Divadlo Aréna, Bratislava
Režie: Rastislav Ballek
Dramaturgie: Martin Kubran
Scéna: Hans Hoffer
Kostýmy: Marija Havran
Návrh a realizace loutky: Ivan Martinka
Masky: Juraj Steiner
Hrají: Jana Oľhová, Alexander Bárta, Martin Hronský, Marián Prevendarčík, Radomir Milić, Juraj Hrčka, Miriam Pavelková
Premiéra: 29. května 2011, Divadlo Aréna Bratislava
Skandály se v slovenském divadle nezvyknou dít. Pokud měl však nějaký text či inscenace v nedávné době k němu poměrně blízko, byl to právě Kukura v Divadle Aréna.
Hra Martina Čičvák je výrazně společensky kritická až kontroverzní, citlivým místem je však i její tušení intimní rozměr. Dvě hlavní postavy se jmenují Kukura a Čičvák, oba divadelníci čekají na příchod známé herečky, která je pro jistotu označena pouze jako Ona. Má přijmout nebo odmítnout roli v jejich společném projektu.
Rytmus i styl Čičvákovej hry se dá přirovnávat k textům Thomase Bernharda. Zajímavější než hledání paralel mezi některými díly tohoto rakouského dramatika, které se odvíjejí z podobné výchozí situace, je pro mě to, jak se Čičvák podařilo aplikovat bernhardovskú drsnou upřímnost na slovenské poměry a zachytit aktuální obraz slovenského uměleckého prostředí. O jeho stavu totiž vypovídají i ty nejbanálnější fráze či tisíckrát opakované klišé, které již musí působit jako lež, i kdyby byly někdy bývaly i pravdou. A právě o nich je tato hra.
Atraktivita (i marketingová) této produkce spočívá iv přirozeně vznikajících dohadech, do jaké míry můžeme postavu nazvanou Kukura ztotožnit se známým hercem. Čičvák v mediálních vystoupeních na margo hry samozřejmě připomínal rozdíly mezi divadlem a skutečností, zároveň však připouštěl, že postava Kukura má s člověkem Kukura velmi mnoho společného.
Plným právem jde o titulní postavu, velká část společenských komentářů je vložena právě do jejích úst. Kukura má na všechno svůj názor a vyslovuje ho s neskrývaným zaujetím, touží předat poselství mladému kolegovi, představit mu jiný pohled na svět, otevřít mu nové obzory, zasvětit ho do svého „náboženství“. Nejde přitom jen o obecné stesky na úpadek kultury, jehož symbolem jsou i banální odpolední série vysílané pro davy.
„A národ se na ně dívá a dívá se na ně v hlavním vysílacím čase.“ Kritika padá i na samotných divadelníků, jejichž Kukura obviňuje z toho, že divadlo vlastně nesnášejí a že jim jde už jen to, aby si svým účinkováním v televizi vydělali na dvě umyvadla do svých luxusních koupelen. V pozadí občas cítíme konkrétní cíle těchto útoků, tušíme, komu jsou určeny narážky o údajné intelektuální elitě, která moderuje televizní miss, zda o bulváru, který je legalizován jako nejvyšší státní kultura. Tyto momenty posouvají hru až na hranu pamfletu.
Text je víceméně monologických útvarem, jehož dramatičnost spočívá v jeho extrémnosti hraničící až s arogancí. Ještě divadelnejším momentem je, že všechny tyto drby, pomluvy, narážky či stesky přestávají být v závěru hry, kdy se hra překlopí do vzpomínek a umírání zošúvereného Kukura, podstatnými. „Nepij, Jirko,“ připomíná dávno mrtvá matka svému stařičký synovi, který se na scéně zjeví v podobě loutky geniální navržené a realizované Ivanem Martinkem. Právě v této chvíli se tato postava konečně dostává do sebakritickejšej polohy, přiznává se k pocitům emigranta, který prošel od izolované totality do totální izolace, a který hrál v cizí zemi v jazyce, kterému dobře nerozuměl. Dokonce připouští i vlastní zalíbení v pocitu trpiteľa. „Těch příšerných filmů – těch nesrozumitelných her.“ Osobní příběh známého herce můžeme vnímat i jako ztělesnění osudu celé naší společnosti – se vší kontroverznosti a ambivalentnosťou. Závěr je velkým, lidsky dojemným finále herce, který nepřestává ani v poslední chvíli toužit po slávě.
Postava Čičvák je po celou dobu v pozadí, režisér hraje ve hře prakticky jen roli posluchače exaltovaných herců. Podobný trik nacházíme v Bernhardových hrách poměrně často.
Juraj Hrčka s v této poloze, jakoby nevěděl celkem najít. Jeho nevýraznost však mohla být i záměrná, protože slabost režisérů je jedním z témat hry. Režiséři již v našem divadle podle Kukura nerozhodují o ničem. „Ani o tématu, ani o obsazení. Vlastně, Martinko, nerozhodujete o ničem. Pouze se permanentně ponížit, „říká Kukura Čičvák. Hrčka ale na velmi dobré úrovni zvládl náročné „dabování“ loutky Kukura v závěrečné části.
To, že se začínající režisér ze hry či autor textu dívá na svého učitele s nesporným respektem, může reálnému Juraj Kukura imponovat. Ve hře jsou však i pasáže, ke kterým musí nositel jména Kukura přistoupit s jistou mírou tolerance, ba i osobní velkorysosti. Čičvák se v médiích vyjadřoval, že si nebyl jistý jeho reakcí na tento text. Nakonec ho ale Juraj Kukura jako divadelní ředitel do Divadla Aréna přijal a titulní postavu si iv české produkci sám zahrál.
Čičvák text se dá vnímat i v kontextu četných komediálních her z divadelního prostředí, které bývají atraktivní už jen proto, že jejich ústřední postavou je téměř vždy nějaká šarmantní diva. I v tomto případě si autor s jemnou dávkou mizogýnie pochutnal na samolibě herečce, která ví nejlépe, co by se mělo v divadlech hrát, která touží přepisovat ještě i antických dramatiků, a která je pronásledována pocitem nepostradatelnosti. „Když má člověk talent, musí dělat všechno.“ Pro její mediální slávu ji sice každý režisér touží zapojit do svého projektu, ona však svým povrchním herectvím ničí každou inscenaci.
Jana Oľhová dokázala být nad touto postavou fyzicky i intelektuálně, s vtipem parodovala manýry známé herečky, přitom však nesklouzla do laciné grotesky. Mistrovství dokázala iv postavě Matky ze závěru hry.
Autentickou stránkou textu je zobrazení věčného boje divadelníků o uznání. Poznámky typu: „Dostal jsem cenu, konečně ji museli dát i mně,“ zda „umělecká prostituce je oceňována prestižními cenami,“ směřují spíše dovnitř umělecké komunity. Nejen u divadelníků však rezonují stesky na ty, kteří nevědí odpustit úspěch, s diváky komunikuje i silná téma provinčnosti. Slováci si rádi zanadávají na omezenost našich poměrů či na to, že se v této zemi prý nic nezměnilo za posledních padesát let. Ironickému pohledu se ale sympaticky nevyhnulo ani samy Divadlo Aréna: „Vždyť já všude říkám, že vy jste kultura“ – řekne herečka hned v první větě po svém dlouho očekávaném příchodu.
Režisér Rastislav Ballek přistoupil k inscenaci tohoto nekaždodenného textu s citem, bez násilného režijního samopresadzovania se. Velkým rozhodnutím bylo rozdělit postavu Kukura mezi čtyři herců, kteří svými kostýmy, ale i líčením připomínaly mladého Jiřího Kukura ze známé televizní inscenace Mário a kouzelník. Profesionalitu v jednom ze čtyř zástupců ukázal Alexander Bárta, v jeho podání vtipně zaznívaly zejména pasáže, v nichž hovořil o hercích, kteří v národních divadlech zůstávají jen proto, aby měli ještě nějaké společenské postavení. Výrazné byly i části přednášené Mariánem Prevendarčíkom, o něco méně zaujal Martin Hronský, Radomír Milič využil zejména svůj pohybový projev. To, že postava Kukura víceméně fungovala i v takové štvorjedinej, zcizení interpretaci, nepřímo dokázalo, že Čičvák text má obecnější charakter a není jen studií jedné konkrétní osobnosti.
Inscenace využívala náročnou scénografii vyrobenou do produkce 33 variací, což divadlo vysvětlovalo i tím, že jde o druhou část trilogie o posedlosti a zápase o kulturu. Paradoxem je, že symbolická scéna Hanse Hoffer byla pro tento typ textu vhodnější, neboť umožňovala hercem efektní nástupy po červeném koberci slávy. Kostýmy Marije Havran byly podobně jako celý text vtipná, přitom profesionální zvládnutou narážkou na divadelní klišé. Účelné bylo využití dramatické operní hudby.
Hra Kukura má podtitul „doktorandská práce o stavu kultury“. Doktorské práce by měly přicházet s novými tezemi, nejen s kompilací citátů prací jiných autorů. V tomto případě se tvůrcům podařilo zachytit lze jen leccos z toho, co se plaví po povrchu naší malé a trochu kalné divadelní komunity, i to se však cení. Těším se, jak budou o dvě stě let studentům divadelní vědy náročně vysvětlovat osobní a společenský kontext vzniku této hry, ze které ale bude kdosi stále cítit pach člověčiny. Jako pozitivum vnímám i to, že je možné tuto produkci vnímat na tisíc způsobů. Předpokládám, že i ti, kteří ji budou společně přijímat či kolektivní odmítat, tak budou dělat z naprosto odlišných důvodů.