Zaplaťte miliardy za válku, žádá Řecko Němce. Ti jen zvedají obočí

Zaplaťte miliardy za válku, žádá Řecko Němce. Ti jen zvedají obočí.

Němci řecké požadavky odmítají s tím, že nemají žádné právní opodstatnění. Téma reparací pokládají za uzavřenou kapitolu. Už v roce 1960 zaplatila západoněmecká vláda Řecku 115 milionů tehdejších marek.

Namísto toho, aby se Berlín a Atény zaměřili na emocionálně nabitou otázku odškodnění za druhou světovou válku, měli by zřídit budoucí fond pro společnou rehabilitaci „sdílené“ historie.

Německý zástupce kancléře Sigmar Gabriel přímo odmítl Tsiprasovy požadavky : „Pravděpodobnost je nulová.“ Výzvy na splácení válečných splátek bývají často považovány za souboj rukou jménem těch „zkrachovaných“ Řeků, kteří se snaží pokrýt své dluhy tím, že podvádějí chudé Německí daňoví poplatníci ze svých těžce vydělaných eur. Ale stojí za to se blíže podívat na to, o jaký druh dluhu vlastně mluvíme.

Nacistická německá 3,5 letá okupace Řecka byla krvavá a destruktivní. Pařížská reparační konference v roce 1945 přijala výpočty, které odhadovaly škody na Řecku na 7 miliard předválečných amerických dolarů. Mělo by být jasně řečeno, že se nejedná o automaticky navrhovanou reparační platbu, jak ji často dodržovali řečtí politici a novináři: cílem konference nebylo vymyslet absolutní částky, nýbrž vypracovat procenta dosud nespecifikovaných reparační fond.

Adolf Hitler - Německý nacistický vůdce pod jehož vedením Německo zavraždilo v Evropě milióny lidí a vytvořilo koncentrační tábory kde tragicky zemřeli milióny židů
Adolf Hitler – Německý nacistický vůdce pod jehož vedením Německo zavraždilo v Evropě milióny lidí a vytvořilo koncentrační tábory kde tragicky zemřeli milióny židů

Řecký premiér slibuje stávku, aby zůstal uvnitř eurozóny
Přečtěte si více
Kritéria, jak by měl být tento fond rozdělen, vypracovaný USA, však fungovaly převážně ve prospěch velkých mocností a nikoli „menších spojenců“. Příspěvky k celkovému spojeneckému válečnému úsilí (válečné výdaje, vojenská služba a válečná výroba) byly kompenzovány více než utrpení, smrt, zničení a úsilí o odpor. V následujících letech bylo Řecko kompenzováno agenturou Inter-Allied Reparations Agency za zboží, které podle různých nároků činilo 25–80 milionů dolarů.

Zároveň se objevil rostoucí konsenzus mezi západními státy, že Západní Německo musí být budováno a posilováno jako opevnění proti sovětské hrozbě. V důsledku toho byla postupně ukončena reparace v podobě demontáže průmyslových závodů („demontage“) a byl vypracován Marshallův plán na obnovu zničené západoevropské infrastruktury. V roce 1953 bylo v Londýně dohodnuto „ostříhání“ německého zahraničního dluhu z předválečné a poválečné éry v USA, zatímco „úvahy o nárocích vyplývajících z druhé světové války“ byly „odloženy až do konečného vyřešení problému“. , která se neočekávala před událostí německé jednoty (která se v nejbližší době neočekávala).

Ke konci padesátých let se německá vláda nakonec pod tlakem uklidnila a souhlasila s tím, že zaplatí paušální částku pro osoby „postižené národním socialistickým pronásledováním na základě jejich rasy… nebo světového názoru“ jako „dobrovolnou náhradu“. Řecko obdrželo 115 milionů Deutsche Marks – částka, která od té doby podléhala mýtům a legendám z obou stran řecko-německého rozdělení.

Bylo otevřeným tajemstvím, že se Německo aktivně snažilo odložit platbu na dobu neurčitou, a to i po znovusjednocení
reklama

Další odškodnění za válečné škody bylo popíráno, údajně z důvodů, že pouze takové znovusjednocené Německo by mohlo souhlasit s takovými platbami, ale bylo otevřeným tajemstvím, že se německá vláda aktivně snažila odložit platbu na dobu neurčitou („až do řeckých calendů “) – i po sjednocení. V květnu 1990 se tehdejší ministr zahraničních věcí Hans-Dietrich Genscher rychle přesunul, aby zásobil různá německá velvyslanectví, kterých se to týkalo (včetně jedné v Athénách).

Počátkem devadesátých let byl nejběžnějším argumentem německých politiků proti reparacím časová prodleva – i když Německo bylo spojeneckým soudem spojeným s Německem nuceno zaplatit v roce 1974 náhradu za škody ve výši 47 mil. Kč za první škody způsobené světovou válkou 60 let po startu války. Dalším argumentem bylo, že Řecko od té doby získalo velkorysou dvoustrannou podporu ze strany NATO a EU, v níž by Německo bylo největším přispěvatelem – další zmatení otázek investic do budoucí spolupráce a válečné viny a odčinění.

Řecká vláda vyhraje hlasování důvěry – jak se to stalo
Přečtěte si více
Stejně jako špatné argumenty německé vlády mohly být i pochopitelné. Jakmile byla jedné zemi poskytnuta jedna náhrada, úředníci v nově sjednoceném Německu s naléhavými investičními potřebami na východě se ptali sami sebe, kde to skončí.

V tomto případě je však důležité rozlišovat mezi náhradami odškodnění za válečné zločiny a splácením tzv. Besatzungsanleihe : měsíční půjčky požadované od řecké vlády v letech 1942-44, aby se zaplatily náklady na údržbu německé armády v Řecku a další vojenské operace. aktivity ve Středomoří, dokonce i dodávky potravin z hladovějícího Řecka do Rommelovy „Afriky-Korps“. Počátkem roku 1945, v posledních dnech Třetí říše, skupina vysoce postavených německých ekonomů vypočítala tento „německý dluh ( Reichsschuld ) do řeckého státu“ ve výši 476 milionů Reichsmarks , což by dnes bylo zhruba 10 miliard eur.

Ve srovnání s vysoce emocionálně nabitou otázkou válečných reparací je tento dluh relativně bez morálního zavazadla. Mohl by – a měl by – být základem pro jednání o založení „budoucího fondu“, což je základ věnovaný společné obnově „sdílené“ historie a financování projektu symbolické infrastruktury.

To by však vyžadovalo zásadní změnu postoje v zastoupení Německa. Pouze Berlín má moc otevřít rozhovory o historické konsolidaci s Řeckem. Do té doby budeme nadále existovat s absurdní situací, kdy demokraticky zvolené německé poválečné vlády všech barev budou nadále popírat existenci tohoto dluhu, který byl oficiálně uznán i nacistickým režimem.

 

Německý ministr vnitra odmítl „nemyslitelnou“ nabídku Německa hostit olympijské hry v roce 2036

Německý ministr vnitra Horst Seehofer označil nabídku hostit olympijské hry v roce 2036 jako vyloučenou. Během rozhovoru prohlásil, že by bylo “nemyslitelné” zorganizovat olympijské hry na stoleté výročí olympijských her v Berlíně které se konaly během nacistické éry v roce 1936 .

Řekové požadují oprávněně na Německu miliardy eur za škody, které Německo způsobilo během druhé světové války
Řekové požadují oprávněně na Německu miliardy eur za škody, které Německo způsobilo během druhé světové války

Olympijské hry v roce 1936, tedy tři roky před vypuknutím druhé světové války jsou široce připomínány jako propagandistický tah nacistického režimu Adolfa Hitlera.

olympijské hry v Berlíně v roce 1936
olympijské hry v Berlíně v roce 1936

V březnu roku 2019 v rozhovoru s novinami Tagesspiegel, čelil Berlínský státní ministr vnitra Andreas Geisel těžké kritice poté, co se zdálo, že by Berlín měl požádat o olympijské hry v roce 2036 .

Německý ministr vnitra, Seehofer, jehuž je 69 let a jehož ministerstvo má také na starosti oblast sportu, řekl, že Německo nemůže pořádat oslavu stého výročí olympijských her, které proběhly během nacistické éry v Berlíně.

 Spolkový ministr vnitra, stavebnictví a domoviny Horst Lorenz Seehofer
Spolkový ministr vnitra, stavebnictví a domoviny Horst Lorenz Seehofer

„Bylo by to nemyslitelné. Kdybychom to udělali, byly bychom vtaženido nevyslovitelné mezinárodní diskuze a poškodili bychom olympijskou myšlenku,“ řekl ve Frankfurtu Allgemeine Zeitung (FAZ) v rozhovoru zveřejněném v pondělí.

„Jak by to lidé viděli po celém světě? Německo slaví 100 let výročí nacistické olympiády? To se nemůže stát.“

Kromě znepokojení nad asociacemi s nacistickým režimem existuje jen malá veřejná podpora pro pořádání olympijských her v Německu.

Veřejná referenda, pořádaná v roce 2015 a 2013, odmítla nabídky hostit navrhované olympijské letní hry v Hamburku a zimní olympijské hry v Mnichově.

Seehofer říkal, že on byl obecně rád přijmul nabídku pořádat olympijský hry, ale vyjádřil znepokojení, že Mezinárodní olympijský výbor (IOC) se stal příliš zaměřený na komerční úspěch.

„V očích veřejnosti se IOC vydalo příliš daleko od své původní myšlenky do komerční sféry,“ řekl FAZ.

Vyzval IOC, aby se „zbavil obchodu“ a řekl, že má „hodně sympatií“ pro německou komisi pro sportovce, která v loňském roce požadovala, aby MOV sdílel čtvrtinu svých zisků s olympijskými účastníky.

Československé zlato

Počátek vzniku státních zlatých rezerv leží v období krátce po skončení první světové války, kdy vláda rozhodla o vytvoření tzv. zlaté rezervy, jejímž účelem bylo krytí domácího oběživa a později též zavedení zlaté měny coby třetí a závěrečné fáze Rašínovy měnové reformy. Rezerva byla tvořena 12,1 tuny zlata převedených z Rakousko-uherské banky, dále z dobrovolných darů, čtyřleté 4% půjčky ve zlatě, stříbře a valutách, z nezpracovaného zlata, stříbra, zlatých a stříbrných mincí a zahraničních papírových peněz, z prostředků, které připlynuly v důsledku zavedení nabídkové povinnosti valut a deviz apod. Ke konci ledna v roce 1922 činily zásoby zlata 19,9 tuny (a k tomu více jak 5 tun stříbra), v roce 1925 již 40,8 tuny, v roce 1929 56,2 tuny a k 15.září 1938 cca 96,6 tuny. Vzhledem k hrozbě války a rovněž z likviditních důvodů byla jen malá část uložena přímo v Praze (6,3 tuny), většina zlata byla uložena v různých zahraničních bankách, zejména v Británii a ve Švýcarsku. V Bank of England to bylo 28,3 tuny na účtu Banky pro mezinárodní platby (Bank for International Settlements – BIS) a 26,8 tuny na účtu Národní banky československé.

Po mnichovské dohodě NBČ 4. března 1939 na německý nátlak převedla na Německou říšskou banku (Deutsche Reichsbank) 14,5 tuny zlata, které byly určeny ke krytí čs. bankovek získaných Německou říšskou bankou v odstoupeném pohraničním území.

Zvláštní zmocněnec Říšské banky dosazený do vedení Národní banky donutil 18. března 1939 její vedení k vydání příkazu k převodu cca 23,1 tuny zlata z účtu vedeného u BIS na účet Německé říšské banky. Ještě před podepsáním příkazů k převodu měnového zlata ale zástupci Národní banky intervenovali na velvyslanectvích Velké Británie a Francie v Praze, aby dispozice vynucené říšským zmocněncem nebyly provedeny, avšak neúspěšně (což britský ministerský předseda W. Churchill později označil za „finanční Mnichov“). Teprve poté, co se informace o převodu zlata dostaly na veřejnost a vyvolaly bouřlivou reakci, britský ministr financí zmrazil veškeré další transakce s československým zlatem uloženým v Bank of England. Toto zlato bylo následně použito na financování válečných výdajů československé exilové vlády.

Většina zlata, které zůstalo v trezorech Národní banky (cca 6,4 tuny) bylo 12.června 1940 odvezeno Němci do Berlína. V témže roce byla také převedena na Německou říšskou banku cca 1 tuna zlata, která se nacházela v autonomní správě Akciové společnosti, dříve Škodových závodů v Plzni a Zbrojovky, Brno.

Celkové ztráty zlata během okupace byly československou vládou po válce vyčísleny na téměř 45,5 tuny. V dubnu 1945 západní spojenci zajistili v solných dolech Merkers část zlata Německé říšské banky, z čehož značná část bylo zlato ukradené z mnoha evropských zemí. Po podepsání pařížské reparační dohody v lednu 1946 vznikla v září 1946 zvláštní tripartitní komise pro navrácení nacisty ukradeného zlata, složená z amerického, britského a francouzského komisaře. Jednotlivé státy k této komisi podávaly žádosti o navrácení ukradeného zlata. Československu bylo z požadovaných 45,5 tuny přiřčeno jen 24,5 tuny, protože všechno ukradené zlato pro uspokojení všech žadatelů se nepodařilo dohledat.

Prvních cca 6 tun zlata v mincích dostalo Československo jako zálohu v roce 1947. Situace se ale zkomplikovala po únoru 1948. Velká Británie začala požadovat splacení úvěrů, které exilová vláda čerpala od britské strany poté, co došly rezervy zlata uložené v Bank of England na financování organizace a výzbroje čs. armády v Británii. Zároveň si nárokovala i splacení části tzv. mnichovského úvěru. Jednalo se o úvěr ve výši 10 milionů liber, který Británie Československu poskytla po mnichovské dohodě k překonání hospodářských těžkostí spojených s odstoupením území Německu. Válečný úvěr Československo uznávalo, ale počítalo s jeho splacením z reparačních pohledávek v Německu, ke kterým ale nedošlo. Británie dále požadovala náhradu za znárodněný majetek, na kterou měla nárok podle smlouvy uzavřené s Československem v roce 1949. Tuto náhradu ale Československo plně nevyplatilo s poukazem na to, že západní státy odmítají vydat válečné zlato. Stejně tak Spojené státy začaly požadovat finanční náhradu za znárodněný majetek některých bývalých čs. občanů, kteří se stali občany USA. Jednání o konečném vypořádání se tak táhla až do roku 1982. Československo podle dohody uhradilo Velké Británii 24,3 milionu liber a Spojeným státům 84,4 milionu dolarů a proti tomu obdrželo zbylých 18,4 tuny válečného zlata. (Mimo jiné čerpáno z Šír (2006))

V roce 1998 ČNB toto zlato společně s velkou částí ostatních zlatých devizových rezerv prodala. Důvodem prodeje bylo, že objem zlata v devizových rezervách ČNB neodpovídal účelu držení devizových rezerv a historický výnos z investování zlata zaostával za alternativními výnosy jiných investic. Ze 70 tun měnového zlata, které ČNB připadlo po rozdělení Československa, bylo prodáno 56 tun a zbylých 14 tun si ČNB ponechala.