Prodej bytu 4+kk Praha – Nové Město Klimentská

Na prodej nabízíme zrekonsruovaný byt 4+kk o celkové výměře 79 m2 v osobním vlastnictví, 1.patro (tedy 2.nadzemní). Předsíň, koupelna s vanou, toaletou a vestavěným úložným prostorem mj. pro pračku, plně vybavená kuchyň v prostorném obývacím pokoji, dvě samostatné ložnice (16m2 a 13,5m2 + vestavěné patro) a dále průchozí pokoj (13,5m) v současnosti sloužící jako pracovna, šatna a domácí fitness. Topení a ohřev vody je řešen plynovým kotlem. Nové rozvody elektřiny, na podlahách renovované dřevěné parkety, v koupelně dlažba a obklad zn. Marazzi. Původní dveře a dřevěná špaletová okna. Díky 3,8m vysokým stropům působí byt velmi vzdušným a prostorným dojmem. Klidná ulice s bezproblémovým parkováním ihned před domem. Interiér domu po rekonstrukci, v tomto roce plánovaná nová fasáda (ve fondu oprav již částka naspořena).

Prodej bytu 3 + kk v Praze, Vinohradech (ulice Římská)

V okolí veškerá občanská vybavenost a výborná dopravní dostupnost všemi směry (tramvaj 3 minuty, metro 8 minut). Lokalita nabízí plnohodnotnou občanskou vybavenost, která se bude nadále rozvíjet. Ukazatel energetické náročnosti: G* (v tuto chvíli probíhá vypracování PENB, údaj bude aktualizován).
Pro více informací prosím volejte na telefonní číslo 608 11 44 11 nebo piště na e-mail: prodej(a)402.cz

byty na prodej na Praze 1 – dobré místo pro vaší investici

Byty na prodej na Praze 1 – dobré místo pro vaší investici. Nabídka pronájmu bytů v různých částech Prahy čeká na vás, ale byty na prodej na Praze 1 patří díky své lokalitě k najžádanějším. Webové stránky ATLAS reality jsou tu pro všechny, kteří chtějí rychle pronajmout nemovitost, nebo hledají pronájem.  Rychlá koupě bytu na Praze 1 za výhodnou cenu je příležitost, kterou je třeba využít. Nechat se předběhnout jiným zájemcem o koupi bytu na prodej na Praze 1 může pěkně zamrzet. V současné době je poptávka po bytech na prodej v centrální části Prahy velmi silná a nízké úrokové sazby hypoték k tomu ještě více nahrávají. Pokud jste majitelem nemovitostí na Praze 1 a chcete co nejrychleji a nejvýhodněji prodat svoji nemovitost (například, byt, činžovní dům, nebytový prostor), ale nemáte profesionální zkušenosti v oboru rádi vám se všemi formalitami pomůžeme. Kupní smlouva, smlouva o smlouvě budoucí, návrh na vklad do katastru nemovitosti, notářská či advokátní úschova podle vaší volby a dohody s kupujícím vše jsme schopní provést a vyřídit rychle a s jistotou vaší plné spokojenosti.

Anténní rozvody – jak na ně správným způsobem?

Počet lidí co se dívá každý večer na televizi postupně klesá s tím jak stále méně zábavná je televizní tvorba která vzniká ve společnosti, která stále více upadá do negativních emocí. Zábavná tvorba může lehce vznikat jen ve společnosti radostné, čestné a životaschopné. Pokud je umělec obklopen lidmi, kteří jsou naštvaní, zasmušilí, negativní nebude se mu příliš dařit vytvářet umělecké výkony, které ostatní potěší a rozradostní.

Návod jak správně namontovat šroubovací F konektor

DVB-T v televizních rozvodech

Na příjem digitálního vysílání na více televizních přijímačích, například v bytových domech nebo komplexech, je nejvhodnější použít společné televizní antény (STA) a rozvádět signál do jednotlivých bytů. Existuje několik variant řešení příjmu digitálního signálu prostřednictvím STA. Mezi nejvhodnější patří:

Přímý rozvod digitálních kanálů v pásmu UHF nebo VHF
Frekvenční konverze z UHF do VHF
Převod programu z DVB-T na modulovaný analogový signál (VF kanál)
Převod pozemského vysílání DVB-T do standardu kabelové televize DVB-C
Přímý rozvod digitálních kanálů v pásmu UHF nebo VHF

Prodej bytu v pražských Nuslích (ulice Rostislavova)

+ Přímý rozvod digitálních kanálů v pásmu UHF nebo VHF je jednoznačně nejlevnější a technicky nejvhodnější řešení pro televizní rozvody. Z hlediska společných rozvodů TV signálů totiž odpadají totiž problémy při změně systému zdrojového kódování, při zavedení vysílání HDTV, problémy s regenerací signálu teletextu apod. Samozřejmě, tyto změny musí zohlednit digitální přijímač účastníka, což je zase určitou nevýhodou.

prodej bytu v Praze

– Problém může být v starších STA. Některé starší anténní rozvody např. zvládají pouze VHF pásmo, jiné mohou být ve špatném technickém stavu. Náročnost rekonstrukce pak závisí hlavně na věku STA a od případných rekonstrukcí, provedených v průběhu životnosti STA.

Vše záleží na posouzení odbornou firmou, v nejlepším případě může u starších STA stačit i samotná výměna televizních zásuvek. V domech postavených do roku 1980 se však dá předpokládat výměna celého účastnického rozvodu, včetně technologie hlavního nádraží. V každém případě se doporučuje, aby si správce nebo vlastník domu nechal zpracovat nabídky od několika montážních firem a podle nich se pak rozhodl.
Frekvenční konverze z UHF do VHF

+ Frekvenční konverze z UHF do VHF je výhodná a plnohodnotná alternativa pro starší STA, které byly původně projektovány pouze na rozvod v pásmu VHF (obyvkle do 230 MHz). Mohou zůstat původní účastnické zásuvky, kabely i rozbočovače.

– Nevýhodou tohoto řešení je, že některé přijímače přijímají pouze multiplexy, jejichž kmitočet nebyl konvertován do jiného televizního kanálu. Účastníci budou muset vybírat z omezeného množství přijímačů dostupných na trhu, které budou schopny fungovat v prostředí dané STA.

Převod na analogové kanály PAL v kmitočtovém pásmu VHF

+ V současné etapě zavádění digitální televize může jít o jednoduchý, rychlý a vzhledem k tomu, že na straně účastníka nejsou požadovány žádné úpravy, i levný způsob zpřístupnění televizních programů šířených jen digitálně. Umožňuje zachovat stávající distribuci analogově šířených programů z družic a minimálně narušuje systém. V bytech nejsou set-top-boxy, programy se ladí na televizorech přímo.

– Nejde o plnohodnotný příjem Požeško digitálního vysílání DVB-T. Toto řešení má technické i ekonomické nevýhody. Každý TV program z multiplexu je třeba dekódovat samostatně, přičemž již při poměrně malém počtu programů může nastat problém s počtem volných TV kanálů, na kterých je možné analogové signály rozvádět. Převod na analogové kanály znemožňuje nebo výrazně omezuje možnosti využívání nových funkcí, které DVB-T přináší (teletext, EPG, DVB titulky, přepínání různých audiokanálů).

– Dále, toto řešení neumožňuje příjem signálů HDTV. S přibývajícím počtem digitálních programů se bude tato metoda prodražovat, protože pro každý digitální program je nutné instalovat do hlavní stanice další konvertor (digitální přijímač). Tato alternativa nemá velkou perspektivu, protože za několik let nebudou na trhu analogové televizní přijímače.
Převod pozemského vysílání DVB-T do standardu kabelové televize DVB-C

Možné je také šíření digitálního multiplexu s využitím standardu digitální kabelové televize DVB-C. Toto řešení je technicky velmi přitažlivé a nevytváří v podstatě žádná omezení, avšak pro individuální použití v STA je velmi nákladné. Je vhodné především pro sítě kabelové televize.

Televizní rozvod je práce pro specializovanou firmu

Na televizní rozvody je třeba pamatovat při rekonstrukcích a samozřejmě už i ve stádiu hrubé stavby. Televizní rozvody nenechávejte na firmách, které realizují elektroinstalaci, ale svěřte ji specialistou. Špatně navržené a instalované televizní rozvody nebo rozvody z nekvalitních prvků se pak problematicky a nákladně předělávají.

 

Jak vidí muži ženy zlatokopky a jak vidí ženy muže

Jak vidí muži ženy zlatokopky?

Jak vidí muži ženy zlatokopky?
Jak vidí muži ženy zlatokopky?

Nejdůležitějším feromonem je dnes bankovní konto a dnešní zlatokopky mají jasno: nechat se klidně živit bohatým smradlavým sopránem a podvádět ho s voňavým bassbarytonem, se kterým si případně uklohní kukaččí mládě.

Je to skutečně pravdivý názor?

Jsou dobří lidé tak vzácní jak někteří lidí myslí?

Jak vidí muži ženy zlatokopky?
Jak vidí muži ženy zlatokopky?

Jedna žena se vyjádřila takto:

Pro mne byla hlavní veselá,klidná povaha, dobrosrdečnost a samozřejmě sexuální přitažlivost a zdatnost. Peníze se dají vydělat, ale hysterika, nebo chladného chlapa nepředěláte. Já jsem svého muže hledala podle vzhledu i povahy.

Další muž na to reagoval takto:

Prostě ženy jsou naivní a romantické. Vzpomínám si, jak v jednom podniku, kde jsem pracoval (Karel Gott tam kdysi chodil na jazykové kurzy), ženy říkaly: „Každá žena by chtěla mít dítě s Karlem Gottem“…
Proč asi? – No přece kvůli jeho hlasu.

Povinnosti při ochraně zdraví při práci, lékařské preventivní prohlídky

U-OSHA zveřejňuje zprávu o stavu činností v oblasti současných a vznikajících otázek o ochraně zdraví a bezpečnosti při práci ve zdravotnictví se zvláštním zaměřením na péči v komunitě a na domácí péči. Ochrana zdraví zaměstnanců při práci je důležitým faktorem, který musí zajistit zaměstnavatel.

Ve zprávě jsou identifikovány výzvy, kterým odvětví čelí: nedostatek kvalifikovaných pracovníků, stárnoucí pracovní síla a stárnoucí obyvatelstvo zvyšující poptávka po péči v komunitě a domácí péče. Její závěrem je, že dobrá úroveň ochrany zdraví a bezpečnosti při práci ve zdravotnictví je nezbytná při řešení těchto problémů a jak i při zachování vysoké kvality péče o pacienty v budoucnosti.

Tato zpráva je základním čtením pro politické činitele, výzkumných pracovníků a odborníků v oblasti ochrany zdraví a bezpečnosti při práci ve zdravotnictví.

Zaměstnanci působící ve zdravotnictví jsou vystaveni riziku poranění jehlami nebo ostrými předměty. Tento typ poranění vyvolává obavy, protože zaměstnanci se tak mohou nakazit patogeny přenosnými krví (viry, bakteriemi, houbami a dalšími mikroorganismy).

Nejčastějšími riziky jsou lidský virus imunodeficience (HIV) a hepatitida typu B (HBV) nebo C (HCV), existuje však více než 20 nemocí přenášených krví, kterými se lze nakazit.

Odhaduje se, že v Evropě každoročně dochází k 1 milionu poranění jehlami. Mezi ohrožené osoby nepatří jen zdravotničtí odborníci. Zdravotní sestry pracující v naléhavých případech jsou označovány jako osoby s největším rizikem. Riziko takového poranění však existuje iu mnoha jiných zaměstnanců. Například pomocní zaměstnanci jako uklízeči a zaměstnanci v prádelnách mohou také být vystaveni značnému riziku.

Směrnice EU o prevenci poranění ostrými předměty v nemocničním a zdravotnickém sektoru

Na řešení tohoto problému byla přijata směrnice č. 2010/32 / EU. Touto směrnicí se použije rámcová dohoda o prevenci poranění ostrými předměty v nemocničním a zdravotnickém sektoru, kterou podepsali evropští sociální partneři HOSPEEM (Evropské sdružení zaměstnavatelů v nemocnicích a ostatních zdravotnických) a EPSU (Evropská federace odborových svazů veřejných služeb).

Cílem této směrnice je dosáhnout co nejbezpečnější pracovní prostředí předcházením poraněním zaměstnanců, které jsou způsobeny ostrými zdravotnickými předměty všeho druhu (včetně injekčních jehel), a ochranou zaměstnanců vystavených riziku v nemocničním a zdravotnickém sektoru.

Ladislav Ťažký, Dr.h.c., Dr., CSc. (* 1924 – † 20. 1. 2011)

Ladislav Těžký, Dr.h.c., Dr., CSc. (* 19. 9. 1924 Čierny Balog, okres Brezno – † 20. 1. 2011 Bratislava, je pohřben v obci Veľký Klíž, Slovensko), slovenský spisovatel, prozaik, scenárista, publicista, vlastenec, jeden z nejproduktivnějších a nejvýraznějších autorů moderní slovenské prózy 2. poloviny 20. století, se narodil se v rodině lesního dělníka v osadě Komov v Černém Hronu (dnes Čierny Balog), kde prožil i dětství.
Základní školu navštěvoval v rodné obci (1931 – 38). Po jejím ukončení se zaměstnal se jako příležitostný lesní dělník (1938 – 40) na stavbě silnice Litevský Mikuláš – Lučenec (přes Čertovicu, Čierny Balog, Lom nad Rimavicou a Hriňová). Pak studoval ve Vojenském zeměpisném ústavu v Bratislavě (studium nahrazovalo střední odborné učiliště), kde získal kvalifikaci kartografa. Narukoval do Prvního pěšího pluku Svatoplukova kasáren v Bratislavě (1941) jako Strelníky – Tvůrce mapy, v hodnosti svobodníka, později desátníka. Odtud ho odveleli jako vojáka České armády na východní frontu (1943) na severní Krym. Po vypuknutí SNP byla jeho jednotka odzbrojená Němci a převelena do polského zajateckého tábora v rumunském městě Děj. Z tábora se mu podařilo uprchnout, ale zatkli ho v severním Maďarsku, věznili (v Satoraljaujhely a Košicích), poslali ho do německého zajateckého tábora XVII. A. Kaisersteinbruch v Burgenlandu v Rakousku, odkud se dostal spolu s 200 Slovenská zajatci do zajateckého tábora do Vídně, kde až do skončení války pracoval jako zajatec na obnově vybombardována města. Roku 1945 vstoupil do KSČ. Po válce pracoval jako kreslič na technickém oddělení města Košice (1946) a sociální referent na ONV v Brezně (1947 – 48). Poté studoval obor správního práva a ekonomiky průmyslu na Vysoké škole hospodářských a politických věd v Praze (1948 – 50), kterou ukončil s vyznamenáním ze všech předmětů. Po studiích nastoupil jako referent na oddělení kultury na ÚV KSS (1952 – 57) na oddělení průmyslu (1952 – 53), kde měl nejprve na starosti geologický průzkum, později se stal referentem pro film a lidovou uměleckou tvořivost, SĽUK a Lúčnica (1954 – 57). Působil jako vědecký aspirant Institutu společenských věd v Praze (1958) se zaměřením na literaturu, aspiranturu ukončil obhájení kandidátské disertační práce Povstalecká próza Vladimír Mináč v Ústavu české literatury SAV v Bratislavě (1961) a získal vědeckou hodnost kandidáta filologických věd (CSc.). Pracoval na úseku kultury, sportu a zdravotnictví ÚV KSS (1963), po roce však byl po ostré kritice v plénu ÚV KSSS – pro jeho „kontakty s rehabilitován“ – z aparátu strany „uvolněný“. Přijali ho za člena Svazu Slovenská spisovatelů (1964 ) a získal stipendium Slovenského literárního fondu (1964). Později se stal redaktorem deníku Smena (1967 – 69). Byl zvolen za člena předsednictva Svazu slovenská spisovatelů (1967). Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, kdy odstoupil M. Válek z funkce předsedy a členství v předsednictvu ZZS i více členů z členství v předsednictvu a výboru ZSS, se stal spolu s A. Hykisch úřadujícím místopředsedou ZSS (úřadujícím předsedou se stal i Kupec). v dubnu 1969 se stal s J. Bobem a M. Rufusem zástupcem šéfredaktora Literárního života, který po delší odmlce po zániku Kulturního života začal vycházet jako jeho pokračovatel, vzápětí se však funkce spolu s M. Rufusem vzdali. vzdal se i funkce úřadujícího místopředsedy ZSS a zapojil se do přípravy sjezdu ZSS. Za své postoje prezentovány zejména na stránkách deníku Smena, ve kterých ostře odsoudil vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa a protože odmítal čistky ve veřejném životě, za jeho několik díla a za filmový scénář k Jakubiskové filmové povídce Dominika (z filmu zběhl a poutníci) , ho vyloučili z KSS (1970) a ze ZSS (24. 10. 1971), měl zákaz publikovat a na 20 let ho vyloučili iz kulturního a společenského života. Důsledkem bylo vyhození z redakce, nemožnost získat zaměstnání, nezaměstnanost, problémy dostat děti do škol a šrotování jeho knih. Šlo o „Uvěznění na svobodě, přišlápnutí ducha, ponížení.“ – Jak uvedl s odstupem let. Poté, co se mu nedařilo získat žádné odpovídající zaměstnání, pracoval v masokombinátů, u stavbařů, jako noční hlídač v Tuzexu. Nakonec ho – zásluhou tehdejšího ministra kultury M. Válka – zaměstnali v Ústředí lidové umělecké výroby v Bratislavě (1973 – 1979). Když se později stal stipendistou Slovenského literárního fondu (1979 – 82), začal se věnovat výhradně literární a publicistické tvorbě. V červenci 1989 v literárních týdeníku zveřejnily rozhovor, ve kterém promluvil otevřeně a zásadnější i na adresu zdiskreditovaného systému, tak jak se říkalo až po listopadu 1989. Přestože byl neustále pod policejním dohledem, setkával se s Alexandrem Dubčekem. Po listopadu 1989 odmítl funkci ministra kultury ČR ve vládě národního porozumění. Sjezd Svazu Slovenská spisovatelů 18. a 19. ledna 1990 zrušil rozhodnutí výboru ZSS z roku 1971 o jeho vyloučení ze ZSS a tím ho rehabilitoval – i spolu s dalšími spisovateli, kteří byli zbaveni členství z politických důvodů. Sjezd rozhodl o zániku ZSS a zároveň se uskutečnilo stanoví shromáždění Spolku Slovenská spisovatelů, na kterém ho zvolili do nového představenstva a za čestného předsedy SSS (funkce se po skončení funkčního období tří let vzdal). Na obnovujícím valné hromadě Matice slovenské (srpen 1990) se stal členem jejího předsednictva, ale funkci předsedy jejího prezidia odmítl, přestože byl již do ní zvolen. Veřejně podporoval vznik samostatné České republiky. Angažoval se v organizaci Sdružení slovenské inteligence Kořeny a Slovakia plus, jejichž byl čestným předsedou. Byl členem přípravného výboru občanské iniciativy 61 kroků k české identitě – svrchovaně SLOVENSKO (říjen 1990), která vznikla pro potřebu završit slovenské emancipační úsilí. Iniciativa i díky jeho působení vydala několik významných dokumentů, z nichž se zvláště vyjímá Programové prohlášení a návrhu deklarace SNR o prohlášení svrchovanosti České republiky. Angažoval se iv iniciativě za dostavění nové budovy SND na nábřeží Dunaje. V době vzniku samostatné ČR i po jejím vzniku odmítl dvakrát kandidaturu na post prezidenta ČR. Byl poradcem prezidenta R. Schustera. Až do smrti žil v Bratislavě.
Časopisecky debutoval v Mladé frontě povídkou Bosá jedenáctka (1954), za kterou získal cenu novin (kufříkový psací stroj), a v rozhlase čtením z jeho povídky Jednou cestou (1955). Debutoval sbírkou povídek Vojenský zběh (1962), kterou uvedli i jako původní rozhlasovou hru se stejnojmenným názvem (1962). V témže roce mu vyšla ve vydavatelství Mladé letá i sbírka čtyř povídek-pověstí – pro čtenáře od 9 let, původně plánovaná jako debut, s názvem Host mistra Čerta (1962), zobrazující už pomalu zapomenut pověstmi opředený svérázný život čiernobalockých uhlířů, dřevorubců a pastýřů. Jeho výjimečný prozaický talent se naplno rozvinul v románu Amenmária. Samí dobří vojáci (1964, 2. vyd. 1967, 2004), který ilustroval Vincet Hložník, av triptychu baladických novel Hejno divokých Adamov (1964, 2. vyd. 1971, 3. vyd. 1991) – Divoký Adam, Dunajské hroby (1964 ), novely s autobiografickými prvky, a Hříšnice žaluje tmu. Podle stejnojmenné novely z knihy Hejno divokých Adamov napsal divadelní hru Hříšnice žaluje tmu (1966), kterou nastudoval R. Haspra, po 30 reprízách ji však na pokyn komunistického „Bílého domu“ (ÚV KSS) stáhli z repertoáru, protože se v ní prý “ urážejí hrdinové velkého osvoboditele „, i když to byla“ hra o síle lásky, zbytečnosti a neodvrátiteľnosti smrti „. Román Sklep plná vlků (1965), který měl původní (autorem změněn) název Chléb, nabízí v první části válečný povstalecký příběh a následně zobrazuje dramatický proces združstevňovania na české vesnici. Román skončil na „soudní listině“ (L. Těžký). Podle scénáře, který napsal L. Těžký na motivy své prvotiny Vojenský zběh a románu Sklep plná vlků natočil režisér Juraj Jakubisko filmovou povídku Dominika (1968), kterou zařadil do filmového triptychu zběhů a Poutníci, několik motivy však v ní změnil, a tak byl L . Těžký kritizován za scény, kterých nebyl autorem. Knihou pěti novel Pohřbil jsem nahého (1970) se vrátil k válečné tématice. Vydavatelství Tatran roce 1970 připravilo na vydání jeho první knihu publicistiky Ozvěna svědomí (napsal ji ještě roku 1964), na příkaz „shora“ byla však ještě nesvázaný sešrotován. Roku 1972 zastavili vydání jeho románu Kar v kostele (původní název Stromy do nebe) v Středoslovenském vydavatelství v Banské Bystrici (vyšel až po roce 1989 pod názvem Kdo zabil Ábela). V době nedobrovolného vyloučení z literárního života jako zaměstnanec ÚĽUV-u napsal několik národopisných studií, např. Uhlíři a dřevorubci na Černém Balogu, Odívání a stravování dřevorubců a uhlířů na Černém Balogu koncem 19. a začátkem 20. stol. a přes 30 literárně-výzkumných portrétů předních lidových mistrů, řezbářů, zvonkárov, hrnčířů, fujaristov, malířek, vyšívačiek, uměleckých truhlářů, loutkářů, výrobců valašiek, opasků, krpály aj. Ve válečné tématice pokračoval i široce koncipovaným dvoudílným románem Evangelium podle četaře Matouše (1979), jehož vydání provázely potíže (11 lektorských posudků). V Mladých létech mu vyšla kniha Jánošíková slza (1982), jejíž tři povídky vznikly přepracováním prvotiny Host mistra Čerta. V povídkové knize napájené ze zřídla Čiernobalockého údolí a Černé řeky s názvem Marie a Magdaleny (1983), která se původně měla jmenovat Plačící madony, vzdal úctu slovenskými ženám jako obráncům rodu i národa. V románu I v nebi je louka (1985) zobrazil úděl nejchudšího vesnického chudáka, sirotky, později pastýře a služebníka J. Broučka, novodobého Josefa Maka, s jeho pokorou před životním osudem, „vynikajícího dělníka a služebníka, statečného pastýře i pokorného žebráka, ale vždy vynikajícího KOSCOM …, abychom se v něm jako v zrcadle viděli a nezapomněli na krutosti a směšnosti života … „(úryvek z románu), a tak vytvořil obraz jednoho lidského osudu, ve kterém se specifickým způsobem odráží podstatná část české národní historie (J. Lomenčík). Slovenský rozhlas uvedl ve vysílání na pokračování jeho ještě nevydaný soubor próz Smrt obchází stadiony (1987), díky čemuž se po letech vrátil jako autor do rozhlasového éteru. Pod názvem Před potopou (1988) vyšel jeho román o vodním díle Gabčíkovo, který připravoval jako stipendista SLF, i ze svých setkání a rozhovorů s dělníky, kteří přehradu stavěli. Mladé letá vydali pro mládež nad 11 let jeho soubor krátkých próz Smrt obchází stadiony (1990). Vyšla jeho próza Kdo zabil Ábela (1991), která, přestože má má detektivní zápletku, je i psychologickou sondou do vztahu dvou lidí. Po letech vydal tři novely v knize s názvem Fantastická Faidra (1991), jejíž první dvě části publikoval v šedesátých letech v Slovensku pohledech, ale třetí část vznikla v „nečase“ a po zásahu cenzora nesměla za socialismu vyjít. Vydal dobrodružné romány Dvanáct zlatých monarchů (1993), Marshallovy dcera (1993) a jako nepřímé pokračování románu Dvanáct zlatých monarchů stylizovaný cestopisný a dokumentární román Zjevení Sabiny (1997). Knihu Rozhovorům se spisovatelem Ladislavem Těžkým Testament svědomí (1996) vydal Jozef Leikert. Vydal dvoudílný výběr z publicistiky zastavit Palbu! Prosím … (1997) a Lidé nejsou andělé (1998). V novelách Vystoupila z obrazu (1998) a Útěk z Neresnica (1999) řeší etické otázky současnosti v konfrontaci s minulostí. Dvojnovela o fiktivní (ženě z obrazu) i reálné ženě Krásná zlatá bestie (2000) vyšla ve spolupráci s organizátory výtvarné kultury bratry Smolákovcami a představuje i „hříšné a poetické akty“ Adreja Smolák. Národní literární centrum mu vydalo vzpomínkové eseje Literární vrásky (1996), které začaly vznikat již v roce 1976, kdy měl zakázáno publikovat. Veřejná knihovna Jana Boccacia v Košicích vydala Bibliografický leták. Ladislav Těžký (1992, sest. Z. Iléšová), Bibliografický leták. Ladislav Těžký (1994, sest. K. Donovalová) vydali i Okresní knihovna Banská Bystrica a Podunajská knihovna v Komárně (1997, sest. E. Ďurčová).
ocenění:
Získal hlavní cenu v jubilejní umělecké soutěži k 20. výročí osvobození Československa, kterou vyhlásila vláda v oboru literatury a dramatické tvorby (1964) – za román Amenmária. Samí dobří vojáci s přihlédnutím na díle Dunajské hroby a Rozhovor s mrtvým.
Ústřední výbor Svazu česko-slovenský spisovatelů schválil udělení Ceny Svazu česko-slovenský spisovatelů v oboru prózy Ladislavu těžkých za román Amenmária. Samí dobří vojáci (1965).
Na návrh Svazu Slovenská spisovatelů se stal laureátem Státní ceny Klementa Gotwalda za román Amenmária. Samí dobří vojáci s přihlédnutím na knihu próz Hejno divokých Adamov (1968).
Je nositelem Ceny Josefa Cígera Hronského (1994), kterou mu udělil předseda Matice slovenské Jozef Markus.
Vláda SR mu udělila Cenu Ľudovíta Štúra (1994) – ve spolupráci se Sdružením Slovenská novinářů.
Univerzita Konstantina Filozofa v Nitře udělila čestný doktorát Dr.h.c. (2004).
Je čestným občanem Černého Balogu, sopor, Brezna, Sihla a Klížska Hradiště.
Zpracoval ŠTEFAN Cifra
literatura:
Ladislav Ťažký. In: Maťovčík, Augustin, a kol .: Slovník Slovenská spisovatelů 20. století. 1. vyd. Bratislava – Martin: Vydavatelství Spolku Slovenská spisovatelů a Slovenská národní knihovna, 2001. S. 464 – 465.
LOMENČÍK, Július: Letokruhy života v souřadnicích literárních děl vpečatených v osidlech času. In: Osobnost a dílo Ladislava Těžkého v Literárněhistorická a spoločenskohistorických souřadnicích druhé poloviny 20. století: Sborník z literárněvědných konference uskutečněné 5. října 2004 [online]. [Cena. doc. PhDr. Kristýna Krnově, CSc.]. 158 s. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, Fakulta humanitních věd, Katedra slovenského jazyka, 2004. ISBN 80-8033-127-0. [Citované 5. 9. 2014.]

Emil Boleslav LUKÁČ slovenský spisovatel

Emil Lukáč, PhDr. (* 1. 11. 1900 Horus, dnes součást obce Hodruša-Hámre – † 14. 9. 1979 Bratislava), pseud .: Boleslav; použijte ikonu; Lc., Slovenský básník, překladatel, redaktor a evangelický kněz, významná osobnost české literatury 1. poloviny 20. století a poválečné literatury, slovenského společenského, kulturního a politického života, zakladatel a tajemník Spolku Slovenská spisovatelů, lidovou školu vychodil v Strháre a Hodruši. Studoval na ev. gymnáziu v Banské Štiavnici (1910 – 18), na Evangelické vysoké škole a současně na Filozofické fakultě UK v Bratislavě (1918 – 22), literaturu a ev. teologii na Sorbonně v Paříži a na ev. teologické fakultě v Lipsku (1928). Doktorát (PhDr.) Získal (1934) na základě disertační práce Ady a dekadence.
Působil jako kaplan na více místech, byl tajemníkem ev. generální církve pro obor mládeže, profesorem na Hudební dramatické škole (1926 – 1936) a na dívčích reforomovanom gymnáziu (1933 – 1947). Působil jako přednosta odboru pro literaturu a umění ministerstva školství a osvěty v Bratislavě (1947 – 1950). Byl činný i jako redaktor časopisů a organizátor literárního života. Redigoval Národní noviny a beletristickou přílohu Slovenského světa (obě 1922), časopis Nový rod (1924 – 1934), předposlední ročník časopisu Mladé Slovensko (1928), LUK (1930), revue Spolku Slovenská spisovatelů Slovenské směry (1923 – 38), desetiletí působil v kulturních rubrikách novin Slovenský deník a a-Zet (1929 -39). V roce 1940 založil a také vedl časopis Tvorba (do roku 1944), který dával prostor demokraticky orientované literatuře. Po válce vedl kulturní rubriku společenského časopisu Týden (1946 – 50) a znovu se vrátil k redigování Tvorby (1948 – 1950). V roce 1924 se stal zakladatelem Spolku Slovenská spisovatelů, kde byl později v letech 1933 – 1938 tajemníkem. Zároveň byl předsedou literárního odboru Umělecké besedy slovenské. V roce 1936 se stal organizátorem pokrokového I. kongresu Slovenská spisovatelů v Trenčianských Teplicích, jehož výstupem bylo sjednocení české spisovatelské a umělecké inteligence – bez ohledu na konfesionální, světonázorové či politické rozdíly – na společných cílech české literatury, kultury a politiky, ale i zřetelný protifašistický a humanistický akcent v časech hrozby německého fašismu. V předválečném a válečném období byl i politicky činný, byl poslancem Národního shromáždění v Praze (1936 – 1939) za Čs. stranu národnesocialistickú a v období Slovenského státu poslancem Slovenského sněmu. Pro svou politickou činnost v období války byl komunistickým režimem proskribovaných, a tak se zaměstnal nejdříve jako pracovník Slovenského muzea v literárních muzeu Janka Jesenského (1950 – 55) a později jako korektor v Středočeských tiskárnách (1955 – 1966). V polovině 60. let ho rehabilitován, a tak se mohl se vrátit do literárního života. V roce 1965 odešel do důchodu a na tvůrčí dovolené Slovenského literárního fondu (1965 – 1970) se věnoval literární činnosti. V roce 1976 mu udělili titul zasloužilý umělec.
Debutoval básnickou sbírkou Zpověď (1922), která se inspiruje klasickou poezií (J. W. Goethe), parnasistickou poezií (P. O. Hviezdoslav), symbolismem (R. M. Rilke, I. Krasko, O. Březina), biblickými tématy, ale i vlastními zážitky a zkušenostmi. Sbírku Dunaj a Seina (1925) napsal pod vlivem pobytu v Paříži a osciluje kolem témat domova a světa. Do knihy Hymny k slávě Hosudarovej (1926) zařadil svou náboženskou poezii. Po ní vydal sbírku O lásce nelaskavé (1928) s intimními motivy. Ve sbírce Křižovatky (1929) pochmurné romantické prvky vyvažuje jako záchytný bod láska k matce, která je alegorií „nadlidské síly“, a k ženě. Ve sbírce Zpěv vlků a jiné básně (1929) se zaměřil na společenská témata a národní bytí, pokusil se o básnickou syntézu Slovenska, prostřednictvím osobností národních a literárních dějin (Holubi a Šulek, Kukučín) a hodnocení slovenského etnika a kultury i prizmatem jeho zahraničních zážitků a poznatky z ciziny, aby tak názornější dokumentoval myšlenky přirozené svébytnosti Slovenska v evropském kontextu. Následovaly podobně laděné sbírky s hlubokou esteticky a eticky působivou výpovědí, v níž centru jsou sociální a politické jevy národního i univerzálního dosahu: Elixír (1934), Moloch (1938). Ve sbírce Babylón (1944) se básník ohrazuje proti destrukčním dobovým tendencím, machiavellistické mocenským aspiracím vyplývajícím z fašismu, a pozvedá svůj hlas ve jménu humanismu a porozumění mezi národy. Tím se zařadil do progresivního proudu slovenské poezie. Napsal i libreto k opeře Figus-Bystrého Detvan (1928). Vydal náboženské meditace a kázání Kam ho položili? (1943), antologii poezie Dies irae (1946) a výběr svých překladů z poezie Zahrada útěchy (1949). Po nedobrovolném patnáctiletém odmlčení vydal výběr ze své celoživotní tvorby Hudba domova (1965) a shrnutí své básnické žně 50. a 60. let ve sbírce s názvem Óda na poslední a první (1967), v ní se vrací do mládí, vyrovnává se s údělem proskribovaných člověka, vytištěného na okraj společenského života, a zamýšlí se nad osudem lidstva. Jako skicák dojmů po opětovné návštěvě Francie napsal sbírku Pařížské romance (1969), o rok mu vyšel první svazek vybraných spisů Život a dílo (1970) a vzápětí druhý Evropský hodokvasu (1971). Později vydal výběr z poezie Tvůj tanec žhavý (1976). Ve sbírce Srdce pod Kavkazem (1978), která vznikla po návštěvě Sovětského svazu, zveřejňuje cestopisnou i reflexivní lyriku, zamýšlí se nad kulturními vztahy a zpřítomňuje svou vlast. Překládal z maďarštiny (E. Ady, S. Petöfi aj.) A francouzštiny (P. Claudel, Ch. Baudelaire a i.).
Zpracoval Štefan Cifra
literatura:
1) Emil Lukáč. In: Maťovčík, Augustin, a kol .: Slovník Slovenská spisovatelů 20. století. 1. vyd. Bratislava – Martin: Vydavatelství Spolku Slovenská spisovatelů a Slovenská národní knihovna, 2001. S. 292 – 293.
2) Emil Lukáč. In: Encyklopedie Slovenská spisovatelů. 2 sv. [Napsal kolektiv autorů pod vedením PhDr. Karla Rosenbaum, DrSc.] Bratislava: Obzor, 1984. S. 394 – 396.

Michal REŠETKA, slovenský spisovatel

Michal Rešetka (* 2. 9. 1794 Bobot – † 9. 5. 1854 v Horná Súča), slovenský náboženský spisovatel, literární historik, vynikající bernolákovskej vlastenec a významný sběratel, editor a vydavatel Slovenská knih, literárních rukopisů v období slovenského národního obrození, katolický kněz, pocházel z rolnické rodiny. Studoval na gymnáziu v Trenčíně. Studium katolické teologie absolvoval v Nitře (1811), za kněze byl vysvěcen r. 1817. Působil jako kaplan v Rajci (1817 – 23), Dubnici nad Váhom (1823 – 34) a od r. 1834 jako farář v Horní soucit, kde je i pohřben. Během 30. roční sběratelské činnosti ve své knihovně shromáždil a pak i odborně zpracoval množství slovenská i cizojazyčných tištěných i rukopisných literárních památek. Slovenskou, přes 1 000 pruhované část jeho knihovny tvořily vzácné rukopisy Petra Benického, M. Augustíniho, Hugolín Gavlovič a jiných. Knihy z jeho knihovny, které dával k dispozici široké čtenářské veřejnosti, se staly podkladem pro Chrástkove Dějiny řeči a literatury české a byly cenným pramenem i pro Hurbanova práci Slovensko a jeho život literární i pro A. Radlinského. Po založení Matice slovenské se vzácná Rešetkova knihovna (bohužel už nekompetná) stala jejím majetkem. Shromáždil údaje o slovenský činitelích, které zpracoval v přehledných dějinách české řeči a literatury. Patřil do třetí generace bernolákovcov.
V bernolákovčine vydával své překlady a původní náboženské spisy, díky němu vyšla Gavlovičova Valaská škola mravů stodola (1830 – 31) a dvousvazkové vydání Kázaní príhodních od různıch Někdo kazatelem v jaziku slovenském vyřčených a na světlo vydaných v r. 1831 až 1834 nákladem J. Palkovice. Je autorem řady samostatně vydaných kázání jako Duchowny řeč …, Dvě duchów řeči …, Obraz života čnostlivého … (1832, 1836, 1839). Několik z kázání mu vyšly iv Radlinského pokladu kazatelského řečnictví. Byl také horlivým osvětovým pracovníkům, podporovatelem Slovenská národních akcí, zejména škol. V Horní soucit se zasloužil se o vybudování školy, založil spolek mírnosti (měl přes 1300 členů) a nedělní školu. Je po něm pojmenována Krajská knihovna Michala Rešetka v Trenčíně a základní škola v Horní soucit.
literatura:
1) Michal Rešetka. In: Slovenský biografický slovník R – Š. 5 sv. 1. vyd. Martin: Matica slovenská, 1992. S. 69 – 70.
2) Michal Rešetka. In: Encyklopedie Slovenská spisovatelů. 2 sv. [Napsal kolektiv autorů pod vedením PhDr. Karla Rosenbaum, DrSc.] Bratislava: Obzor, 1984. S. 72.
3) Michal Rešetka [online]. In: Veřejná knihovna Michala Rešetka v Trenčíně. [Citované 5. 9. 2014.]

Ján ŠTEVČEK slovenský spisovatel

Jan Števček, prof. PhDr., DrSc. (* 13. 9. 1929 Mýto pod Ďumbierom – † 26. 9. 1996 Bratislava), pseud .: Jan Hudač, slovenský literární vědec, historik a kritik, básník, esejista, scenárista a překladatel, pocházel z rodiny zedníka, která měl kořeny na východním Slovensku. (Bratranec -> literární kritik a politik Pavel Števček.)
Základní školu vychodil v rodišti, kde byl jeho učitelem spisovatel František Švantner (učil na lidové škole v Mýtě v letech 1933 – 1940). Studoval na gymnáziu v Banské Bystrici (1941 – 48). Absolvoval obor slovenština – francouzština na Filozofické fakultě České univerzity v Bratislavě (1948 – 52). Doktorát filozofie (PhDr.) Získal roku 1952, kandidátem věd o umění se stal r. 1958, doktorem věd o umění roce 1975 a profesorem roce 1979. Působil jako asistent estetického semináře Filozofické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě (1952 – 55), která dříve (do roku 1952) nesla jméno Slovenská univerzita, jak dobrý asistent (1955 – 62) , docent (1962 – 73), mimořádný (1973 – 79) a řádný profesor (od roku 1979). teorie a dějin české literatury a vedoucí katedry české literatury a literární vědy. Mezitím přednášel slovenskou literaturu v Budapešti (1964 – 66), působil jako lektor české literatury a slavistiky univerzitě ve Štrasburku ve Francii (1966 – 68), byl šéfredaktorem Slovensku pohledů (1970 – 71) a šéfdramaturgom SND (1879 – 80).
V literárněvědných práci se věnoval české prozaické tvorbě 20. století, zejména báseň v próze – v knižních pracích baladicky próza Františka Švantner (1962), Lyrická tvář české prózy (1969), nezahlídla prózy (1971), Lyrizovaná próza (1973) a její ideově estetické problematice – v knihách Skici a Estetika a literatura (obě 1972). Zabýval se analýzami moderní slovenské prózy s důrazem na román v práci Esej o slovenském románu (1979), na ni navazuje Moderní slovenský román (1983), ve které analyzuje románovou produkci z let 1918 – 1948, monografie Současný slovenský román (1988), kde analyzuje poměry v románové tvorbě po roce 1948. Souhrnně tyto práce vyšly pod názvem Dějiny slovenského románu (1989). S albíni Bagin připravil soubor portrétních studií Obrazy a myšlenky, se Stanislavem Šmatlák podobnou knihu Literární rozhovory. V knize Nové skici zhodnotil současnou literaturu včetně dramatu a kritiky. Poslední období života věnoval esejistické tvorbě (Fenomenologie infarktu, Sliačské meditace, V pasti, Týden v tichém domě a i.). Je autorem básnické sbírky Třicet Clive básní a jedna (1994), literárních scénářů, televizních adaptací děl, divadelních a rozhlasových děl a editorem několika zborníkov.Venoval se i uměleckému překladu francouzské prózy i poezie. Nositel národní ceny SSR (1986), Ceny Zlatý dvojitý kříž a vyznamenání Rytíř literatury a umění – za šíření francouzské kultury, které mu udělil prezident Francouzské republiky (1996).
literatura:
1) Ján Števček. In: Maťovčík, Augustin, a kol .: Slovník Slovenská spisovatelů 20. století. 1. vyd. Bratislava – Martin: Vydavatelství Spolku Slovenská spisovatelů a Slovenská národní knihovna, 2001. S. 82. S. 150 – 451.
2) Ján Števček. In: Encyklopedie Slovenská spisovatelů. 2 sv. [Napsal kolektiv autorů pod vedením PhDr. Karla Rosenbaum, DrSc.] Bratislava: Obzor, 1984. S. 161 – 163.

Bohuslav TABLIC (* 1769 – † 1832) slovenský spisovatel

Bohuslav Tablic (* 6. 9. 1769 České Brezovo, okres Lučenec – † 21. 1. 1832 Kostelní Moravce, dnes část Hontianských Moraviec), evangelický kazatel, spisovatel, osvícenský básník, literární historik, jeden ze zakladatelů české literární historie, překladatel literárních díl, editor, vydavatel a organizátor literárně-kulturního života v počáteční fázi slovenského národního obrození, se narodil jako syn učitele.
Dětství prožil v Biret, Ožďanech, Lapujtő a Tóthgyörku. Studoval na gymnáziu v Dobšiné (1781 – 83), na evangelickém lyceu v Bratislavě (1783 – 89) a na univerzitě v Jeně (1790 – 92), kde se kromě filozofie a teologie věnoval i studiu medicíny, angličtiny a francouzštiny. Během studií v Jeně založil spolu s Jurajem Palkovice učenou společnost Societas slavica – Slovanskou společnost. Byl ev. kazatelem v Horních Rakynčiciach, ACSE (od r. 1795), Skalici (od r. 1802) a konečně v Kostelních Moravcích (od r. 1805), kde založil učený společnost důlního okolí – slovenskou literární a vědeckou společnost (1810). Stala se konseniorom (1827) a později i seniorům (1801).
Básnicky nejproduktivnější představitel idylické linie slovenského osvícenského klasicismu. Psal sylabický verše (již v Jeně) a příležitostné básně (v Hořkých Rakynčiciach), teologické, historické, hospodářské knihy s ľudovýchovných zaměřením, ale byl také uznávaným překladatelem z němčiny, angličtiny a maďarštiny, organizátorem vzdělávání slovenské mládeže a buditelům literárního života. Jeho nejvýznamnější dílo jsou čtyři svazky Poezye a Paměti. Paměti česko-slovenský básnířův aneb veršovců (1806 – 1812). Část díla tvořily Paměti česko-slovenský básnířův aneb veršovcův, kterýž se buďto v Uherské zemi zrodily, aneb alespoň v Uhřích byli, které jsou prvními dějinami poezie v národním jazyce av nichž Tablic podal biografie a Literárněhistorická charakteristiky přes 70 básníků a veršovníkov, kteří se v Uhersku narodili nebo v něm žili v 16. – 18. století. Z jeho díla pak vycházely a navazovaly na něj i pozdější generace literárních historiků.
literatura:
PARENIČKA, Pavel, PaedDr., CSc .: Bohuslav Tablic [online]. In: Knihovna, roč. 10, č. 9/2009. Martin: SNK, 2009. [Citované 5. 9. 2014.]