavu plochou. Na technických nedostatcích se však dá pracovat.
Představitelce Kristin, Aleně Pajtinkovej, postavy s dětskými rysy evidentně sedí a hodí se jí fyzickým dispozicím. Stejně jako dokázala, že i menší prostor a postava, která není zrovna klenotem světové dramatu, jí nebrání v tom, aby diváka zaujala. Už výše jsem zmiňoval její pěvecký výkon, který zaujal nejen technikou zpěvu, ale i propracovaným výrazem. V tomto okamžiku totiž ukázala, že její talent je mnohem větší a navzdory mladému věku má silný cit pro lyriku a sílu výpovědi. Po třech letech působení v Divadle Andreje Bagara by proto snad už mohl nastat čas, aby dostala možnost naplno využít svůj potenciál. Snadno se totiž může stát, že spadne do šablony, což by byla určitě škoda. Jeví se totiž jako jeden z nejvýraznějších ženských hereckých talentů posledních let, mimo prostředí VŠMU a AU.
Martin Fratrič interpretuje postavy psycholog, Chodce, školník, Ježíše a Lékaře. Vyniká zejména slovním humorem. Představuje svět dospělých, kteří se na dětské problémy zdají malicherné. Podobný nadhled a jemně ironický postoj je pojítkem mezi těmito postavami.
Pokud při hudbě vzpomínám autentické respektování několika subkultur, tutéž vlastnost je třeba ocenit i při kostýmech. Kostýmní výtvarnice Diana Strauszová jednotlivé postavy pečlivě diferencovala. Kostým Hakana odkazuje na hnutí indie, které je nejpopulárnější právě ve Skandinávii. Široké kalhoty a tričko spolu s čepicí s rovným kšiltem potvrzují Maxovu příslušnost k hip hopové komunitě. Zbývající tři postavy jsou kostýmům definovány jako příslušníci středního proudu. Jde zdánlivě o samozřejmou maličkost, ale v našich divadlech je téměř pravidlem, že kostýmy příslušnost k subkulturám zcela ignorují. Není nic neobvyklého, když na jevišti pankáči rapujú, příznivci elektronické hudby patří k motorkářům a podobně absurdní kombinace.
Inscenace LAVV potvrdila, že pokud divadlo chápe inscenace pro děti a mládež jako plnohodnotnou součást svého programu, i mládežnický divák bere návštěvu divadla jako plnohodnotné vyplnění času a ne jen jako sice nudný, ale přece jen způsob jak strávit čas se školou, ale ne ve škole . Nic nelichotí náctiletým víc, než když je někdo respektuje. A respektovat znamená i zajímat se o nich, nelhat jejich. To se tvůrcům podařilo. Ukázali, že mají přehled o životě mladých. Že pod pojmem hudba pro mladé netřeba chápat jen Britney Spears, že raper není skinhead, že věta – Ty hlupák ničemný – není pro dnešní mladou generaci nadávka. To vše na pôdryse řemeslně dobře zpracovaného textu, který nedělá z náctileté děti ani dospělé, ale mezistupeň mezi nimi. Pokud má být LAVV začátkem vztahu mezi dospívajícím jedincem a divadlem, je to dobrý start. Stejně může být startem i pro některé méně známé členy inscenační týmu, například Martina Nemček. DAB, které ještě před pár lety pravidelně uvádělo každou sezónu muzikál, po odchodu Josefa Bednárika na tento hudebně-dramatický žánr rezignovalo. Pokud se k němu rozhodnou vrátit, Martin Nemček může být tím, kdo konečně širokému publiku ukáže, že muzikálová píseň neznamená stupidní píseň.
Alena Pajtinková ukázala, že navzdory nízkému věku má minimálně potenciál, ne-li přímo schopnosti na zvládnutí mnohem náročnějších úkolů, než jí byly dosud přiděleno. Třeba jen, aby těmto lidem divadlo důvěřovalo. Tak, jak důvěřovalo pedagogům škol, že se nezaleknou pár vulgarismů, tak jak věřilo, že i mládežnický divák si zaslouží plnohodnotnou inscenaci a nejen povinnou jízdu.

Divadlo Andreja Bagara uvede rekordních devět premiér

Nitranské divadlo dalo v této sezoně prostor více hostujícím režisérem. Připravované komediální tituly nabídnou z každého rohlíku trošku.

Rekordních devět premiér uvede Divadlo Andreja Bagara (DAB) v Nitře v sezoně 2015/2016. Dominovat budou komediální tituly, ale chybět nebudou ani náročnější inscenace, které řeší problémy současníků. „V této sezoně si najde každý něco. Na své si přijdou milovníci komedií, abstrakce v divadle, ale i silného emotivního příběhu,“ řekl na tiskové konferenci ředitel DAB Ján Gressy.

První premiéra žánrově pestré 66. sezóny DAB bude 18. září po formální stránce netypických her Hamlet je mrtev (Stav bez tíže) a Faust je hladový a zaběhla mu Grétka. Experiment dvou představení jednoho večera povede česko-slovenský tandem. Hamleta se zhostil umělecký šéf Divadla Andreje Bagara Svetozár Sprušanský a Fausta český režisér Braňo Holiček, který se věnuje převážně autorskému divadlu.

Některé inscenace čeká derniéra

Scapinove šibalství od Molière
Scapinove šibalství od Molière

Připravované komediální tituly nabídnou z každého rohlíku trošku. „Některé budou vycházet z klasických předloh jako například Scapinove šibalství od Molière. Další budou ze současnosti jako finská komedie Panikaří,“ řekl Sprušanský. Množstvím bláznivých situací bude překypovat hra Z ručky do ručky, která se ponese v duchu moderní anglické situační frašky.

Znepokojující zprávou o stavu současné společnosti bude současná španělská tragikomedie s prvky psychotrilleru Čtyři v ringu. Dojemný i humorný příběh autistického chlapce přinese hra Podivný případ se psem. Apokalyptický román Pyramida dramatika a prozaika Leonida Leonova ožije na deskách DAB pod režijní taktovým Jurije Kvjatkovského.

Bauhaus – Avantgardní směry první poloviny 20. století

Velký počet premiér má podle Sprušanský hned několik důvodů. Jedním je snaha o různorodou nabídku pro diváky, zároveň některé inscenace čeká derniéra. Tituly Potkani, Hospodyně Roba a Zkrocení zlé ženy se pro těhotenství herečky Kristýny Turjanovej tuto sezónu hrát nebudou. Mezi devíti novinkami jsou dva off-projekty mimo hlavního programu.

Herecký tým posílí Tomáš Turek a Jana Kovalčíková

Tragikomedii Bouřlivá jaře divadlo připravuje u příležitosti životního jubilea herečky Gabriely Dolní, která se zhostí hlavní role. Druhým off-projektem je úsměvná komedie českého dramatika Arnošta Goldflama Dámská šatna.

Nitranské divadlo dalo v této sezoně prostor více hostujícím režisérem. Kromě českého režiséra slovenského původu Braňa holičkách to budou Rus Jurij Kvjatkovskij, Ukrajinec Valentin Kozmenko-Delindou a Stano Slovák z České republiky.

Braňo Holičkách
Braňo Holičkách

Výstava „Moderní slovenská architektura“ v Berlíně

Herecký soubor divadla k 31. srpnu opustila Klaudia Kolembusová a na mateřskou dovolenou odešla Kristýna Turjanová. Novými posilami v hereckém týmu budou Tomáš Turek a Jana Kovalčíková. Na diváky v této sezoně čekají nová sedadla ve velkém sále, ty staré vydržely 22 let. Výměna stála 60 tisíc eur.

Portrét umělce „Jak starého muže“

Divadlo Aréna, Bratislava
Režie: Rastislav Ballek
Dramaturgie: Martin Kubran
Scéna: Hans Hoffer
Kostýmy: Marija Havran
Návrh a realizace loutky: Ivan Martinka
Masky: Juraj Steiner
Hrají: Jana Oľhová, Alexander Bárta, Martin Hronský, Marián Prevendarčík, Radomir Milić, Juraj Hrčka, Miriam Pavelková

Premiéra: 29. května 2011, Divadlo Aréna Bratislava

Divadlo Aréna Bratislava
Divadlo Aréna Bratislava

Skandály se v slovenském divadle nezvyknou dít. Pokud měl však nějaký text či inscenace v nedávné době k němu poměrně blízko, byl to právě Kukura v Divadle Aréna.
Hra Martina Čičvák je výrazně společensky kritická až kontroverzní, citlivým místem je však i její tušení intimní rozměr. Dvě hlavní postavy se jmenují Kukura a Čičvák, oba divadelníci čekají na příchod známé herečky, která je pro jistotu označena pouze jako Ona. Má přijmout nebo odmítnout roli v jejich společném projektu.
Rytmus i styl Čičvákovej hry se dá přirovnávat k textům Thomase Bernharda. Zajímavější než hledání paralel mezi některými díly tohoto rakouského dramatika, které se odvíjejí z podobné výchozí situace, je pro mě to, jak se Čičvák podařilo aplikovat bernhardovskú drsnou upřímnost na slovenské poměry a zachytit aktuální obraz slovenského uměleckého prostředí. O jeho stavu totiž vypovídají i ty nejbanálnější fráze či tisíckrát opakované klišé, které již musí působit jako lež, i kdyby byly někdy bývaly i pravdou. A právě o nich je tato hra.
Atraktivita (i marketingová) této produkce spočívá iv přirozeně vznikajících dohadech, do jaké míry můžeme postavu nazvanou Kukura ztotožnit se známým hercem. Čičvák v mediálních vystoupeních na margo hry samozřejmě připomínal rozdíly mezi divadlem a skutečností, zároveň však připouštěl, že postava Kukura má s člověkem Kukura velmi mnoho společného.
Plným právem jde o titulní postavu, velká část společenských komentářů je vložena právě do jejích úst. Kukura má na všechno svůj názor a vyslovuje ho s neskrývaným zaujetím, touží předat poselství mladému kolegovi, představit mu jiný pohled na svět, otevřít mu nové obzory, zasvětit ho do svého „náboženství“. Nejde přitom jen o obecné stesky na úpadek kultury, jehož symbolem jsou i banální odpolední série vysílané pro davy.

Kukura v hlavním vysílacím čase
Kukura v hlavním vysílacím čase

„A národ se na ně dívá a dívá se na ně v hlavním vysílacím čase.“ Kritika padá i na samotných divadelníků, jejichž Kukura obviňuje z toho, že divadlo vlastně nesnášejí a že jim jde už jen to, aby si svým účinkováním v televizi vydělali na dvě umyvadla do svých luxusních koupelen. V pozadí občas cítíme konkrétní cíle těchto útoků, tušíme, komu jsou určeny narážky o údajné intelektuální elitě, která moderuje televizní miss, zda o bulváru, který je legalizován jako nejvyšší státní kultura. Tyto momenty posouvají hru až na hranu pamfletu.
Text je víceméně monologických útvarem, jehož dramatičnost spočívá v jeho extrémnosti hraničící až s arogancí. Ještě divadelnejším momentem je, že všechny tyto drby, pomluvy, narážky či stesky přestávají být v závěru hry, kdy se hra překlopí do vzpomínek a umírání zošúvereného Kukura, podstatnými. „Nepij, Jirko,“ připomíná dávno mrtvá matka svému stařičký synovi, který se na scéně zjeví v podobě loutky geniální navržené a realizované Ivanem Martinkem. Právě v této chvíli se tato postava konečně dostává do sebakritickejšej polohy, přiznává se k pocitům emigranta, který prošel od izolované totality do totální izolace, a který hrál v cizí zemi v jazyce, kterému dobře nerozuměl. Dokonce připouští i vlastní zalíbení v pocitu trpiteľa. „Těch příšerných filmů – těch nesrozumitelných her.“ Osobní příběh známého herce můžeme vnímat i jako ztělesnění osudu celé naší společnosti – se vší kontroverznosti a ambivalentnosťou. Závěr je velkým, lidsky dojemným finále herce, který nepřestává ani v poslední chvíli toužit po slávě.
Postava Čičvák je po celou dobu v pozadí, režisér hraje ve hře prakticky jen roli posluchače exaltovaných herců. Podobný trik nacházíme v Bernhardových hrách poměrně často.

Juraj Hrčka
Juraj Hrčka

Juraj Hrčka s v této poloze, jakoby nevěděl celkem najít. Jeho nevýraznost však mohla být i záměrná, protože slabost režisérů je jedním z témat hry. Režiséři již v našem divadle podle Kukura nerozhodují o ničem. „Ani o tématu, ani o obsazení. Vlastně, Martinko, nerozhodujete o ničem. Pouze se permanentně ponížit, „říká Kukura Čičvák. Hrčka ale na velmi dobré úrovni zvládl náročné „dabování“ loutky Kukura v závěrečné části.
To, že se začínající režisér ze hry či autor textu dívá na svého učitele s nesporným respektem, může reálnému Juraj Kukura imponovat. Ve hře jsou však i pasáže, ke kterým musí nositel jména Kukura přistoupit s jistou mírou tolerance, ba i osobní velkorysosti. Čičvák se v médiích vyjadřoval, že si nebyl jistý jeho reakcí na tento text. Nakonec ho ale Juraj Kukura jako divadelní ředitel do Divadla Aréna přijal a titulní postavu si iv české produkci sám zahrál.
Čičvák text se dá vnímat i v kontextu četných komediálních her z divadelního prostředí, které bývají atraktivní už jen proto, že jejich ústřední postavou je téměř vždy nějaká šarmantní diva. I v tomto případě si autor s jemnou dávkou mizogýnie pochutnal na samolibě herečce, která ví nejlépe, co by se mělo v divadlech hrát, která touží přepisovat ještě i antických dramatiků, a která je pronásledována pocitem nepostradatelnosti. „Když má člověk talent, musí dělat všechno.“ Pro její mediální slávu ji sice každý režisér touží zapojit do svého projektu, ona však svým povrchním herectvím ničí každou inscenaci.
Jana Oľhová dokázala být nad touto postavou fyzicky i intelektuálně, s vtipem parodovala manýry známé herečky, přitom však nesklouzla do laciné grotesky. Mistrovství dokázala iv postavě Matky ze závěru hry.
Autentickou stránkou textu je zobrazení věčného boje divadelníků o uznání. Poznámky typu: „Dostal jsem cenu, konečně ji museli dát i mně,“ zda „umělecká prostituce je oceňována prestižními cenami,“ směřují spíše dovnitř umělecké komunity. Nejen u divadelníků však rezonují stesky na ty, kteří nevědí odpustit úspěch, s diváky komunikuje i silná téma provinčnosti. Slováci si rádi zanadávají na omezenost našich poměrů či na to, že se v této zemi prý nic nezměnilo za posledních padesát let. Ironickému pohledu se ale sympaticky nevyhnulo ani samy Divadlo Aréna: „Vždyť já všude říkám, že vy jste kultura“ – řekne herečka hned v první větě po svém dlouho očekávaném příchodu.
Režisér Rastislav Ballek přistoupil k inscenaci tohoto nekaždodenného textu s citem, bez násilného režijního samopresadzovania se. Velkým rozhodnutím bylo rozdělit postavu Kukura mezi čtyři herců, kteří svými kostýmy, ale i líčením připomínaly mladého Jiřího Kukura ze známé televizní inscenace Mário a kouzelník. Profesionalitu v jednom ze čtyř zástupců ukázal Alexander Bárta, v jeho podání vtipně zaznívaly zejména pasáže, v nichž hovořil o hercích, kteří v národních divadlech zůstávají jen proto, aby měli ještě nějaké společenské postavení. Výrazné byly i části přednášené Mariánem Prevendarčíkom, o něco méně zaujal Martin Hronský, Radomír Milič využil zejména svůj pohybový projev. To, že postava Kukura víceméně fungovala i v takové štvorjedinej, zcizení interpretaci, nepřímo dokázalo, že Čičvák text má obecnější charakter a není jen studií jedné konkrétní osobnosti.

Radomír Milič
Radomír Milič

Inscenace využívala náročnou scénografii vyrobenou do produkce 33 variací, což divadlo vysvětlovalo i tím, že jde o druhou část trilogie o posedlosti a zápase o kulturu. Paradoxem je, že symbolická scéna Hanse Hoffer byla pro tento typ textu vhodnější, neboť umožňovala hercem efektní nástupy po červeném koberci slávy. Kostýmy Marije Havran byly podobně jako celý text vtipná, přitom profesionální zvládnutou narážkou na divadelní klišé. Účelné bylo využití dramatické operní hudby.
Hra Kukura má podtitul „doktorandská práce o stavu kultury“. Doktorské práce by měly přicházet s novými tezemi, nejen s kompilací citátů prací jiných autorů. V tomto případě se tvůrcům podařilo zachytit lze jen leccos z toho, co se plaví po povrchu naší malé a trochu kalné divadelní komunity, i to se však cení. Těším se, jak budou o dvě stě let studentům divadelní vědy náročně vysvětlovat osobní a společenský kontext vzniku této hry, ze které ale bude kdosi stále cítit pach člověčiny. Jako pozitivum vnímám i to, že je možné tuto produkci vnímat na tisíc způsobů. Předpokládám, že i ti, kteří ji budou společně přijímat či kolektivní odmítat, tak budou dělat z naprosto odlišných důvodů.

Recenze: Realita na dvojí způsob

Hostování dramaturgyně Jany Liptáková, která v Divadle Andreje Bagara již připravila řadu zdařilých inscenací, a režiséra Michala Spišák působilo jako čerstvý vánek. Projevilo se to nejen ve výběru titulů, ale především ve způsobu, jakým herci přistupovali ke své práci. Už dávno se v nitranském divadle nehrálo s takovou lehkostí a s vědomím osobní blízkosti k postavě.

Jana Liptáková
Jana Liptáková

Během necelých dvou měsíců uvedlo Divadlo Andreja Bagara v Nitře dvě premiéry. Ve světě známou hru Jordi Galcerána Čtyři v ringu nebo Grönholmova metoda přinesla zmíněná dramaturgyně J. Liptáková. Vynikající text, který nemuseli podpírat žádné divadelní berličky, stačil za pomoci přesvědčivých hereckých výkonů plně zaujmout diváka. Bylo to i proto, že autor, podle slov známého dramatika Mayorcha, si při psaní dramatu uvědomil, že konečným příjemcem není čtenář, ale divák. Zároveň musí dbát io to, že píše pro divadlo. Jde o velmi důležitý fakt, na který někteří současní autoři zapomínají často proto, že jsou závadě psaním televizních dramatických textů, hlavně seriálů. Podlehnou povrchnosti příběhů, co se pak odráží nejen v jazyce, ale také v hereckém ztvárnění.

Režisér M. Spišák
Režisér M. Spišák

Režisér M. Spišák, který se po delším čase vrátil do Nitry, si dal záležet na disciplinovanosti hereckého projevu, což neznamená bezduché memorování textu, ale náležité využití všech výrazových prostředků na správné a přesvědčivé uchopení a podání charakteru postavy. Režisér důsledně dbal o dodržování zmíněné zásady, aniž by omezoval hereckou tvořivost jednotlivých aktérů. Z nich zaujal hlavně Jakub Rybárik. Jeho herecký projev se ze hry na hru stává zajímavějším.

Úspěšnost hry a jejího autora je pochopitelná, protože se zabývá osudem dnešního člověka bojujícího často bezohledně o svůj osud, tak jako v pertraktovanej hře čtyři účastníci konkurzu o místo marketingového ředitele. Celý čas se pohybují v jedné místnosti, kde se nic nemění a oni jsou odkázáni pouze na sebe. Čekají, že někdo přijde z vedení a udělá s nimi pohovor. Krutá hra o existenci ukazuje nelítostný způsob zacházení velkých nadnárodních společností s lidmi, v tomto případě teprve s uchazeči o atraktivní místo.

I druhá hra se nese pod taktovkou režiséra Michala Spišák. Veselohra Dámská šatna napsal dobrý znalec divadelního zákulisí, český herec, režisér i dramatik Arnošt Goldflam o ženách – herečkách. Zařazení této hry do repertoáru divadla je třeba považovat za výborný marketingový tah, ale zároveň i šanci pro čtveřici hereček vyřádit se na jevišti. Alespoň tak to na první pohled vypadá. Ve skutečnosti jde o velké snímání masky lehkovážnosti a exotiky z obrazu divadla a hlavně jeho zákulisí, či přesněji hereckých šaten. Jistě, čtyři herečky se v šatně musí dostat do svých rolí, proto jsou nalíčené, výstředně oblečené a ještě výstředněji se chovající. Tak je vnímají diváci, tedy jen prizmatem role. Režisér a autorka scény Eva Kleinová však našly cestu, jak lze ukázat skutečnou tvář herce, realitu jeho osobnosti. Všechny toaletní stolky na jevišti otočili směrem do hlediště a fiktivní zrcadla postavili diváka do pozice Alice z pohádky L. Carrolla, tedy za zrcadlo. A co se odehrávalo za zrcadlem? Svár, rozpady manželství, zrady, závist, nespokojenost např. s věkem, vzezřením, postavením v divadle atd., tedy všechno to, co si nachází místo iv obyčejném každodenním světě. Jistě, mnohé zklamání v divadle bolí víc, ale i úspěchy jsou slavnější, protože se odehrávají před diváky, kteří se tak stávají součástí divadelního světa.

Na jevišti byly čtyři typově i věkově různé postavy: stárnoucí herečka ve výborném podání Evy Pavlíkové, herečka v nejlepším věku Lenka Barilíková, Alena Pajtinková jako její mladší kolegyně a Jana Kováčiková jako elévky Jana. Jejich projev a hra v role se odvíjela od věku. Čím byla postava starší, tím více mohla představit i hrát. Automaticky nejmenší prostor na výpověď měla Jana, co J. Kovalčíková na konci hry už nezvládala. Ani textově, ani herecky. Jisté osvěžením mluveného slova přinesly písňové složky, z nichž se vydařil hlavně rep. Narážky na známých režisérů, parodizovanie nevychovaných diváků a jiných společenských neduhů, jako je politické dosazování ředitelů či jiných funkcionářů, zabavili, upozornili, ale neuráželi. Své dostali i kritici, kteří například nedostatečně chválí herců.

Hra A. Goldflama „Dámská šatna“ tedy zabavila diváka svou veselostí, hravostí, vynalézavosti, příjemným humorem, ale po jejím shlédnutí zůstává jaksi hořce v ústech. Kultura zase jednou potěšila. Svět před zrcadlem se totiž pouze vesele obličeji, ale svět za ním je naše realita se všemi negativními jevy dneška, jako je nevěra, závistlivosť, nedostatek tolerance neuskutečnitelné touhy po slávě a penězích, naivní lásky i zklamání atd. Maska je pryč, divadlo je realita!

Divadelní prkna rozesměje vyhořelý boháč Pan Mimo

Divadelní prkna rozesměje vyhořelý boháč Pan Mimo

boháč Pan Mimo
boháč Pan Mimo

Slovenská herci, zprava: Daniel Heriban (Pan von Lips, kapitalista) a Diana Mórová (Madam Schleyer) v inscenaci činohry SND Pan Mimo s podtitulem „fraška se zpěvy“.

Tvorbu známého rakouského dramatika, herce a satirika 19. století, Johanna Nepomuka Nestroya, přiblíží našemu publiku novinka Slovenského národního divadla (SND) Pan Mimo.

Inscenaci Pan Mimo s podtitulem „fraška se zpěvy“ v překladu a režii Ľubomíra Vajdičku uvede Činohra SND premiérově v sobotu 25. a v neděli 26. ledna v svém historickém sídle na Hviezdoslavově náměstí v Bratislavě.

Fraška, která divákovi lahodí

Pan Mimo je hlavně zábava, zdůraznil na čtvrteční tiskové konferenci ředitel činohry SND Roman Polák s tím, že režisér Vajdička je zárukou kvalitní komedie. Po Nestroyovi, který má pro velký rozsah díla i přívlastek rakouský Shakespeare, SND sáhlo podle dramaturga Petra Kováče proto, protože hlavní postava hry pan Lips patří mezi takové, které jsme si na Slovensku ještě před 20 lety neuměli představit.

Obrazem: Slovenské národní divadlo uvádí komedii Pan Mimo

Dnes už je však realita jiná ai proto je postava Lips – unuděný, „vyhořelého“ boháče aktuální. Představitel hlavní postavy, autor hudby a písní Daniel Heriban na první činoherní scéně Slovenska hostuje poprvé.

Přestože s hraním a souběžnou tvorbou hudební složky inscenace má již zkušenosti, nabídku ze SND označil „za výzvu, něco, co se nedá odmítnout“. Jak dále řekl pro agenturu SITA, Pán Mimo „je zajímavý text, i když to je fraška, je tam zašifrovaných množství zajímavých bonmotů, myšlenek, které divákovi mohou lahodit“.

Slovenský herec Tomáš Maštalír (Gluthammer, zámečník) v inscenaci činohry SND Pan Mimo.

všestranný Nestroy

Rakouský dramatik, herec a satirik J. N. Nestroy (1801 – 1862) zanechal po sobě celou řadu skvělých komedií, v nichž i sám hrál. Napsal přes 80 divadelních her, byl nejen dramatikem, ale i operním zpěvákem a divadelním ředitelem, informovalo SND. Nestroyove díla byly populární již za jeho života a hrávali se v celém tehdejším Rakousko-Uhersku, mezi jiným i v Bratislavě, kde autor několikrát vystoupil i jako herec. Občas vystupoval i s několik zpěvačkami.

„Komedie Pan Mimo (Der Zerrissene, Rozorvanec, 1844) sklidila na premiéře obrovský úspěch a jen ve Vídni dosáhla v té době více než sto repríz,“ připomnělo historii hry divadlo. Pana Mimo pro SND zdramatizoval Peter Kováč, scénu vytvořil Jozef Ciller, kostýmy jsou z dílny Marije Havran a hudbu a texty písní k ní složil Daniel Heriban.

Slovenští herci, zleva: Daniel Heriban (Pan von Lips, kapitalista) a Diana Mórová (Madam Schleyer).

„Mimo“ z bohatství

Hlavním hrdinou je bohatý kapitalista, pan Lips (v SND hostující Daniel Heriban), který je – jak sám říká – zcela „mimo“ ze svého bohatství, života v nadbytku bez jakéhokoliv vzrušení. Jeho city jsou otupené a má dojem, že život je zbytečný. Dnes bychom řekli, že trpí syndromem „vyhoření“.

I proto se rozhodne oženit s první dámou, která mu přijde do cesty. Postihne ho však nečekaná náhoda – spolu s řemeslníkem, co mu opravoval zábradlí na balkoně, spadnou při potyčce z balkonu do řeky. Oba zachrání, protože to však jeden o druhém neví, domnívají se, že musí unikat před zákonem, který je považuje za vrahy.

Pro pana Lips je pouť, která následuje, ozdravnou kúrou – objeví pravé životní hodnoty a najde opravdovou lásku. Publikum si ve hře podívá i: Dianu morová, Mariána Labudy, Tomáš Maštalír, Dušana Tarageľa, Tomáše Vravníka, Branislava Bystrianská, Vladimíra oseté, posluchačku Vysoké školy múzických umění Janu Kovalčíková a dalších.