Převzetí osoby do ústavu zdravotnické péče bez jejího souhlasu 1.část

„Převzetí nemocného do ústavu zdravotnické péče bez jeho souhlasu je vážným zásahem do základního práva na osobní svobodu zaručeného čl. 17 odst. 1 Ústavy. Proto nemůže být ponecháno pouze na ústavu zdravotnické péče, jako jeho zaměstnanci vyhodnotí splnění podmínek na umístění osoby do ústavu bez jejího souhlasu a je zde vytvořena zákonná pojistka v podobě tzv. „Detenčního řízení“, které je upraveno v § 191a násl. OSP.

Převzetí osoby do ústavu zdravotnické péče
Převzetí osoby do ústavu zdravotnické péče

Pokud se okresní soud a krajský soud spokojili pouze s vyjádřením MUDr. I., na kterém je v podstatě usnesení okresního soudu i krajského soudu založené, navzdory skutečnostem, které se v okolnostech stěžovatelské věci vyskytly a které minimálně zpochybňují opodstatněnost její umístění v ústavu bez souhlasu, pak soudní průzkum ztratil smysl a celé řízení bylo pouze formálním procesem , který nesloužil na ochranu práv stěžovatelky. Pokud by se soudy v obdobných věcech vždy spokojili pouze s výslechem ošetřujícího lékaře a nemocného, ​​aniž by přihlédli na specifika konkrétního případu, takový postup soudů by mohl dokonce vést ke zneužívání institutu převzetí a umístění nemocného do ústavu vykonávajícího zdravotnickou péči. “

 

SLOVENSKÁ REPUBLIKA
Nálezy

Ústavního soudu Slovenské  republiky
Jménem republiky
I. ÚS 193/2013> -56
Ústavní soud Slovenské republiky v neveřejném zasedání 3. července 2013 v senátu složeném z předsedy Milana Lalíky, ze soudkyně Marianny Mochnáčovej a soudce Petra Brňák projednal stížnost EF, T., zastoupené advokátní kanceláří B., s. r. o., B., jednající prostřednictvím advokáta JUDr. JB, ve věci údajného porušení jejích základních práv podle čl. 17 odst. 1 a 6 a čl. 46 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod usnesením Krajského soudu v Nitře sp. zn. 5 CoP 42/2012 ze dne 31. července 2012 a takto
rozhodl:
1. Základní práva E. F. dle čl. 17 odst. 1 a 6 a čl. 46 odst. 1 Ústavy České republiky a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod usnesením Krajského soudu v Nitře sp. zn. 5 CoP 42/2012 ze dne 31. července 2012 porušeno byly.

2. Usnesení Krajského soudu v Nitře sp. zn. 5 CoP 42/2012 ze dne 31. července 2012 zrušuje a věc mu vrací k dalšímu řízení a rozhodnutí.

3. Krajský soud v Nitře je povinen uhradit EF náklady právního zastoupení v částce 489,08 € (slovem štyristoosemdesiatdeväť eur a osm centů) na účet jejího právního zástupce do dvou měsíců od doručení tohoto nálezu.

 

Odůvodnění:

I.
Ústavnímu soudu České republiky (dále jen „ústavní soud“) byla 3. prosince 2012 doručena stížnost EF, T. (dále jen „stěžovatelka“), zastoupené advokátní kanceláří B., s. r. o., B., jednající prostřednictvím advokáta JUDr. JB, kterou namítá porušení svých základních práv podle čl. 17 odst. 1 a 6 a čl. 46 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen „ústava“), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „listina“) a práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „úmluva“), usnesením Krajského soudu v Nitře (dále jen „krajský soud“) sp. zn. 5 CoP 42/2012 ze dne 31. července 2012 (dále jen „usnesení krajského soudu“).

Okresní soud Nitra
Okresní soud Nitra

Ze stížnosti AZK ní připojených příloh vyplývá, že stěžovatelka byla 4. dubna 2011 převzata bez jejího souhlasu do ústavu zdravotnické péče – Psychiatrické nemocnice ve V. Okresní soud Nitra (dále jen „okresní soud“) usnesením č. k. 24 Pu 8 / 2011-11 ze dne 6. dubna 2011 vyslovil, že k převzetí stěžovatelky do ústavu zdravotnické péče došlo ze zákonných důvodů. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl krajský soud usnesením č. k. 6 CoP 28 / 2011-54 ze dne 21. července 2011 tak, že usnesení okresního soudu č. k. 24 Pu 8 / 2011-11 ze dne 6. dubna 2011 zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Okresní soud ve věci znovu rozhodl usnesením č. k. 24 Pu 8 / 2011-122 ze dne 17. května 2012 (dále jen „usnesení okresního soudu“), kterým vyslovil, že k převzetí stěžovatelky do ústavu zdravotnické péče došlo ze zákonných důvodů. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl krajský soud usnesením, které stěžovatelka stížností na ústavním soudu napadla.

Stěžovatelka v stížnosti uvádí: «Hlavním důvodem pro podání mého odvolání byla ta skutečnost, že nebyl naplněn žádný ze zákonných předpokladů ve smyslu § 6 odst. 9 zák. č. 576/2004 Sb. a tedy nebyly naplněny podmínky pro postup mé nucené hospitalizace bez mého souhlasu …
Proti mé vůli a bez mého souhlasu jsem byla umístěna ve zdravotnickém zařízení, což poškodilo mou čest a dobrou pověst … Napadené rozhodnutí vychází z nesprávného právního posouzení věci …

Zákon č. 576/2004 Sb. o zdravotní péči, službách souvisejících s poskytováním zdravotní péče upravuje práva a povinnosti fyzických a právnických osob při poskytování zdravotní péče. Podle § 6 odst. 1 cit. zákona „ošetřující zdravotnický personál je povinen informovat o účelu, povaze, následcích a rizicích poskytnutí zdravotní péče, o možnostech volby navrhovaných postupová rizicích odmítnutí poskytnutí zdravotní péče.“ …

Podle § 6 odst. 9 písm. d) výše cit. zákona, „Informovaný souhlas se nevyžaduje v případě ambulantní péče nebo ústavní péče, jde-li o osobu, která v důsledku duševní choroby nebo s příznaky duševní poruchy ohrožuje sebe nebo své okolí, nebo pokud hrozí vážné zhoršení jejího zdravotního stavu.“ …

V řízení nebylo prokázáno, že bych trpěla duševní chorobou jako ani měla jakékoliv duševní příznaky. Rovněž nehrozilo vážné zhoršení mého zdravotního stavu …
Informovaný souhlas z mé strany nebyl dán rovněž nepatřím mezi osoby, při kterých se informovaný souhlas nevyžaduje. Byla jsem zadržena v ústavu navzdory mému nesouhlasu. Do ústavu jsem přišla dobrovolně dne 4. 4. 2011 spolu s matkou, přesto, že k tomu nebylo dáno doporučení ambulantním psychiatrem (MUDr. M.). Doporučení bylo pořízené dodatečně dne 5. 4. 2011 …

Z mé zdravotní dokumentace jednoznačně vyplývá, že moje agresivní chování směřovalo pouze vůči mé matce jako osobě, která mě oklamala za účelem mého umístění v ústavu proti mé vůli. Vůči žádné jiné osobě se neprojevilo nekomformné chování z mé strany. Uvedené vyplývá i ze zprávy mého ošetřujícího lékaře MUDr. MM: … „během hospitalizace se s výjimkou dne přijetí chovala přiměřeně, byla bez projevů agresivity a jiných závažných poruch chování. U jmenované se nejedná o závažné duševní onemocnění, během kterého by trpěla stavy nepříčetnosti. „…

Krajský soud v Nitře v napadeném rozhodnutí konstatoval (cit): „Prvoinstanční soud správně vyhodnotil že u osoby, která byla převzata, byly v době jejího přijetí přítomny takové symptomy, které umožnily bez pochybností učinit závěr o tom, že je namístě považovat její převzetí za zákonné a opodstatněné. Uvedený závěr soud správně opíral o vyjádření „primární“ diagnostiku MUDr. I. V době převzetí tedy existoval minimálně důvod, který spočívá v existenci příznaků duševní poruchy az diagnostiky odborníků podílejících se na jejím převzetí a doporučení odůvodnily závěr, že pokud by k takovému převzetí nedošlo, hrozilo by vážné zhoršení zdravotního stavu, což v konečném důsledku bylo i konstatováno ve vyjádřeních MUDr. I. a MUDr. M. „…

Uvedením jednáním došlo k porušení mého práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces. Jedním z provedených důkazů bylo i písemné prohlášení MUDr. M. Soud se spokojil s takovou verzí přesto, že bylo navrženo její slyšení jako svědka. Nakolik tato skutečnost je rozhodující pro celé řízení, namítám neprovedení důkazu výslechem svědka, na jehož základě by došlo k objasnění významných skutečností.
Základním principem tvořícím součást práva na řádný proces (článek 46 odst. 1 Ústavy ČR, čl 6 odst. 1 Úmluvy) a vylučujícím libovůli při rozhodování je i povinnost soudu přesvědčivě a správně vyhodnotit důkazy a svá rozhodnutí řádně odůvodnit způsobem zakotveným v ust. § 157 odst. 2 O. s. p. (I. ÚS 243/07) …

Esenciálními podmínkami zákonnosti zadržení je existence duševní nemoci pacienta, která vyvolává nebezpečné chování pacienta, přičemž mezi nemocí a nebezpečným jednáním musí být vztah příčiny a následku. Samotná přítomnost duševní nemoci bez jiné není důvodem pro nucené zadržení …

Spolehlivé prokázání naplnění obou podmínek (duševní nemoc a nebezpečnost) může být v praxi obtížné. Co máme rozumět pod „duševní nemocí“? ESLP v rozhodnutí Winterwerp v. Nizozemsko (1979) stejně jako v rozhodnutí ASHINGDANE v. Spojené království (1985) konstatuje, že Úmluva neuvádí, co se má rozumět pod slovy „psychicky nemocné osoby“ (Unsound mind person). Tento výraz podle ESLP nemůže mít konečnou interpretaci a je přirozené očekávat, že se bude vyvíjet současně s vývojem psychiatrie jako vědy. ESLP k definici přistupuje negativním způsobem, když říká, že skutečnost, že se osoba zpráva v rozporu se společensky zavedenými standardy, je zvláštní a má neobvyklé zvyky, které vzbuzují pohoršení ještě samo o sobě neznamená, že trpí duševní poruchou (Winterwerp v. Nizozemsko (1979), ASHINGDANE v. Spojené království (1985) …

Ve vztahu k vzájemné propojenosti nemoci a nebezpečnosti Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 79/93 vyslovil názor, že (cit): „Proto omezení osobní svobody nemůže být samozřejmostí vždy, když jsou na to zdravotní důvody. Jen tehdy, když společenský zájem převáží nad zájmy nemocného, ​​Ústava SR av souvislosti s jejími ustanoveními zákonem o péči uzdraven lidu a občanský soudní řád dovoluje omezit osobní svobodu nemocného bez jeho souhlasu, či dokonce proti jeho výslovně projevil nesouhlasu. „…

Na jiném místě svého rozhodnutí Ústavní soud ČR pokračuje (cit): „Na důkaz splnění této podmínky (onemocnění) nestačí tvrzení osoby, nebo navrhovatelů se převzetí jiné do ústavní péče bez jeho souhlasu. Soud musí zjistit, zda k převzetí došlo proto, že nemocný opravdu ohrozil sebe nebo své okolí způsobem, který je dostatečně závažný na to, aby se omezila osobní svoboda a musí se provést také výslech nemocného a ošetřujícího lékaře. „…

Ohrožení nemůže mít latentní charakter, resp. mít podobu potenciálního projevu, který může být později vyvolán chorobou. Ohrožení musí být bezprostřední a aktuální, jen takový stav nebezpečí vyvolaný duševní nemocí je důvodem k zadržení pacienta …
ESLP v případě Shulepova v. Rusko (2009) konstatoval, že omezení osobní svobody považované za duševně nemocnou musí být v souladu se smyslem článku 5 odst. 1 Úmluvy s cílem vyjádřeným v písm. e), který zabraňuje zbavení osob osobní svobody svévolným způsobem. Na základě toho soud vyslovil, že vzhledem k ustálené judikatuře, osoba nemůže být prohlášena za duševně nemocnou a zbavena svobody, pokud nejsou splněny výše uvedené podmínky: (i) osoba se prokazatelně jeví jako duševně nemocná a současně (ii) stupeň nebo druh duševní poruchy vyžaduje nucené omezení a současně (iii) odůvodněnost dalšího omezení závisí na přetrvávání této poruchy.

V případě dvou základních znaků detence je nutné analyzovat i motiv zadržení pacienta. Je jím snaha „ochránit“ nemocnou osobu, navrátit její zdraví, nebo jím je snaha chránit okolí před nebezpečným chováním nemocné osoby? Je daný motiv „léčebné“ povahy nebo „bezpečnostní“ povahy? Oba motivy jsou vzájemně propojeny, avšak prioritu má mít ochrana společnosti před nebezpečným chováním pacienta. Prevalence léčebného důvodu by mohla zasahovat do práva na soukromí pacienta …

Je nepochybné, že konec věty, která se nachází v § 6 odst. 9 písm. d) zákona o zdravotní péči („pokud hrozí vážné zhoršení jejího zdravotního stavu“) svou volnou formulací vytváří prostor na velmi širokou interpretaci tohoto ustanovení v praxi.
Slovenská úprava neobsahuje výpočet psychických chorob, jejichž přítomnost odůvodňuje nucené zadržení. Ani pojem „duševní porucha“ není v zákoně pro účely nucené hospitalizace stanovený …

Napadené rozhodnutí považuji za svévolné a nemající oporu v zákoně. Krajský soud považoval provedené dokazování za úplné, což je však v rozporu se zákonem. Rozhodnutí se omezuje pouze na konstatování, že důvody byly prokázány a to i přesto, že soud neprovedl ani výslech navrhovaného svědka MUDr. M. Důvody rozhodnutí jsou nepřesvědčivé a vyvolávají důvodné pochybnosti. »

Stěžovatelka navrhla, aby ústavní soud rozhodl tímto nálezem:

„I. Základní právo stěžovatel na soudní ochranu podle článku 46 odst. 1 Ústavy České republiky a podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na osobní svobodu podle článku 17 odst. 1 a odst. 6 Ústavy ČR napadeným rozhodnutím porušeno byly.
II. Usnesení Krajského soudu v Nitře ze dne 31. 07. 2012, sp. zn. 5 CoP / 42 / 2012-143 zrušuje a věc vrací k dalšímu řízení.
III. Krajský soud v Nitře nahradí Stěžovateli náklady řízení v částce 323,52 Eur (slovy tristodvadsaťtri eur dvaapadesát centů) na účet obchodní společnosti B., s. r. o. do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí. “

Ústavní soud usnesením č. k. I. <ÚS 193 / 2013-28 ze dne 27. března 2013 přijal podle § 25 odst. 3 zákona Národní rady Slovenské republiky č. 38/1993 Sb. o organizaci Ústavního soudu České republiky, o řízení před ním ao postavení jeho soudců ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) k dalšímu řízení stížnost stěžovatelky, kterou namítala porušení základních práv podle čl. 17 odst. 1 a 6 a čl. 46 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 listiny a práva podle čl. 6 odst. 1 úmluvy usnesením krajského soudu.

Na základě žádosti ústavního soudu se k věci písemně vyjádřila předsedkyně krajského soudu dopisem ze dne 23. května 2013 sp. zn. Zpr 599/13 pokud její vyjádření zaujal podáním ze dne 6. června 2013 stanovisko právní zástupce stěžovatelky.

Předsedkyně krajského soudu v relevantní části vyjádření uvedla: „Stěžovatelka EF byla 04. 04. 2011 převzata bez jejího souhlasu do Ústavu zdravotnické péče – Psychiatrické nemocnici ve V. Následně Okresní soud Nitra usnesením pod č. k. 24 Pu / 8 / 2011-122 ze dne 17. 05. 2012 vyslovil, že k převzetí stěžovatelky do ústavu zdravotnické péče došlo ze zákonných důvodů. Prvoinstanční soud v důvodech svého písemného rozhodnutí poukázal na ust. § 6 odst. 4 věty první a odst. 9 písm. d / zákona č. 576/2004 Sb. o zdravotní péči a službách souvisejících s poskytováním zdravotní péče ao změně některých zákonů a na ust. § 191a odst. 1, § 191b odst. 1 – 4 občanského soudního řádu (OSP). S ohledem na provedené dokazování soud uzavřel, že v době hospitalizace stěžovatelky v Psychiatrické nemocnici ve V. byly splněny podmínky uvedené v § 6 odst. 9 písm. d / zákona č. 576/2004 Sb. a její souhlas s poskytnutím zdravotní péče se nevyžadoval. U stěžovatelky v době jejího přijetí byly přítomny symptomy (agresivita, paranoidní, masivní tenze, neusmerniteľnosť), které odůvodňovaly podezření z akutního psychotického onemocnění, a toto podezření bylo důvodem na nedobrovolnou hospitalizaci. Poruchy chování a podezření na akutní psychózu u stěžovatelky diagnostikovali během několika dnů psycholožka PhDr. M. J., psychiatricky MUDr. D. N. M. a MUDr. AI V případě propuštění stěžovatelky při existenci podezření na psychotické poruchu by hrozilo vážné zhoršení jejího zdravotního stavu a současně byla přítomna hrozba, že pod vlivem onemocnění její agresivita projevována vůči matce se rozvine na další osoby.

Stěžovatelka ve svém odvolání proti usnesení Okresního soudu Nitra ze dne 17. 05. 2012 pod č. k. 24 Pu / 8 / 2011-122 namítala, že k převzetí na nucenou hospitalizaci v Psychiatrické nemocnici V. dne 04. 04. 2011 nebyly zákonné důvody. Podrobně poukazovala na průběh její návštěvy v psychiatrické léčebně a omezení její osobní svobody. Do psychiatrické léčebny byla ve skutečnosti přijata na podkladě telefonátu MUDr. P., který ji neviděl, a tedy nemohl její stav potenciálně zhodnotit. Pro nucené umístění neexistovalo doporučení ošetřujícího lékaře, které bylo vystaveno ošetřující lékařkou MUDr. M. až následujícího dne 05. 04. 2011. Namítala, že soud akceptoval písemné prohlášení MUDr. M., což je v rozporu se zásadou přímosti civilního řízení, protože písemné prohlášení nemůže nahrazovat svědeckou výpověď, které se musí podrobit každý občan. S ohledem na Nešporová charakter souzené věci (§ 120 odst. 2 OSŘ) žádala, aby doplnil dokazování moci úřední odvolací soud.

V odvolacím řízení na základě odvolání stěžovatelky Krajský soud v Nitře usnesením z 31. 07. 2012 č. k. 5 CoP / 42 / 2012-143 usnesení soudu prvního stupně jako věcně správně potvrdil. Rozhodnutí soudu prvního stupně považoval za věcně správné. Správnost rozhodnutí spočívala iv posouzení provedení důkazů uplatněním vyšetřovací zásady, na základě čehož odvolací soud dospěl k závěru, že prvoinstanční rozhodnutí je zákonné a existoval důvod k nedobrovolné převzetí osoby do zdravotnického zařízení.

I když Ústavní soud Slovenské republiky přijal stížnost k dalšímu řízení ve smyslu § 25 zákona č. 38/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů, neboť splňuje ústavní a zákonné předpoklady pro její přijetí k dalšímu řízení, navrhujeme stížnosti EF nevyhovět.

Podle § 212 odst. 1 OSP odvolací soud je rozsahem a důvody odvolání vázán. Soud není vázán rozsahem odvolání ve věcech, v nichž lze zahájit řízení bez návrhu (§ 212 odst. Písm. A / OSP). Z tohoto zákonného ustanovení vyplývá průzkumná činnost odvolacího soudu zahrnující hmotněprávní i procesní oblast. Odvolací soud musí proto zkoumat nejen legalitu rozhodnutí s ohledem na hmotné právo, ale také legalitu řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo. Při rozhodování odvolacího soudu o odvolání proti napadenému usnesení není odvolací soud vázán pouze rozsahem odvolání, ale je vázán i důvody podaného odvolání, které účastník může měnit jen do uplynutí odvolací lhůty. Navrhovatel v podaném odvolání svým dispozičním úkonem vymezuje důvody prověřovací činnosti odvolacího soudu.

Krajský soud v Nitře rozhodnutí prvostupňového soudu považoval za věcně správné, přičemž dospěl k závěru, že prvoinstanční rozhodnutí je zákonné a důvod k nedobrovolné převzetí osoby do zdravotnického zařízení existoval. Krajský soud v odůvodnění usnesení poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 02. 2008 sp. zn. 3 Cdo / 228/2007, od kterého právních závěrů neměl důvod odstupovat ani v souzené věci. Poukázal na § 191a odst. 1 OSP a 191b OSP, podle nichž soud v prvním stádiu posuzování přípustnosti převzetí do ústavu zdravotnické péče provede důkazy potřebné pro posouzení, zda došlo k převzetí ze zákonných důvodů, vyslechne umístěného a ošetřujícího lékaře, přičemž jednání zpravidla není třeba nařídit. Odvolací soud ustálil, že v prvním stadiu detenčního řízení nelze od soudu zpravidla požadovat provedení i jiných důkazů než jsou uvedeny v § 191b odst. 3 OSP (výslech umístěné osoby a ošetřujícího lékaře). Je však nezbytné, aby si soud sám na základě přímého kontaktu s umístěnou osobou vytvořil úsudek nejen o možnostech jejího výslechu, který je jednou z procesních záruk určených k ochraně jejího základního práva na osobní svobodu, ale také o schopnosti umístěné osoby chápat obsah usnesení soudu o přípustnosti převzetí do ústavu. Prvoinstanční soud provedl výslech umístěné a na základě vyjádření lékaře, které se považuje za důkaz, jakož i na základě osobního kontaktu s umístěnou rozhodl nejen o zákonnosti převzetí do ústavu, ale také o doručení soudního rozhodnutí umístěné. V další části poukázal na § 6 odst. 9 zák. č. 576/2004 Sb. o zdravotní péči a uvedl, že byly splněny podmínky uvedeného ustanovení, které vyplývaly z doplněného dokazování, tedy že osoba převzata do ústavu měla příznaky duševní poruchy, i když se později ukázalo, že tyto nemají takový charakter, pro který by bylo opodstatněné dále ji v zdravotnickém zařízení držet. Ztotožnil se s názorem prvoinstančního soudu, který svůj závěr správně opíral o vyjádření – primární diagnózu MUDr. I. V době převzetí tedy existoval minimálně důvod, který spočívá v existenci příznaků duševní poruchy az diagnostiky odborníků podílejících se na jejím převzetí a doporučení odůvodnil závěr, že pokud by k takovému převzetí nedošlo, hrozilo by vážně zhoršení zdravotního stavu.

Stěžovatelka ve své stížnosti namítala porušení práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces, ke kterým došlo usnesením Krajského soudu v Nitře z 31. 07. 2012 pod č. k. 5 CoP / 42 / 2012-143, kdy podle jejího názoru soud neprovedl dokazování výslechem svědka MUDr. M. za účelem objasnění významných skutečností, důvody rozhodnutí jsou nepřesvědčivé a vyvolávající odůvodněné pochybnosti.

V dané věci bylo krajským soudem rozhodnuto usnesením. Ustanovení § 169 odst. 1 OSP upravuje náležitosti písemného vyhotovení usnesení, přičemž v § 167 odst. 2 OSP odkazuje na odpovídající ustanovení o rozsudku (§ 157 odst. 2 OSŘ).

Řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jako součást základního práva na soudní a jinou právní ochranu vyžaduje, aby se soud jasným, právní korektním a srozumitelným způsobem vyrovnal se všemi skutkovými a právními skutečnostmi, které jsou pro jeho rozhodnutí ve věci podstatné a právní významné (I. ÚS 236 / 2006). Pokud obecný soud reagoval na procesní úkony účastníka přiměřeným, srozumitelným a ústavně přijatelným způsobem v souladu s platným procesním řádem, a to i při respektování druhu a stadia civilního procesu, ve kterém účastník řízení uplatňuje své nároky nebo se brání proti jejich uplatnění, nemůže dojít k porušení základního práva na spravedlivý proces (usnesení ÚS SR sp. zn. IV. ÚS 329/04). Odvolací soud se v důvodech svého písemného rozhodnutí podrobně zabýval úvahami, na nichž založil svá zjištění a závěry a své rozhodnutí skutkově a právně zdůvodnil v souladu s ust. § 157 odst. 2 a § 169 odst. 2 OSP. Konstatoval, že v prvním stadiu detenčního řízení nelze na něm spravedlivě požadovat provedení jiných důkazů, než jsou výslovně uvedeny v § 191b odst. 3 OSP (výslech umístěné osoby a ošetřujícího lékaře). Poukázal na to, že soud prvního stupně provedl výslech umístěné na základě vyjádření lékaře, které se považuje za důkaz a na základě osobního kontaktu s umístěnou rozhodl o převzetí do ústavu, ale i doručení soudního rozhodnutí.
Stěžovatelka ve své stížnosti dále namítala neprovedení důkazu MUDr. NM Odvolací soud se vypořádal is neakceptování návrhu na provedení dokazování stěžovatelkou. Skutečnost, že okresní a následně krajský soud neakceptovali návrhy na provedení dokazování předložené stěžovatelkou nemůže sama o sobě vést k závěru o porušení jejích práv. Zásah do základního práva na soudní ochranu či práv na spravedlivý proces by v této souvislosti podle Ústavního soudu České republiky bylo možné konstatovat pouze tehdy, pokud by závěr obecného soudu o nevykonání účastníkům navrhovaného důkazu byl zjevně neodůvodněný, chyběla by mu předchozí racionální úvaha místa soudu vycházející z průběhu řízení a stavu dokazování v jeho rámci, zda tehdy, pokud by neprovedením navrženého důkazu byl účastník postaven do podstatně méně výhodné situace než druhá strana v řízení (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 350/08).

V řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do ústavu ve smyslu § 191b odst. 1 OSP soud zpravidla nenařizuje jednání. Podle § 191b odst. 3 OSP je povinen provést dokazování alespoň tímto v stavení rozsahu výslechem umístěného a ošetřujícího lékaře. Při posuzování, zda k převzetí nemocného do ústavu v rámci řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do ústavu vykonávajícího zdravotnickou péči podle § 191b odst. 1 OSP došlo ze zákonných důvodů tedy postačuje vyslechnout nemocného a jeho ošetřujícího lékaře, což vyplývá z § 191b odst. 3 OSP. Protože takové rozhodnutí zasahuje do sféry osobní svobody umístěného, ​​soud rozhoduje pouze o otázce, zda k jeho převzetí došlo ze zákonných důvodů, tedy takové rozhodnutí má povahu předběžného opatření (usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. Zn. 30 Cdo / 1738/2006 z 05 . 03. 2008). S poukazem na uvedené nelze v prvním stádiu detenčního řízení od soudu zpravidla požadovat provedení jiných důkazů, než jsou výslovně uvedeny v § 191b odst. 3 OSP.

V další části stížnosti, v níž stěžovatelka namítala porušení § 6 odst. 9 zákona č. 676/2004 Sb. odvolací soud se ztotožnil s vyhodnocením provedeného dokazování prvním stupni, že u převzaté osoby v době jejího přijetí byly přítomny takové symptomy, které umožnily bez pochybnosti učinit závěr o tom, že je namístě považovat její převzetí za zákonné a opodstatněné. Z provedeného dokazování měl za prokázané, že stěžovatelka měla příznaky duševní poruchy, které umožnily bez pochybnosti učinit závěr o tom, že je namístě považovat její převzetí za zákonné a opodstatněné, přičemž svůj závěr opíral o primární diagnózu MUDr. I. Existovalo tedy podezření na psychotické poruchu a hrozilo vážné zhoršení zdravotního stavu stěžovatelky a byla současně přítomna hrozba, že pod jejich vlivem se agresivita projevující vůči její matce rozvine na další osoby.

Závěry vyjádřené odvolacím soudem v usnesení z 31. 07. 2012 pod č. k. 5 CoP / 42 / 20l2-143 nejsou zjevně neodůvodněné nebo arbitrární, az toho důvodu z ústavního hlediska nejsou ani neospravedlnitelné a neudržitelné (I. ÚS 17/2001). Písemné odůvodnění usnesení považujeme za správné a spravedlivé, nemající za následek porušení základního práva stěžovatelky. Skutečnost, že stěžovatelka se neztotožnila s právním názorem soudu a zejména obsahem jeho odůvodnění, nemůže sama o sobě vést k závěru o zjevné arbitrárnosti tohoto odůvodnění. Usnesením odvolacího senátu Krajského soudu v Nitře z 31. 07. 2012 pod č. k. 5 CoP / 42 / 2012-143 nebyla porušena základní práva stěžovatelky namítané v její stížnosti. Vzhledem k tomu považuji předmětnou stížnost za neopodstatněnou a navrhuji, aby Ústavní soud ČR stížnosti nevyhověl. “

Právní zástupce stěžovatelky k vyjádření předsedkyně krajského soudu v podstatném uvedl: «Soud postavil své rozhodnutí v podstatě pouze na výpovědi primárky MUDr. I., když každému jednomu její slovu a tvrzení nekriticky uvěřil, aniž že by měl jakkoli prokázanou pravdivost těchto slov a tvrzení. Přesto, že zdejší řízení se řídí vyšetřovací zásadou, soud prvního stupně uvedenou spornou skutkovou okolnost nijak neověřil a neprovedl další důkazy v zájmu zjištění objektivní pravdy …

Předsedkyně Krajského soudu v Nitře však ve svém vyjádření … Má za to, že „odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně zabýval úvahami, na nichž založil svá zjištění a závěry a svá rozhodnutí skutkově a právně zdůvodnil v souladu s ust. § 157 odst. 2 a § 169 odst. 2 OSP „. Konstatoval, že v prvním stadiu detenčního řízení nelze na něm spravedlivě požadovat provedení jiných důkazů, než jsou výslovně uvedeny v § 191b odst. 3 OSP …

S uvedeným tvrzením Krajského soudu v Nitře nelze souhlasit. Základním principem tvořícím součást práva na řádný proces (článek 46 odst. 1 Ústavy ČR, čl 6 odst. 1 Úmluvy) a vylučujícím libovůli při rozhodování je i povinnost soudu přesvědčivě a správně vyhodnotit důkazy a svá rozhodnutí řádně odůvodnit způsobem zakotveným v ust. § 157 odst. 2 O. s. p …

Odůvodnění napadeného rozhodnutí se pouze omezuje na konstatování, že soud provedl dokazování výslechem umístěné a rozhodl na základě vyjádření lékaře, který se považuje za důkaz. Odůvodnění napadených rozhodnutí takovýmto způsobem je však nedostačující.

Primářka MUDr. AI ve své výpovědi uvedla, že „pacientka byla přivezena matkou na základě doporučení ambulantního psychiatra MUDr. M. z T., která ji odeslala jako akutní psychózu, dne 4. 4. 2011 „. Já jsem ve své výpovědi uvedla, že jsem byla přivezena svou matkou, která mě oklamala a řekla mi, že mě bere na psychotesty. Předtím jsme s mou matkou společně navštívili psychiatrickou MUDr. M. v T., která mě chtěla léčit ambulantně, přičemž žádnou hospitalizaci mi nedoporučila ani o ní nemluvila. MUDr. M. žádné takové doporučení nedala. MUDr. M. vydala doporučení na mou hospitalizaci až 5. 4. 2011, tedy den poté, jak jsem byla omezena na osobní svobodě (4. 4. 2011). Z toho důvodu jsem namítala vady v časových souvislostech a chronologii vývoje zkoumané zdravotní dokumentace, protože žádný úkon nezná dodatečné lékařské doporučení k hospitalizaci s cílem zhojit vady nezákonný stav, kdy je pacient de facto hospitalizován proti své vůli.

Výslech ošetřujícího lékaře vzhledem k rozpor v tvrzeních byl proto nedostatečný a soud byl povinen ve smyslu důsledného uplatnění vyšetřovací zásady provést další důkazy a tyto posoudit jednotlivě a ve vzájemných souvislostech …

Neprovedením důkazu výslechem MUDr. M. došlo k porušení práva … podle článku 46 odst. 1 Ústavy ČR a článku 36 odst. 1 Listiny … a podle článku 6 odst. 1 Úmluvy …

Krajský soud v Nitře ve svém stanovisku uvádí, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal s otázkou neakceptování návrhu na provedení dokazování z mé strany, kterým měl být výslech MUDr. M. Rovněž uvádí, že samotné neakceptování návrhu na provedení dokazování nemůže samo o sobě vést k závěru o porušování mých práv. Toto své tvrzení opírá o Nález Ústavního soudu ČR, sp. zn.