Převzetí osoby do ústavu zdravotnické péče bez jejího souhlasu 1.část

„Převzetí nemocného do ústavu zdravotnické péče bez jeho souhlasu je vážným zásahem do základního práva na osobní svobodu zaručeného čl. 17 odst. 1 Ústavy. Proto nemůže být ponecháno pouze na ústavu zdravotnické péče, jako jeho zaměstnanci vyhodnotí splnění podmínek na umístění osoby do ústavu bez jejího souhlasu a je zde vytvořena zákonná pojistka v podobě tzv. „Detenčního řízení“, které je upraveno v § 191a násl. OSP.

Převzetí osoby do ústavu zdravotnické péče
Převzetí osoby do ústavu zdravotnické péče

Pokud se okresní soud a krajský soud spokojili pouze s vyjádřením MUDr. I., na kterém je v podstatě usnesení okresního soudu i krajského soudu založené, navzdory skutečnostem, které se v okolnostech stěžovatelské věci vyskytly a které minimálně zpochybňují opodstatněnost její umístění v ústavu bez souhlasu, pak soudní průzkum ztratil smysl a celé řízení bylo pouze formálním procesem , který nesloužil na ochranu práv stěžovatelky. Pokud by se soudy v obdobných věcech vždy spokojili pouze s výslechem ošetřujícího lékaře a nemocného, ​​aniž by přihlédli na specifika konkrétního případu, takový postup soudů by mohl dokonce vést ke zneužívání institutu převzetí a umístění nemocného do ústavu vykonávajícího zdravotnickou péči. “

 

SLOVENSKÁ REPUBLIKA
Nálezy

Ústavního soudu Slovenské  republiky
Jménem republiky
I. ÚS 193/2013> -56
Ústavní soud Slovenské republiky v neveřejném zasedání 3. července 2013 v senátu složeném z předsedy Milana Lalíky, ze soudkyně Marianny Mochnáčovej a soudce Petra Brňák projednal stížnost EF, T., zastoupené advokátní kanceláří B., s. r. o., B., jednající prostřednictvím advokáta JUDr. JB, ve věci údajného porušení jejích základních práv podle čl. 17 odst. 1 a 6 a čl. 46 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod usnesením Krajského soudu v Nitře sp. zn. 5 CoP 42/2012 ze dne 31. července 2012 a takto
rozhodl:
1. Základní práva E. F. dle čl. 17 odst. 1 a 6 a čl. 46 odst. 1 Ústavy České republiky a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod usnesením Krajského soudu v Nitře sp. zn. 5 CoP 42/2012 ze dne 31. července 2012 porušeno byly.

2. Usnesení Krajského soudu v Nitře sp. zn. 5 CoP 42/2012 ze dne 31. července 2012 zrušuje a věc mu vrací k dalšímu řízení a rozhodnutí.

3. Krajský soud v Nitře je povinen uhradit EF náklady právního zastoupení v částce 489,08 € (slovem štyristoosemdesiatdeväť eur a osm centů) na účet jejího právního zástupce do dvou měsíců od doručení tohoto nálezu.

 

Odůvodnění:

I.
Ústavnímu soudu České republiky (dále jen „ústavní soud“) byla 3. prosince 2012 doručena stížnost EF, T. (dále jen „stěžovatelka“), zastoupené advokátní kanceláří B., s. r. o., B., jednající prostřednictvím advokáta JUDr. JB, kterou namítá porušení svých základních práv podle čl. 17 odst. 1 a 6 a čl. 46 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen „ústava“), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „listina“) a práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „úmluva“), usnesením Krajského soudu v Nitře (dále jen „krajský soud“) sp. zn. 5 CoP 42/2012 ze dne 31. července 2012 (dále jen „usnesení krajského soudu“).

Okresní soud Nitra
Okresní soud Nitra

Ze stížnosti AZK ní připojených příloh vyplývá, že stěžovatelka byla 4. dubna 2011 převzata bez jejího souhlasu do ústavu zdravotnické péče – Psychiatrické nemocnice ve V. Okresní soud Nitra (dále jen „okresní soud“) usnesením č. k. 24 Pu 8 / 2011-11 ze dne 6. dubna 2011 vyslovil, že k převzetí stěžovatelky do ústavu zdravotnické péče došlo ze zákonných důvodů. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl krajský soud usnesením č. k. 6 CoP 28 / 2011-54 ze dne 21. července 2011 tak, že usnesení okresního soudu č. k. 24 Pu 8 / 2011-11 ze dne 6. dubna 2011 zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Okresní soud ve věci znovu rozhodl usnesením č. k. 24 Pu 8 / 2011-122 ze dne 17. května 2012 (dále jen „usnesení okresního soudu“), kterým vyslovil, že k převzetí stěžovatelky do ústavu zdravotnické péče došlo ze zákonných důvodů. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl krajský soud usnesením, které stěžovatelka stížností na ústavním soudu napadla.

Stěžovatelka v stížnosti uvádí: «Hlavním důvodem pro podání mého odvolání byla ta skutečnost, že nebyl naplněn žádný ze zákonných předpokladů ve smyslu § 6 odst. 9 zák. č. 576/2004 Sb. a tedy nebyly naplněny podmínky pro postup mé nucené hospitalizace bez mého souhlasu …
Proti mé vůli a bez mého souhlasu jsem byla umístěna ve zdravotnickém zařízení, což poškodilo mou čest a dobrou pověst … Napadené rozhodnutí vychází z nesprávného právního posouzení věci …

Zákon č. 576/2004 Sb. o zdravotní péči, službách souvisejících s poskytováním zdravotní péče upravuje práva a povinnosti fyzických a právnických osob při poskytování zdravotní péče. Podle § 6 odst. 1 cit. zákona „ošetřující zdravotnický personál je povinen informovat o účelu, povaze, následcích a rizicích poskytnutí zdravotní péče, o možnostech volby navrhovaných postupová rizicích odmítnutí poskytnutí zdravotní péče.“ …

Podle § 6 odst. 9 písm. d) výše cit. zákona, „Informovaný souhlas se nevyžaduje v případě ambulantní péče nebo ústavní péče, jde-li o osobu, která v důsledku duševní choroby nebo s příznaky duševní poruchy ohrožuje sebe nebo své okolí, nebo pokud hrozí vážné zhoršení jejího zdravotního stavu.“ …

V řízení nebylo prokázáno, že bych trpěla duševní chorobou jako ani měla jakékoliv duševní příznaky. Rovněž nehrozilo vážné zhoršení mého zdravotního stavu …
Informovaný souhlas z mé strany nebyl dán rovněž nepatřím mezi osoby, při kterých se informovaný souhlas nevyžaduje. Byla jsem zadržena v ústavu navzdory mému nesouhlasu. Do ústavu jsem přišla dobrovolně dne 4. 4. 2011 spolu s matkou, přesto, že k tomu nebylo dáno doporučení ambulantním psychiatrem (MUDr. M.). Doporučení bylo pořízené dodatečně dne 5. 4. 2011 …

Z mé zdravotní dokumentace jednoznačně vyplývá, že moje agresivní chování směřovalo pouze vůči mé matce jako osobě, která mě oklamala za účelem mého umístění v ústavu proti mé vůli. Vůči žádné jiné osobě se neprojevilo nekomformné chování z mé strany. Uvedené vyplývá i ze zprávy mého ošetřujícího lékaře MUDr. MM: … „během hospitalizace se s výjimkou dne přijetí chovala přiměřeně, byla bez projevů agresivity a jiných závažných poruch chování. U jmenované se nejedná o závažné duševní onemocnění, během kterého by trpěla stavy nepříčetnosti. „…

Krajský soud v Nitře v napadeném rozhodnutí konstatoval (cit): „Prvoinstanční soud správně vyhodnotil že u osoby, která byla převzata, byly v době jejího přijetí přítomny takové symptomy, které umožnily bez pochybností učinit závěr o tom, že je namístě považovat její převzetí za zákonné a opodstatněné. Uvedený závěr soud správně opíral o vyjádření „primární“ diagnostiku MUDr. I. V době převzetí tedy existoval minimálně důvod, který spočívá v existenci příznaků duševní poruchy az diagnostiky odborníků podílejících se na jejím převzetí a doporučení odůvodnily závěr, že pokud by k takovému převzetí nedošlo, hrozilo by vážné zhoršení zdravotního stavu, což v konečném důsledku bylo i konstatováno ve vyjádřeních MUDr. I. a MUDr. M. „…

Uvedením jednáním došlo k porušení mého práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces. Jedním z provedených důkazů bylo i písemné prohlášení MUDr. M. Soud se spokojil s takovou verzí přesto, že bylo navrženo její slyšení jako svědka. Nakolik tato skutečnost je rozhodující pro celé řízení, namítám neprovedení důkazu výslechem svědka, na jehož základě by došlo k objasnění významných skutečností.
Základním principem tvořícím součást práva na řádný proces (článek 46 odst. 1 Ústavy ČR, čl 6 odst. 1 Úmluvy) a vylučujícím libovůli při rozhodování je i povinnost soudu přesvědčivě a správně vyhodnotit důkazy a svá rozhodnutí řádně odůvodnit způsobem zakotveným v ust. § 157 odst. 2 O. s. p. (I. ÚS 243/07) …

Esenciálními podmínkami zákonnosti zadržení je existence duševní nemoci pacienta, která vyvolává nebezpečné chování pacienta, přičemž mezi nemocí a nebezpečným jednáním musí být vztah příčiny a následku. Samotná přítomnost duševní nemoci bez jiné není důvodem pro nucené zadržení …

Spolehlivé prokázání naplnění obou podmínek (duševní nemoc a nebezpečnost) může být v praxi obtížné. Co máme rozumět pod „duševní nemocí“? ESLP v rozhodnutí Winterwerp v. Nizozemsko (1979) stejně jako v rozhodnutí ASHINGDANE v. Spojené království (1985) konstatuje, že Úmluva neuvádí, co se má rozumět pod slovy „psychicky nemocné osoby“ (Unsound mind person). Tento výraz podle ESLP nemůže mít konečnou interpretaci a je přirozené očekávat, že se bude vyvíjet současně s vývojem psychiatrie jako vědy. ESLP k definici přistupuje negativním způsobem, když říká, že skutečnost, že se osoba zpráva v rozporu se společensky zavedenými standardy, je zvláštní a má neobvyklé zvyky, které vzbuzují pohoršení ještě samo o sobě neznamená, že trpí duševní poruchou (Winterwerp v. Nizozemsko (1979), ASHINGDANE v. Spojené království (1985) …

Ve vztahu k vzájemné propojenosti nemoci a nebezpečnosti Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 79/93 vyslovil názor, že (cit): „Proto omezení osobní svobody nemůže být samozřejmostí vždy, když jsou na to zdravotní důvody. Jen tehdy, když společenský zájem převáží nad zájmy nemocného, ​​Ústava SR av souvislosti s jejími ustanoveními zákonem o péči uzdraven lidu a občanský soudní řád dovoluje omezit osobní svobodu nemocného bez jeho souhlasu, či dokonce proti jeho výslovně projevil nesouhlasu. „…

Na jiném místě svého rozhodnutí Ústavní soud ČR pokračuje (cit): „Na důkaz splnění této podmínky (onemocnění) nestačí tvrzení osoby, nebo navrhovatelů se převzetí jiné do ústavní péče bez jeho souhlasu. Soud musí zjistit, zda k převzetí došlo proto, že nemocný opravdu ohrozil sebe nebo své okolí způsobem, který je dostatečně závažný na to, aby se omezila osobní svoboda a musí se provést také výslech nemocného a ošetřujícího lékaře. „…

Ohrožení nemůže mít latentní charakter, resp. mít podobu potenciálního projevu, který může být později vyvolán chorobou. Ohrožení musí být bezprostřední a aktuální, jen takový stav nebezpečí vyvolaný duševní nemocí je důvodem k zadržení pacienta …
ESLP v případě Shulepova v. Rusko (2009) konstatoval, že omezení osobní svobody považované za duševně nemocnou musí být v souladu se smyslem článku 5 odst. 1 Úmluvy s cílem vyjádřeným v písm. e), který zabraňuje zbavení osob osobní svobody svévolným způsobem. Na základě toho soud vyslovil, že vzhledem k ustálené judikatuře, osoba nemůže být prohlášena za duševně nemocnou a zbavena svobody, pokud nejsou splněny výše uvedené podmínky: (i) osoba se prokazatelně jeví jako duševně nemocná a současně (ii) stupeň nebo druh duševní poruchy vyžaduje nucené omezení a současně (iii) odůvodněnost dalšího omezení závisí na přetrvávání této poruchy.

V případě dvou základních znaků detence je nutné analyzovat i motiv zadržení pacienta. Je jím snaha „ochránit“ nemocnou osobu, navrátit její zdraví, nebo jím je snaha chránit okolí před nebezpečným chováním nemocné osoby? Je daný motiv „léčebné“ povahy nebo „bezpečnostní“ povahy? Oba motivy jsou vzájemně propojeny, avšak prioritu má mít ochrana společnosti před nebezpečným chováním pacienta. Prevalence léčebného důvodu by mohla zasahovat do práva na soukromí pacienta …

Je nepochybné, že konec věty, která se nachází v § 6 odst. 9 písm. d) zákona o zdravotní péči („pokud hrozí vážné zhoršení jejího zdravotního stavu“) svou volnou formulací vytváří prostor na velmi širokou interpretaci tohoto ustanovení v praxi.
Slovenská úprava neobsahuje výpočet psychických chorob, jejichž přítomnost odůvodňuje nucené zadržení. Ani pojem „duševní porucha“ není v zákoně pro účely nucené hospitalizace stanovený …

Napadené rozhodnutí považuji za svévolné a nemající oporu v zákoně. Krajský soud považoval provedené dokazování za úplné, což je však v rozporu se zákonem. Rozhodnutí se omezuje pouze na konstatování, že důvody byly prokázány a to i přesto, že soud neprovedl ani výslech navrhovaného svědka MUDr. M. Důvody rozhodnutí jsou nepřesvědčivé a vyvolávají důvodné pochybnosti. »

Stěžovatelka navrhla, aby ústavní soud rozhodl tímto nálezem:

„I. Základní právo stěžovatel na soudní ochranu podle článku 46 odst. 1 Ústavy České republiky a podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na osobní svobodu podle článku 17 odst. 1 a odst. 6 Ústavy ČR napadeným rozhodnutím porušeno byly.
II. Usnesení Krajského soudu v Nitře ze dne 31. 07. 2012, sp. zn. 5 CoP / 42 / 2012-143 zrušuje a věc vrací k dalšímu řízení.
III. Krajský soud v Nitře nahradí Stěžovateli náklady řízení v částce 323,52 Eur (slovy tristodvadsaťtri eur dvaapadesát centů) na účet obchodní společnosti B., s. r. o. do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí. “

Ústavní soud usnesením č. k. I. <ÚS 193 / 2013-28 ze dne 27. března 2013 přijal podle § 25 odst. 3 zákona Národní rady Slovenské republiky č. 38/1993 Sb. o organizaci Ústavního soudu České republiky, o řízení před ním ao postavení jeho soudců ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) k dalšímu řízení stížnost stěžovatelky, kterou namítala porušení základních práv podle čl. 17 odst. 1 a 6 a čl. 46 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 listiny a práva podle čl. 6 odst. 1 úmluvy usnesením krajského soudu.

Na základě žádosti ústavního soudu se k věci písemně vyjádřila předsedkyně krajského soudu dopisem ze dne 23. května 2013 sp. zn. Zpr 599/13 pokud její vyjádření zaujal podáním ze dne 6. června 2013 stanovisko právní zástupce stěžovatelky.

Předsedkyně krajského soudu v relevantní části vyjádření uvedla: „Stěžovatelka EF byla 04. 04. 2011 převzata bez jejího souhlasu do Ústavu zdravotnické péče – Psychiatrické nemocnici ve V. Následně Okresní soud Nitra usnesením pod č. k. 24 Pu / 8 / 2011-122 ze dne 17. 05. 2012 vyslovil, že k převzetí stěžovatelky do ústavu zdravotnické péče došlo ze zákonných důvodů. Prvoinstanční soud v důvodech svého písemného rozhodnutí poukázal na ust. § 6 odst. 4 věty první a odst. 9 písm. d / zákona č. 576/2004 Sb. o zdravotní péči a službách souvisejících s poskytováním zdravotní péče ao změně některých zákonů a na ust. § 191a odst. 1, § 191b odst. 1 – 4 občanského soudního řádu (OSP). S ohledem na provedené dokazování soud uzavřel, že v době hospitalizace stěžovatelky v Psychiatrické nemocnici ve V. byly splněny podmínky uvedené v § 6 odst. 9 písm. d / zákona č. 576/2004 Sb. a její souhlas s poskytnutím zdravotní péče se nevyžadoval. U stěžovatelky v době jejího přijetí byly přítomny symptomy (agresivita, paranoidní, masivní tenze, neusmerniteľnosť), které odůvodňovaly podezření z akutního psychotického onemocnění, a toto podezření bylo důvodem na nedobrovolnou hospitalizaci. Poruchy chování a podezření na akutní psychózu u stěžovatelky diagnostikovali během několika dnů psycholožka PhDr. M. J., psychiatricky MUDr. D. N. M. a MUDr. AI V případě propuštění stěžovatelky při existenci podezření na psychotické poruchu by hrozilo vážné zhoršení jejího zdravotního stavu a současně byla přítomna hrozba, že pod vlivem onemocnění její agresivita projevována vůči matce se rozvine na další osoby.

Stěžovatelka ve svém odvolání proti usnesení Okresního soudu Nitra ze dne 17. 05. 2012 pod č. k. 24 Pu / 8 / 2011-122 namítala, že k převzetí na nucenou hospitalizaci v Psychiatrické nemocnici V. dne 04. 04. 2011 nebyly zákonné důvody. Podrobně poukazovala na průběh její návštěvy v psychiatrické léčebně a omezení její osobní svobody. Do psychiatrické léčebny byla ve skutečnosti přijata na podkladě telefonátu MUDr. P., který ji neviděl, a tedy nemohl její stav potenciálně zhodnotit. Pro nucené umístění neexistovalo doporučení ošetřujícího lékaře, které bylo vystaveno ošetřující lékařkou MUDr. M. až následujícího dne 05. 04. 2011. Namítala, že soud akceptoval písemné prohlášení MUDr. M., což je v rozporu se zásadou přímosti civilního řízení, protože písemné prohlášení nemůže nahrazovat svědeckou výpověď, které se musí podrobit každý občan. S ohledem na Nešporová charakter souzené věci (§ 120 odst. 2 OSŘ) žádala, aby doplnil dokazování moci úřední odvolací soud.

V odvolacím řízení na základě odvolání stěžovatelky Krajský soud v Nitře usnesením z 31. 07. 2012 č. k. 5 CoP / 42 / 2012-143 usnesení soudu prvního stupně jako věcně správně potvrdil. Rozhodnutí soudu prvního stupně považoval za věcně správné. Správnost rozhodnutí spočívala iv posouzení provedení důkazů uplatněním vyšetřovací zásady, na základě čehož odvolací soud dospěl k závěru, že prvoinstanční rozhodnutí je zákonné a existoval důvod k nedobrovolné převzetí osoby do zdravotnického zařízení.

I když Ústavní soud Slovenské republiky přijal stížnost k dalšímu řízení ve smyslu § 25 zákona č. 38/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů, neboť splňuje ústavní a zákonné předpoklady pro její přijetí k dalšímu řízení, navrhujeme stížnosti EF nevyhovět.

Podle § 212 odst. 1 OSP odvolací soud je rozsahem a důvody odvolání vázán. Soud není vázán rozsahem odvolání ve věcech, v nichž lze zahájit řízení bez návrhu (§ 212 odst. Písm. A / OSP). Z tohoto zákonného ustanovení vyplývá průzkumná činnost odvolacího soudu zahrnující hmotněprávní i procesní oblast. Odvolací soud musí proto zkoumat nejen legalitu rozhodnutí s ohledem na hmotné právo, ale také legalitu řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo. Při rozhodování odvolacího soudu o odvolání proti napadenému usnesení není odvolací soud vázán pouze rozsahem odvolání, ale je vázán i důvody podaného odvolání, které účastník může měnit jen do uplynutí odvolací lhůty. Navrhovatel v podaném odvolání svým dispozičním úkonem vymezuje důvody prověřovací činnosti odvolacího soudu.

Krajský soud v Nitře rozhodnutí prvostupňového soudu považoval za věcně správné, přičemž dospěl k závěru, že prvoinstanční rozhodnutí je zákonné a důvod k nedobrovolné převzetí osoby do zdravotnického zařízení existoval. Krajský soud v odůvodnění usnesení poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 02. 2008 sp. zn. 3 Cdo / 228/2007, od kterého právních závěrů neměl důvod odstupovat ani v souzené věci. Poukázal na § 191a odst. 1 OSP a 191b OSP, podle nichž soud v prvním stádiu posuzování přípustnosti převzetí do ústavu zdravotnické péče provede důkazy potřebné pro posouzení, zda došlo k převzetí ze zákonných důvodů, vyslechne umístěného a ošetřujícího lékaře, přičemž jednání zpravidla není třeba nařídit. Odvolací soud ustálil, že v prvním stadiu detenčního řízení nelze od soudu zpravidla požadovat provedení i jiných důkazů než jsou uvedeny v § 191b odst. 3 OSP (výslech umístěné osoby a ošetřujícího lékaře). Je však nezbytné, aby si soud sám na základě přímého kontaktu s umístěnou osobou vytvořil úsudek nejen o možnostech jejího výslechu, který je jednou z procesních záruk určených k ochraně jejího základního práva na osobní svobodu, ale také o schopnosti umístěné osoby chápat obsah usnesení soudu o přípustnosti převzetí do ústavu. Prvoinstanční soud provedl výslech umístěné a na základě vyjádření lékaře, které se považuje za důkaz, jakož i na základě osobního kontaktu s umístěnou rozhodl nejen o zákonnosti převzetí do ústavu, ale také o doručení soudního rozhodnutí umístěné. V další části poukázal na § 6 odst. 9 zák. č. 576/2004 Sb. o zdravotní péči a uvedl, že byly splněny podmínky uvedeného ustanovení, které vyplývaly z doplněného dokazování, tedy že osoba převzata do ústavu měla příznaky duševní poruchy, i když se později ukázalo, že tyto nemají takový charakter, pro který by bylo opodstatněné dále ji v zdravotnickém zařízení držet. Ztotožnil se s názorem prvoinstančního soudu, který svůj závěr správně opíral o vyjádření – primární diagnózu MUDr. I. V době převzetí tedy existoval minimálně důvod, který spočívá v existenci příznaků duševní poruchy az diagnostiky odborníků podílejících se na jejím převzetí a doporučení odůvodnil závěr, že pokud by k takovému převzetí nedošlo, hrozilo by vážně zhoršení zdravotního stavu.

Stěžovatelka ve své stížnosti namítala porušení práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces, ke kterým došlo usnesením Krajského soudu v Nitře z 31. 07. 2012 pod č. k. 5 CoP / 42 / 2012-143, kdy podle jejího názoru soud neprovedl dokazování výslechem svědka MUDr. M. za účelem objasnění významných skutečností, důvody rozhodnutí jsou nepřesvědčivé a vyvolávající odůvodněné pochybnosti.

V dané věci bylo krajským soudem rozhodnuto usnesením. Ustanovení § 169 odst. 1 OSP upravuje náležitosti písemného vyhotovení usnesení, přičemž v § 167 odst. 2 OSP odkazuje na odpovídající ustanovení o rozsudku (§ 157 odst. 2 OSŘ).

Řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jako součást základního práva na soudní a jinou právní ochranu vyžaduje, aby se soud jasným, právní korektním a srozumitelným způsobem vyrovnal se všemi skutkovými a právními skutečnostmi, které jsou pro jeho rozhodnutí ve věci podstatné a právní významné (I. ÚS 236 / 2006). Pokud obecný soud reagoval na procesní úkony účastníka přiměřeným, srozumitelným a ústavně přijatelným způsobem v souladu s platným procesním řádem, a to i při respektování druhu a stadia civilního procesu, ve kterém účastník řízení uplatňuje své nároky nebo se brání proti jejich uplatnění, nemůže dojít k porušení základního práva na spravedlivý proces (usnesení ÚS SR sp. zn. IV. ÚS 329/04). Odvolací soud se v důvodech svého písemného rozhodnutí podrobně zabýval úvahami, na nichž založil svá zjištění a závěry a své rozhodnutí skutkově a právně zdůvodnil v souladu s ust. § 157 odst. 2 a § 169 odst. 2 OSP. Konstatoval, že v prvním stadiu detenčního řízení nelze na něm spravedlivě požadovat provedení jiných důkazů, než jsou výslovně uvedeny v § 191b odst. 3 OSP (výslech umístěné osoby a ošetřujícího lékaře). Poukázal na to, že soud prvního stupně provedl výslech umístěné na základě vyjádření lékaře, které se považuje za důkaz a na základě osobního kontaktu s umístěnou rozhodl o převzetí do ústavu, ale i doručení soudního rozhodnutí.
Stěžovatelka ve své stížnosti dále namítala neprovedení důkazu MUDr. NM Odvolací soud se vypořádal is neakceptování návrhu na provedení dokazování stěžovatelkou. Skutečnost, že okresní a následně krajský soud neakceptovali návrhy na provedení dokazování předložené stěžovatelkou nemůže sama o sobě vést k závěru o porušení jejích práv. Zásah do základního práva na soudní ochranu či práv na spravedlivý proces by v této souvislosti podle Ústavního soudu České republiky bylo možné konstatovat pouze tehdy, pokud by závěr obecného soudu o nevykonání účastníkům navrhovaného důkazu byl zjevně neodůvodněný, chyběla by mu předchozí racionální úvaha místa soudu vycházející z průběhu řízení a stavu dokazování v jeho rámci, zda tehdy, pokud by neprovedením navrženého důkazu byl účastník postaven do podstatně méně výhodné situace než druhá strana v řízení (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 350/08).

V řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do ústavu ve smyslu § 191b odst. 1 OSP soud zpravidla nenařizuje jednání. Podle § 191b odst. 3 OSP je povinen provést dokazování alespoň tímto v stavení rozsahu výslechem umístěného a ošetřujícího lékaře. Při posuzování, zda k převzetí nemocného do ústavu v rámci řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do ústavu vykonávajícího zdravotnickou péči podle § 191b odst. 1 OSP došlo ze zákonných důvodů tedy postačuje vyslechnout nemocného a jeho ošetřujícího lékaře, což vyplývá z § 191b odst. 3 OSP. Protože takové rozhodnutí zasahuje do sféry osobní svobody umístěného, ​​soud rozhoduje pouze o otázce, zda k jeho převzetí došlo ze zákonných důvodů, tedy takové rozhodnutí má povahu předběžného opatření (usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. Zn. 30 Cdo / 1738/2006 z 05 . 03. 2008). S poukazem na uvedené nelze v prvním stádiu detenčního řízení od soudu zpravidla požadovat provedení jiných důkazů, než jsou výslovně uvedeny v § 191b odst. 3 OSP.

V další části stížnosti, v níž stěžovatelka namítala porušení § 6 odst. 9 zákona č. 676/2004 Sb. odvolací soud se ztotožnil s vyhodnocením provedeného dokazování prvním stupni, že u převzaté osoby v době jejího přijetí byly přítomny takové symptomy, které umožnily bez pochybnosti učinit závěr o tom, že je namístě považovat její převzetí za zákonné a opodstatněné. Z provedeného dokazování měl za prokázané, že stěžovatelka měla příznaky duševní poruchy, které umožnily bez pochybnosti učinit závěr o tom, že je namístě považovat její převzetí za zákonné a opodstatněné, přičemž svůj závěr opíral o primární diagnózu MUDr. I. Existovalo tedy podezření na psychotické poruchu a hrozilo vážné zhoršení zdravotního stavu stěžovatelky a byla současně přítomna hrozba, že pod jejich vlivem se agresivita projevující vůči její matce rozvine na další osoby.

Závěry vyjádřené odvolacím soudem v usnesení z 31. 07. 2012 pod č. k. 5 CoP / 42 / 20l2-143 nejsou zjevně neodůvodněné nebo arbitrární, az toho důvodu z ústavního hlediska nejsou ani neospravedlnitelné a neudržitelné (I. ÚS 17/2001). Písemné odůvodnění usnesení považujeme za správné a spravedlivé, nemající za následek porušení základního práva stěžovatelky. Skutečnost, že stěžovatelka se neztotožnila s právním názorem soudu a zejména obsahem jeho odůvodnění, nemůže sama o sobě vést k závěru o zjevné arbitrárnosti tohoto odůvodnění. Usnesením odvolacího senátu Krajského soudu v Nitře z 31. 07. 2012 pod č. k. 5 CoP / 42 / 2012-143 nebyla porušena základní práva stěžovatelky namítané v její stížnosti. Vzhledem k tomu považuji předmětnou stížnost za neopodstatněnou a navrhuji, aby Ústavní soud ČR stížnosti nevyhověl. “

Právní zástupce stěžovatelky k vyjádření předsedkyně krajského soudu v podstatném uvedl: «Soud postavil své rozhodnutí v podstatě pouze na výpovědi primárky MUDr. I., když každému jednomu její slovu a tvrzení nekriticky uvěřil, aniž že by měl jakkoli prokázanou pravdivost těchto slov a tvrzení. Přesto, že zdejší řízení se řídí vyšetřovací zásadou, soud prvního stupně uvedenou spornou skutkovou okolnost nijak neověřil a neprovedl další důkazy v zájmu zjištění objektivní pravdy …

Předsedkyně Krajského soudu v Nitře však ve svém vyjádření … Má za to, že „odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně zabýval úvahami, na nichž založil svá zjištění a závěry a svá rozhodnutí skutkově a právně zdůvodnil v souladu s ust. § 157 odst. 2 a § 169 odst. 2 OSP „. Konstatoval, že v prvním stadiu detenčního řízení nelze na něm spravedlivě požadovat provedení jiných důkazů, než jsou výslovně uvedeny v § 191b odst. 3 OSP …

S uvedeným tvrzením Krajského soudu v Nitře nelze souhlasit. Základním principem tvořícím součást práva na řádný proces (článek 46 odst. 1 Ústavy ČR, čl 6 odst. 1 Úmluvy) a vylučujícím libovůli při rozhodování je i povinnost soudu přesvědčivě a správně vyhodnotit důkazy a svá rozhodnutí řádně odůvodnit způsobem zakotveným v ust. § 157 odst. 2 O. s. p …

Odůvodnění napadeného rozhodnutí se pouze omezuje na konstatování, že soud provedl dokazování výslechem umístěné a rozhodl na základě vyjádření lékaře, který se považuje za důkaz. Odůvodnění napadených rozhodnutí takovýmto způsobem je však nedostačující.

Primářka MUDr. AI ve své výpovědi uvedla, že „pacientka byla přivezena matkou na základě doporučení ambulantního psychiatra MUDr. M. z T., která ji odeslala jako akutní psychózu, dne 4. 4. 2011 „. Já jsem ve své výpovědi uvedla, že jsem byla přivezena svou matkou, která mě oklamala a řekla mi, že mě bere na psychotesty. Předtím jsme s mou matkou společně navštívili psychiatrickou MUDr. M. v T., která mě chtěla léčit ambulantně, přičemž žádnou hospitalizaci mi nedoporučila ani o ní nemluvila. MUDr. M. žádné takové doporučení nedala. MUDr. M. vydala doporučení na mou hospitalizaci až 5. 4. 2011, tedy den poté, jak jsem byla omezena na osobní svobodě (4. 4. 2011). Z toho důvodu jsem namítala vady v časových souvislostech a chronologii vývoje zkoumané zdravotní dokumentace, protože žádný úkon nezná dodatečné lékařské doporučení k hospitalizaci s cílem zhojit vady nezákonný stav, kdy je pacient de facto hospitalizován proti své vůli.

Výslech ošetřujícího lékaře vzhledem k rozpor v tvrzeních byl proto nedostatečný a soud byl povinen ve smyslu důsledného uplatnění vyšetřovací zásady provést další důkazy a tyto posoudit jednotlivě a ve vzájemných souvislostech …

Neprovedením důkazu výslechem MUDr. M. došlo k porušení práva … podle článku 46 odst. 1 Ústavy ČR a článku 36 odst. 1 Listiny … a podle článku 6 odst. 1 Úmluvy …

Krajský soud v Nitře ve svém stanovisku uvádí, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal s otázkou neakceptování návrhu na provedení dokazování z mé strany, kterým měl být výslech MUDr. M. Rovněž uvádí, že samotné neakceptování návrhu na provedení dokazování nemůže samo o sobě vést k závěru o porušování mých práv. Toto své tvrzení opírá o Nález Ústavního soudu ČR, sp. zn.

Historie architektury na Slovensku

Slovensko rozdělují lesy na dvě oblasti. Oblast, kde rostou staleté jídle a smrky, oblast jehličnatých lesů, vysokých vrchů a hlubokých dolin. Je to kraj, kde sama příroda modelovala nejen myšlení lidí, ale i příbytky, v nichž bydleli. Oblast žírných rovin, listnatých lesů, kraj teplý a úrodný, kde člověk už nebyl hračkou v rukou přírody. Oblast, kde vznikala kultura, která se pak tlačila proti proudu řek do kopců. Podle těchto oblastí můžeme rozdělit dům lidové architektury na dům zděný ať už z hlíny, kamene, nebo cihly a dům srubový. Oblasti, tam kde se setkávali, tak zděný dům vytlačoval dále na sever dům srubový. Typy jednotlivých domů vytvářel kromě přírodních podmínek i dědictví Římské a Byzantské říše, vliv historických slohů (gotika, baroko), valašská kolonizace, ze západní Evropy přicházely kolonisté s vlastní kulturou a zvyky (Habáni, Mantaci), rozmach a prosperita hornického podnikání.

Historie architektury na Slovensku
Historie architektury na Slovensku

První Slováci příchozí na území těsně po rozpadu Západorímkej říše v 5. století, si přinesli s sebou kolovat stavbu se „sochou“, to jest příbytek, kde střecha byla položena na vrcholové věznici (Sleman) a dvou bočních věznicích. Ty stály na kůlech zapuštěných do země. Slováci našli v nové vlasti s centrem v Panonii (oblast Blatenského jezera) rozvinutou kulturu, kterou zde zanechala Římská říše a tu rychle probrali. Ze starých stavebních zvyklostí si ponechali čelní sochu a vrcholovou věznici.

oblast Blatenského jezera
oblast Blatenského jezera

Vyplétané stěny vystřídaly hliněné zdi. Tak přibližně za vlády Pribinu vznikl zděný – dům se „sochou“, který v 12. století začali přebírat staromad’arské kmeny, do té doby bydlící ve stanech. Typ střechy se sochou se zachoval až do dnešních dnů v maďarských vesnicích Žitného ostrova, dokonce i na severu Zemplína jsme se s ní mohli donedávna setkat. Až gotika v 15. století vytlačila tento typ střechy. Za dům se sochou můžeme považovat i dodnes roztroušeny domy bez podloubím v dřevěném štítě (viz dům Krásná Ves). Kolová stavba, která byla na území Slovenska opuštěná, znovu přinesli z Německého území Sasové, a na Spiši vznikl dům s „dufartom“ v 12. století. V 15. století, také z německy mluvících zemí, pronikla k nám stodola na kůlech již zapuštěných ve spodním rámu. S výměnou vyplétání stěny za zděný zeď, probrali Slováci i názvosloví murus – zeď, Tegu – cihla, mortarius – malta. Ani si neuvědomíme, že cihlový je zeď a dřevěná je stěna. Dům se „sochou“, můžeme považovat za typologický nejstarší typ domu spolu s domem s „výškou“. Dům se sloupořadím nebo portikový dům byla stavba, kterou probrali národy sousedící s Římskou říší nejen v Panonii, ale i kraje Rakouska, Moravy, Rumunska, Polska a Ukrajiny. Dodnes je to nejrozšířenější typ domu lidové architektury na Slovensku. Subtilní sloupoví se po rozpadu Západořímské říše začalo měnit a přetvářet podle potřeb, technických znalostí a dostupného stavebního materiálu dané oblasti. Tak na území, kde se používala hlína jako stavební materiál, i sloupy se začaly měnit na zděné. K udržení portika přispěla i vnitřní dispozice Panonského domu, kde se nezačala vytvářet Siena nebo předsíň a do každé z přidaných místností se vcházelo zvenku, tak bylo logické, že vstupy zůstávají překryté stříškou. Naopak v severnějších oblastech se před pokoj, kde byl oheň (černá pokoj) přidávala předsíň, ze které se začalo chodit do pokoje na jedné straně a případně do komory na straně druhé. Tak vznikla dispozice domu přechodného zevnitř a překrytí podezdívky ztrácelo smysl. Začal proces zkracování portika na čtyři, zda až dva předsazené sloupy, zároveň s tím portikus začal mohutnět. Mezi sloupy vznikaly oblouky, přibyl zídku a vznikla chodba. Konečně ruku v ruce se vznikem zemanskych kurií vzniklo mohutné průčelí s výklopné otvory. I roubená stavba severního Slovenska převzala portikus, ale při materiálové dostupnosti se sloupy staly štíhlé a dřevěné, což zase zpětně začal přebírat dům jihu. Na Záhorí došlo k mimořádné redukci portika, když zas vlivem klimatických podmínek (území chudé na srážky) se zděný sloup opřel o stěnu domu i s překlenovacím obloukem a vznikl výpustek nebo Kuba Molnar. Jiná teorie říká, že výpustek vznikl pod vlivem výstavby křesťanských kostelů a lidový dům převzal vstup – portál, čili portikus. Je zajímavé, že domy se sloupovím a pod ním s výpustí se dodnes mohou najít v Tekov av Honte

Dům s výškou

K uskladnění obilí se v jižních oblastech Slovenska používaly „zbožné jámy“. Byly to vykopané díry v zemi ve tvaru láhve, kde se na podzim umístilo obilí, shora překrylo hlínou a na jaře znovu vykopali. V severnějších oblastech se z různých důvodů nemohlo obilí takto uskladňovat a tak se vymyslel nový způsob skladování obilí – na výšce. Mohlo to být v dobách vzniku Nitranského knížectví, v lokalitě Uhrovského hradu. Dům byl v té době jednoprostorové chýši, kde stěny na tomto území byly stavěny místo z hlíny, z kamene, jehož zde byl dostatek. Bylo to území ze starou hornickou tradicí a odcházející Keltové předali přicházejícím Slovákům zkušenosti s kamennými stavbami upravených břehů potoků a pravděpodobně i kamenných obytných staveb. Malý obytný prostor byl zakryt předsazenou střechou, kde stropní trámy nesli krokvová věznici. Nebylo při znalosti techniky zdění nebo jen ukládání z kamene nic lehčí, než nastavit kamenná zeď s novou střechou. Na vyčnívající stropní trámy se položili trámy, opřel žebřík a vznikl dům s „výškou“. Jiná teorie říká, že k jednoprostorové chýši se přidala nejprve komora a nad ní se vytvořila výška, která se vývojem vysunula nad obytný prostor, s následnou přeměnou komory na obytný prostor.

obytný prostor
obytný prostor

Proti této teorii hovoří skutečnost, když dnes se vedle sebe nacházejí dva typy výšky. První, se skutečnou komorou dolů as prostorem na obilí nahoru, kde horní část je přístupná z dolní. Je to novější dům, kde obytná část s pokojem a předsíní stojí před výškou, a druhý, starší typ, kde obě části jsou obytné avšak přístupné pouze z vnějšku. Zde se horní výše proměnila druhotně na bydlení a vstup zvenku si zachovala. Dům s výškou ovlivnil stavební vývoj kremnického hornického domu, oravského domu s výškou, domy s horní komorou na v horských oblastech Čičman. V těchto případech se však do horní části vchází ze síně na Oravě, z Haus v Kremnici az síně v Čičmany. Znamená to, že zde obyvatelstvo provedlo výšku o pár století později, když půdorysný vývoj přidal k jednoprostorové chýši středovou síň a komoru na opačné straně než pokoj. Do dnešního dne se na území horního toku řeky Bebravou nacházejí vesnice s touto starobylou zástavbou, která je stále obydlena. Mimořádně zajímavé je rozšíření domu s výškou, kde kromě zmíněného území se podobné stavby nacházejí na Hané, v Čechách na území obývanými v minulosti chodit a dokonce v Německu na území tzv. korutanských Slovanů.

Dům spišských Němců

Již před tatarským vpádem se na východě Slovenska usazovaly Němci a po vpádu se staly rozhodujícím živlům. Z rodného Saska si na území srubové stavby přinesly kolovat stavbu už s bočními vzpěrami, která nesla střechu. Stavba měla deskové nebo vyplétané stěny bez stropu, s ohništěm uprostřed. Od Slováků probrali pokoj, kterou umístili jako velkou truhlici na začátek podstřešního prostoru. Zbytek zůstal otevřený a ohniště v síni, takže pokoj byl v německých domech vždy čistá bez ohně. Slováci se k tomu museli dopracovat dlouhým vývojem. Původní střecha byla štítová, podobně jako u domu se sochou, později se druhá polovička štítu posunula na druhou krokev a vznikla středová podloubím, podobně jako na oravských domech, ovšem bez spodní podloubím, takže spodní štít byl ukončen přímo na prvním příčném trámu. V německých domech se podkroví využívalo a tak se postupně tento spodní štít proměnil na přední pavlač. Vlivem okolní slovenské kultury se i kůlová stavba postupně zredukovala a nosné kůly na straně pokoje byly nahrazeny srubovou stěnou nebo zdí pokoje. Kůlová konstrukce na straně opačné zůstala zachována a tak střechu z jedné strany podpíral zeď a ze strany druhé sloupy s pásky. Dům spišských Němců se na okraji svého rozšíření přizpůsoboval domu Slováků, ať už stavbě zděné nebo srubové a vznikaly různé přechodné typy. Dům spišského Němce je prastarý Germánský archaický typ domu, který není nikde jinde na světě, jen na Slovensku a proto by si těch pár kusů, což u nás snad zůstalo, zasloužilo mimořádnou pozornost. Dnes již není typický kolový dům na Slovenku, jen jeho odvozeniny, ačkoli ještě v době mezi válkami to byl běžný dům Spiše.

Germánský archaický typ domu
Germánský archaický typ domu

Kremnický hornický dům

Na prahu středověku procházely přes území střední Evropy národy, které vytlačovaly zde původně usazené a sami později čelili dalším vlnám dějinné epochy, které je obecně nazývané stahováním národů. Na území středního Dunaje usazeni Kvádové byli strženi vlnou Vandalů, po nich to byli Hunové, jejich vystřídali Ostrogóti, Langobardi, Avaři. Příchozí slovenský a chorvatské kmeny vyvinuly pravděpodobně tlak, který vyústil do ovládnutí celého území Panonie (Sámova říše). Tlak byl tak silný, že původní obyvatelstvo v širokém pásu od dnešního Chorvatska přes Blatenské po Dunaj, bylo vytištěno a do dnešního dne místopis území (názvy vesnic, řek, vrchů) má většinou slovenský názvy (v menší míře chorvatské na jihozápadě a srbské na východě za Dunajem). Ani následná vlna maďarských kmenů o pár století později, nedokázala změnit místopisné názvy, jen si je přizpůsobit. Noví žadatelé národy se snažili získat úrodné území středního Dunaje a vrchy Slovenska nebyly po rozpadu Západořímské říše strategicky významné. Zřejmě zde se kultura Kvádů zachovala déle a Slovenské kmeny, které s nimi splynuly si postupně osvojili techniku ​​dobývání a zpracování kovů. Tento průmysl po ztrátě trhů rozpadem Říma upadal a až příchodem Němců, kteří přinesli na naše území na konci středověku progresivnější metody než ty, které ovládali Slováci, se hornická činnost stala nejdůležitějším průmyslovým odvětvím na území Uherska. Do objevení zlata v Novém světě byly to doly Kremnice a Štiavnice, jejichž zásluhou bylo Uhersko v těch časů nejvýznamnějším světovým producentem drahých kovů. Nevíme, jaký dům našli příchozí němečtí stavitelé na území dnešní Kremnice, byl to pravděpodobně kamenný dům s výškou. Hospodářská potřeba ubytovat velké množství rodin horníků a dostupnost jehličnatého dřeva, dala v 15. století podnět ke vzniku světovému unikátu, zřejmě prvnímu průmyslovému domu – Kremnický hornickému domu, který svým půdorysným uspořádáním umožnil ubytování čtyř rodin. Úpadek kremnického hornictví měl za následek, že se tento typ domu dále nerozvíjel a se zachoval v původní podobě do dnešních dnů. V případě Kremnice vzpomenu ještě dva světové unikáty. První – ve městě do dnešního dne funguje nejstarší firma na světě bez přerušení – Mincovna Kremnica. Druhý – na území města je tzv. druhý žilní systém, kde se výskyt zlata udával v procentech a nikoliv v gramech na tunu, jak to je všude na světě.

Srubový dům Slovenska

Stěhování národů přes naše území, plenění Hunů, Tatarů bylo umožněno i nepřítomností lesů na našem území. Zde si třeba poopravit naši představu o starobylosti Slovenské lesů. To, co vnímáme dnes jako tisícileté pralesy vznikalo v době osvícenství, jako náhrada za lesy vykáceny při rozvoji hornictví v novověku, které zas vznikly po úpadku povrchové těžby drahých kovů na našem území. Je to důležité zmínit kvůli zubů domu, který se vžil jako typický představitel lidové architektury Slovenska. Typický je ale určitě ne nejstarší. Tento typ domu se na Slovensku zdomácněl až v novověku a jeho rozšíření umožnil právě růst jehličnatých lesů po pravděpodobném vylidnění následkem tatarských vpádů. Zdi byly zřejmě v horských oblastech kamenné a postupně dostupností rovného dřeva se zdi nahrazovali dřevěnými stěnami. K rozšíření mohla přispět i valašská kolonizace, která přinesla srubový štít. Stěny z dřevěných trámů prošly vývojem, od nahrubo otesaných kmenů do dnešního dne zachovaných na stodolách horských oblastí, po subtilní hranoly dřevěnic Turca. Dřevěný dům měl vždy tendenci přebírat prvky domu zděného a být jím nahrazen. Dřevěnice se omietali, z vnějšku i zevnitř a ani v nejstarších dobách se půloblouky kmenů nenechali zevnitř, ale se opracovali do roviny. Spoje se vyplňovali mechem nebo povrieslami. Dřevěnice na Slovensku se stavěly elegantní, jemno opracované v detailech. Nahrubo otesávané stěny tak, jak je známe z goralského Polska, se u nás ani nevyskytovaly. Tesařská zručnost Slovenská obyvatele byla mimořádná a i příchozí národy si ji už v dobách valašské kolonizace osvojovali. Přikrytí střech domů kotlin Turčianské, Liptovské, Oravské bylo pravděpodobně slaměné, valašská kolonisté si přinesli s sebou krytinu vytvořenou z prken. S rozvojem zemanstva a staveb kurií se šindelové pokrytí rozšířilo na celou oblast srubového domu, kromě severního Zemplína a Šariše, kde kmeny Bojko a Hucul používaly do 20. století slaměnou krytinu. Na spojování šindele se střešními latěmi se používaly kolíky z tvrdého akátového dřeva, hřebování se zavedlo až v minulém století.

Habánsky dům

Do dnešního dne můžeme ve Velkých Levároch obdivovat stavební kulturu, kterou na Slovensko přinesli uprchlíci z Durynska v 16. století. Na Slovensku se usadili v vesnicích Záhoří az druhé strany úpatí Malých Karpat. Přinesli si s sebou řemeslnou zručnost, náboženství a řeč. Bydleli ve společných domech – haus – haben, odtud označení habánů. Jejich domy sdružovali obydlí několika rodin pohromadě, v přízemí byly pokoje a síně, na patře ve spodní třetině podkroví dlouhá průběžná chodba s komorami po obou stranách. Stavební zvláštností byl hrázděných a dozdění štít, kde slaměná střecha byla olemována průběžnou latí, na okapu se sláma seřezávat kolmo na zem a krytina se vytvořila z plochých plátů slámy se stranou 60 cm, která se prohnula přes střešní lať vzdálenou 30 cm a položila na ten jistý spodní útvar. Vznikla stupňovitá střecha, která, když okraje stupňů shnily, tak se svisle uložila nová vrstva slámy smíšená hlínou a po letech se zas vyhněte svislé spoje zaplnily hlínou smíchanou se slámou. Vznikla masivní, hrubá, jakoby okožovaná střecha. Habánsky dvůr je z roku 1588 a je do dnešního dne zachován až na jeden dům, který se rozpadl v posledním desetiletí.

Technika zdění

Jsou čtyři typy zdí probraných a používaných do nedávné minulosti na Slovensku (ještě po druhé světové válce se tak běžně stavělo). Materiál na stavbu vznikl na místě, vykopala se jáma, nakopaná jílovitá půda se smíchala s vodou a slámou a lopatou nebo vidlemi se ukládala na příští zeď, kde se uťapkala, sekerou se osekané do požadované roviny a nechala dva roky schnout. Takto vznikla „Lepenica“. „Nabíjanica“ vznikala podobně, jen hlína se dávala do šalování. Otvory se v obou případech kromě dveří nevynechával, ale káceli. Zeď „opus spicatum“ vznikl z Valko, které se uhnietili na místě a ukládali ve třech řadách po jedné vrstvě denně. Malta se nepoužívala, mokrý Váleček se přilepil sám. Jelikož materiál klouzal, tak se války stavěli na šikmo a na výšku a následující řadu běžel opačným směrem. Ukládaly se dva vnější řady a vnitřní se mezi ně vtěsnával. Zeď z nepálené cihly. Zde se cihla vyráběla mimo samotné stavby, většinou na konci vesnice, kde se vytvořená cihla nechala po oschnutí na zemi vysušit v pyramidových útvarech – rákosí. Cihly se ukládaly buď jako vazáky nebo běhouny, případně kombinací obou. Klenby se nevytvářely, jako překlady sloužily desky nebo hrady z tvrdého dřeva. Dodnes jsou takové zdi rozšířeny po celém západním Slovensku na stodolách. Omietalo se však většinou omítkou vápennou, hliněnou se vymazávaly jen vysloveně chudé domy. U zdi se vytvářel okapový zídku, jehož úkolem bylo vodu odvést co nejdál od domu. Na koncil9. a počátku 20. století se začala používat sporadicky pálená cihla a domy, které ji měli se neomietali, aby každý viděl, že na to mají. Zde jsou pravděpodobně kořeny obliby přiznaného cihelného zdiva nejen u nás, ale i v západních zemích.

Tesařské konstrukce

Typ krovu, který si Slováci přinesli do nové vlasti keřů se sochou (pocházel ještě z neolitu), je krov se slemenným trámem a sochou. Je to typ konstrukce, kterou až do gotiky používali národy Evropy. První typ střechy, střecha se slemänným trámům na kůlech-sochách (rázsocha). Druhý typ, kde Sleman trámy ležely na hliněných nebo zděných příčných zdech (boční Sleman se proměnilo na pozednici), a třetí typ, kde střechu podpíraly dřevěné stěny roubených konstrukcí. Nahrazení bočních soch zdí umožnilo vysunout střechu daleko nad obrys domu a to následovně, boční Sleman nebo krokvová věznice již nemohla být spojována s krokvemi vázáním, tak se museli položit na boční Sleman, teď už pozednici, nové hrady – později tak vznikl strop a na jejich konce se položilo nové boční Sleman, na jejíchž se již krokve mohli znovu navázat. Střechy nebyly strmé, až gotická kultura, která dokázala překonat nejen prehistorické tradice, ale i antické dědictví přinesla vzpínajícího se strmou střechu, která se zdomácněla hlavně v horských oblastech Slovenska, kde si to přírodní podmínky vyžadovaly a také dovolovaly. Mimořádně zajímavé jsou stodoly, které se na dnešní území Slovenska dostali v 15. století z českých zemí a tam z Německa. Stodoly přinesly znovu kolovat konstrukci (Germánské kmeny dále rozvíjely kolové stavby do hrázděných konstrukcí, když sochu nahradili boční vzpěrou – páskem), kde sochy byly nahrazeny podpěrnými sloupy nebo stolicí stojatou, nebo později ležatou. Starší typy stodol měli sloupy položené na kamenech, novější vytvářely spodní rám. Krokve byly spuštěny daleko za okraj bočních věznic a boční stěny byly odděleny od střechy. Teprve později, když se i stěny stodol zdili, se boční věznice proměnily na pozednice a položili se na zeď. Stodoly na Slovensku vytlačili tzv. drbny nebo Oboroh. Byly to stavby nesené na kůlech zakopaných v zemi a ty nesli posuvnou střechu, která se zvedala nebo spouštěla ​​podle množství uloženého nevymláteného obilí – stohu. Ukládalo se zde i seno nebo sláma. V domech to nebylo možné uložit, podkroví byly prázdné, vcházel do nich kouř – ať už přímo přes strop místností, nebo byl tam odváděn krbem. Ještě dnes se můžeme setkat se všemi typy stodol na Slovensku. Kolové, hrázděné, zděné, se stolicí ležatou nebo stojatou. Stojí zcela stranou našeho zájmu a přestože si zachovávají dosud stylovou čistotu, tak se více bourají než rozpadají. Krov po vytvoření stropu se v době nástupu gotiky vzpíná z boční věznice, která ležela přímo na vysunutých stropních trámech. Vznik nového typu krovu, kde boční věznice ležela na příčných trámech, které byly nad stropními trámy, souvisel velmi zajímavě pravděpodobně se znovu zavedením (valašská kolonizace), Kurna pokojů, kde nově příchozí umístili otevřené ohniště do domu, který převzali od Slováků, ale bez sopouchu, co odváděl kouř do podkroví. Malá konstrukční výška se zvýšila tak, že na původní stropní trámy se přidali nové tři čtyři hrady a na ně trámy příčné nesoucí krov (viz dům podhůří). Později se jejich počet zredukoval. Takto vzniklý krov se přenesl z horských oblastí do dolin, kde už stavby měli komín a tak se prostor mohl využívat na uskladnění sena. Krov se však zvedal podle potřeby, tj příčně hrady nestály na zdi, ale byli vypodložené kolíky z tvrdého dřeva! Ještě dnes na území Hont je velké množství domů s takovou střechou. Je to další zajímavost, která se úspěšně obchází a zanikne, aniž si jí někdo všiml. Vznik tohoto typu střechy však mohl vzniknout i pod vlivem sakrálních staveb.

Černá kuchyně

Oheň sloužil na přípravu jídla a ohnisko bylo pod střechou kolového domu. Kouř stoupal vysoko až ke střeše. Při záměně vyplétání zdi za zděnou vznikly stropní trámy, jako konstrukční prvky nové střechy a ty po překrytí vytvořili strop. Kouř z otevřeného ohniště unikal malými okenními otvory a mezerami ve stropě. Chlebová pec byla v nížinách umístěna venku, v drsné ších klimatických poměrech byla přímo v pokoji – Kurna pokoj. Pec měla v hliněné stříšce otvory, z nichž kouř unikal zas přímo do místnosti. Po vzniku předsíně se otevřené ohniště přesunulo sem. Vývoj ohniska a jeho přeměna na pec byl zdlouhavý a komplikovaný proces, který v mnoha oblastech Slovenska nebyl ještě v druhé polovině minulého století ukončen. Skutečnost, že ještě v nedávné minulosti hořel v mnoha domácnostech oheň v obýváku, svědčí jednak o neuvěřitelné chudobě, jednak o historické přítomnosti v dnešní době, kdy doslova včera se na Slovensku bývalo jako za časů krále Matyáše. V 19. století napsal Mánes, toulajícím se Trenčínském kraji, hledajíc duchovní krásu prostého lidu v německých novinách vycházejících v Praze následující: Pozval mě vesnický rychtář k sobě na noc. Šli jsme přes vesnici, kde na střechách nebylo jediného komína – všude unikal kouř dveřmi a okny a svou obvyklou cestu po stěnách vyznačoval tmavými pásy. Ani starostův dům neměl komín. Vešli jsme do něj vnějšími dveřmi, které se po výšce rozdělovaly na dvě křídla a horní polovina sloužila na osvětlení síně úzkého tmavého prostoru, kde podle zápachu jsem usoudil, že na opačné straně než pokoj je maštal. Do pokoje jsme vstoupili nízkými dveřmi, kde jsem nejprve nemohl nic rozeznat, neboť přestože byl den, tak světlo sem vnikající oknem velikosti jedné plošné stopy málo osvětlovalo. Podlaha byla udusaná a nerovná jako zem venku. Uvnitř místnosti byla obrovská, z hlíny vyzděná pec. Na jedné straně souvisela s zdí, na ostatních stranách měla tři otvory. Kolem pece běžela široká lavice, na zemi byl hrubě otesaný stůl, kolovrat a Díaz na pečení chleba. Strop byl z neopracovaných smrkových kmenů az něj visely jako krápníky saze. Paní domácí, která vyšla ze sousedního chléva spěchala, aby udělala oheň a po jeho zapálení se všichni vrhli na zem, dokud kouř z místnosti neunikl stropem, dveřmi a oknem. Pohostili mě dojivosti polévkou a borovičkou a byl jsem pozván na přespání na lavici u kamen, která sloužila jako postel.

Toto je Mánesova výpověď, tak jak ji zachytil Václav Mencl ve své knize Lidová architektura v Československu, ze které jsem čerpal většinu teoretických znalostí a kterou doporučuji kterémukoli zájemci o problematiku lidové architektury u nás.

Architektura 19. století je bohužel na Slovensku stále uznávaným obdobím

V uplynulých devíti číslech jsme publikovali úryvky z knihy Výjimečné stavby dlouhého století. Její autorkou je Doc. Ing. arch. Jana Pohaničová, PhD. Promluvili jsme se s ní o knize, o okolnostech jejího vzniku či jejích dalších autorských plánech.

Výjimečné stavby dlouhého století
Výjimečné stavby dlouhého století

Jak vznikla myšlenka napsat knihu o výjimečných stavbách tzv. dlouhého století?

Kniha vznikla jako volné pokračování publikace, která je věnována komplexně architektuře 19. století na Slovensku a vznikla ve spolupráci s paní redaktorkou PhDr. Magdalenou Fazekašová a také s mou kolegyní a zároveň mámou, docentkou Elenou Lukáčová. Je to vlastně výběr nejvýznamnějších staveb 19. století na Slovensku. Kniha je výsledkem dlouhodobého bádání v archivech, fotografické dokumentaci či sešlosti architektů případně objednavatelů staveb. Myšlenka vychází ze systematického doplňování znalostí o architektuře 19. století na Slovensku. Toto období bylo bohužel zanedbaná, málokdo se mu věnoval a ani v současnosti není tak populární jako jiné období. Je co doplňovat, protože bílé mapy jsou tam stále.

Architektura na Slovensku
Architektura na Slovensku

Územní rozvoj Slovenských měst

Co všechno zahrnuje vytvoření takové publikace?

Kromě návštěvy archivů různých druhů je to terénní výzkum. Mým původním záměrem bylo, že by se v knize objevilo přibližně sto staveb z tohoto století, protože architektura tohoto období je velmi rozmanitá. Jejich stavebně-technický stav je bohužel velmi žalostný a mnohé z nich už ani nestojí.

Každou ze staveb, které se dostaly do tohoto užšího výběru bylo třeba navštívit a zdokumentovat. V souvislosti s architekturou 19. století jsou důležité osobnosti, které ji tvořily. Nebyly to jen architekti, ale i samotní objednatelé, kteří často vstupovali do tvorby architektury, do konceptu konkrétní stavby, byly to často rovnocenní partneři architektů.

Architektura 19. století je bohužel na Slovensku
Architektura 19. století je bohužel na Slovensku

Jak dlouho trvala práce na této publikaci?

Sbírání materiálu iv souvislosti s již zmiňovanou předchozí publikací byla pro mě téměř dvacet roční práce, je to vlastně celá moje profesionální dráha. Co se týče této knihy, rodila se asi dva roky, čímž myslím vytvoření celého konceptu. Konkrétně psaní bylo otázkou tří – čtyř měsíců. Největší problém byl samozřejmě s finančním zabezpečením, myšlenkový koncept a text se zrodily rychle, hledali se však peníze.

Co si máme představit pod pojmem „dlouhé století“, které je v názvu této knížky?

Většina lidí, když slyší pojem architektura 19. století, si představí vymezení let 1800 až 1900. Ono to však takto zcela není, protože vývoj na Slovensku samozřejmě navazoval na předchozí vývojovou linii. Měli jsme tu doznívání baroka, slohu, který předcházel klasicismu. Ten právě odstartoval to dlouhé 19. století a jeho první ozvěny v podobě návratu k antickým ideálům tu byly už před rokem 1800. Proto kniha začíná Primaciální palác v Bratislavě, který je epilogu baroka a zároveň prologem klasicismu. Když se posuneme na konec 19. století, tak vidíme, že historizující slohy, a následně nastupující secese či moderna přesahují výrazněji i do prvních desetiletí 20. století.

Architektura 19. století je bohužel na Slovensku
Architektura 19. století je bohužel na Slovensku

Pro jakého čtenáře je knížka určena?

Tato kniha byla psána s úmyslem oslovit odbornou, ale i laickou veřejnost. Reakce, které zatím mám, nasvědčují tomu, že se mi to snad podařilo. Chtěla jsem podat jednak základní informace o výjimečných stavbách tohoto období, také však naznačit kontext evropského vývoje, ale i přiblížit osudy tvůrců dané stavby.

Zmínil jste, že do knížky se nedostali všechny výjimečné stavby, které byste tam chtěli mít. Které konkrétní vás nejvíce mrzí?

V rámci celého Slovenska samozřejmě nebylo možné zařadit všechny skvosty architektury 19. století. Jak jsem již zmiňovala, soustředili jsme se na dodnes existující stavby. Z Bratislavy bych zmínila Blumentálska kostel, podobných sakrálních staveb by se tam dalo umístit mnoho, bohužel, bylo to limitováno finančními možnostmi knihy. Také bych ráda věnovala pozornost i budově Reduty. Stejně z mimobratislavských staveb by to byl zámeček ve Velkých Uherce, který je bohužel v katastrofálním stavu, ale je to vůbec druhý neogotický zámeček v Uhersku. Zde je zajímavý i příběh architekta i mecenáše této stavby, takže tohle mě také mrzí.

skvosty architektury 19. století
skvosty architektury 19. století

Nejznámější slovenské výrobky

Jaké máte plány?

Bratislava 19. století by byla zajímavá, mám zmapovanou tvorbu několika generací architektů, stavitelů a stavebních podnikatelů Feiglerovcov. Oni se od klasicismu až po závěr toho dlouhého století výrazně podíleli na stavebním obraze Bratislavy. Momentálně se také intenzivně věnuji osobnosti Milana Michala Harminc, jeho pozůstalosti, z čeho by se rovněž mohla nějaká monografie zrodit, ale to je běh na dlouhé tratě.

Jak architekta se věnujete 19. století, máte nějakou výjimečnou stavbu i ze současné architektury Bratislavy?
Územní plán veřejně prospěšných staveb v Bratislavě

Podívám se na to očima člověka, který má vztah k historii a obnově památek, protože i v této problematice se na Fakultě architektury STU pohybuji. Je to například rekonstrukce Bratislavské radnice nebo rekonstrukce Bratislavského hradu, nejsou to stavby současné moderní architektury, ale jsou to pro mě velmi významné počiny.

Architektura 19. století je bohužel na Slovensku
Architektura 19. století je bohužel na Slovensku

Závěrem bych se chtěla bych touto cestou chtěla poděkovat paní dr Magdaléně Fazekašová a vydavatelství TRIO Publishing, velmi dobře se mi s ní is paní redaktorkou Otilio Škvarnovou spolupracovalo, moje díky také patří grafikovi a fotografovi této knihy a všem, kteří mi zpřístupnili materiály v archivech a umožnily mé bádání.

Architektura 19. století na Slovensku

V posledním období se začínají na našem knižním trhu objevovat tituly domácích autorů, které postupně vypínají nemalé mezery v poznávání a hodnocení naší architektury a umění. Týká se to zvláště období mezi klasicismem a secesí, na které, jak již bylo v citátu naznačeno, se dodnes díváme jakoby „přes prsty“. Vždyť i tak významný znalec dějin umění, jakým byl Ladislav Hanus, ve svém těžištěm díle Kostel jako symbol se o architektuře 19. století vyjadřuje velmi jasně a odmítavě: klasicismem končí živý vývin architektonických slohů, ve vývinu nastává zlom bez dalšího pokračování. Přichází tedy velké vakuum … a jak konstatuje o několik stran dále, nastává maškarní karneval slohů. Tento názor zde byl před Hanuš a přetrvává u nás ve velké míře do současnosti. Jakoby se na Slovensku nic kvalitní a progresivní na poli urbanismu a architektury v 19. století nerealizovalo. Jakoby, vedle hleadačských, avantgardních až provokujících směrech ve výtvarném umění architektura v této době pouze bezradně tápat a plagiátorsky zřel zpět. Bylo to opravdu tak …?
Tuto otázku se rozhodli otevřít dvě vysokoškolské pedagožky Fakulty architektury Slovenské technické univerzity, docentky Elena Lukáčová a Jana Pohaničová publikací Rozmanité 19. století, kterou koncem roku 2008 vydalo vydavatelství Perfekt. Autorky, matka s dcerou, se při zpracovávání publikace obdivuhodně doplňovaly. Jedna s velkými výzkumnice zkušenostmi a bohatým dokumentačním fondem (E. Lukáčová dlouhá léta pracovala ve Výzkumném ústavu teorie a dějin architektury SVŠT) a druhá s památkářských praxí získanou na tehdejším Slovensku památkovém ústavu a pozoruhodnou schopností vnímat historický vývoj a hodnoty sídel a staveb na mnoha terénních výjezdech a zároveň „vydolovat“ ze skromných archivních fondů maximum. Taková optimální spolupráce podložena pracovitostí byla rozhodujícím předpokladem pro sběr a zpracování materiálu, umožňující vydat odbornou monografii, která jako první představuje architekturu 19. století, i desetiletí před ním i dekádu po něm, komplexně as nadhledem. Výsledek jejich práce je o to pozoruhodnější, že autorky kromě vlastních zdrojů neměli velmi z čeho vycházet. Slovenská věda o umění se tomuto období z hlediska architektury vždy věnovala okrajově a pouze dílčí studie či starší publikace jsou jakýmisi orientačními (někdy i zavádějícími) záchytnými body, které bylo možné ukotvit do nesrovnatelně širší struktury vydané práce. O skromném počtu literárních pramenů svědčí i rejstřík připojen k publikaci, který uvádí vše podstatné, co je v současnosti u nás dostupné. Navzdory této téměř „tabula rasa“ a vžitým názorem se autorkám podařilo sestavit dílo s novými pohledy na toto období, které bylo i pro Slovensko mimořádně významné, a to jak v pozitivním (národní obrození, ekonomické a technologické změny, výstavba dopravní sítě, překročení historických hradeb jednotlivých míst, výstavba reprezentačních staveb, průmyslových areálů a nových obytných čtvrtí), tak v negativním slova smyslu (národnostní útlak včetně likvidace školského systému a kulturně-společenských institucí). Zásadní význam 19. století pro celosvětový mocenský, ekonomický i kulturně-společenský vývoj si uvědomovali i autorky, které toto historické pozadí, ovlivňující i architektonické dění, glosovali rámováním základního textu rozsahem nevelkými, ale obsažnými sloupky ke každé kapitole.
Příběh architektury 19. století na Slovensku je po krátkém předmluvě Jany Pohaničovej představen čtenářům v šesti kapitolách na téměř 250 stranách formátu A4 s bohatým fotografickým a kresebný materiálem. Zde hned třeba konstatovat, že obrazová složka publikace je na vysoké kvalitativní a výpovědní úrovni a rovnocenně doplňuje její textovou část. Z několika stovek fotografií (včetně dobových) lze technicky či kompozičně méně zdařilé spočítat na prstech h rukou. Přitom větší počet fotografií zhotovili přímo autorky textu … Obohacení s nádechem autentičnosti dodávají kapitolám reprodukce původních projektů, historických grafik staveb z nichž některé nebyly dosud známy. Profesionální zkušenost a cit pro míru Igora Štrbík jsou zřejmé z grafické úpravy publikace, je přehledná, se správně zvolenými akcenty celostránkových záběrů. Pokud je zde možné mít připomínku, tak se to týká už dříve zažitého číslování fotografií a grafické dokumentace, která je již tradičně řešena soustředěním velikostí téměř nečitelných čísel a popisů vybrané, zpravidla bílé plochy jednotlivých nebo protilehlých, přičemž možnost použití stejné velikosti písma jako při ostatním textu ne ničím omezena (snad jen estetickým cítěním grafika). Diskutovat se dá i o řešení obálky, kde těžkém cihlově-černém podkladu pod technicky působící písmo názvu publikace umístěna mozaika malých fotografií, zřejmě dokumentujících rozmanitost století. Možná více by na pultech knihkupectví potenciálních čtenářů upoutala obálka s některým z efektních vz textu as písmem bližším století, kterému je monografie věnována. Možná …
První kapitola, nazvaná Obroda antických ideálů, symbolicky začíná dobovou kolorovaných kresbou Primaciálního paláce v Bratislavě, který kromě svého historického významu v souvislosti s podpisem Bratislavského míru v Zrcadlovém síni zároveň reprezentuje odcházející baroko a nastupující klasicismus jak sloh hlásící se opět (po renesanci) k antické tradici. A po antických vzorech začíná architektura 19. století vášnivě inspirovat gotikou a následně ostatními slohy minulosti až po eklektický Hanušovský „karneval slohů“. Zatímco k němu dojde, uplyne od výstavby Primaciálního paláce téměř století. Celý tento proces hledání vrcholí nesmělým a nakonec spontánním nástupem secese, aby se jí architektura přenesla do 20. století, které nakonec na Slovensku znamenalo jeden z jejích absolutních vrcholů v podobě staveb tak odlišného funkcionalismu. Kolik nevšední rozmanitosti během století v nazírání na výraz architektury, kolik změn vyvolaných novými materiály v technologických postupech, typologických druzích a dispozičních řešeních … A začínalo to strohým a elegantním klasicismem, který odmítal pompéznost baroka a dekorativnost rokoka.
Úvodní kapitola představuje jeho hlavních představitelů, především protestantské chrámy (Velký evangelický kostel v Bratislavě, Banská Štiavnica, Banská Bystrica, Košice, Levoča, ale antickou malou centrálu v Zemianske Podhradie), které v tomto období dohánějí své zpoždění v souvislosti s předchozími mocenskými omezeními jejich výstavby . Ale nemohou chybět některé katolické kostely (Ústí nad Labem, Kostel sv. Ladislava v Bratislavě, Kostel sv. Rozálie v Komárně) či jedinečná synagoga v Liptovském Mikuláši. Následují městské paláce a měšťanské nájemní domy reprezentované takovými špičkovými stavbami, jakou je např. Forgáčovský palác v Košicích. Veřejné stavby – radnice, župní domy, lázeňské stavby, reduty, první divadla, všechny odrážely společenské proměny a nástup měšťanstva. Postavení se však ještě nemínila vzdát stará ani „nová“ šlechta, která své ambice prezentovala množstvím venkovských sídel – kurií a zámků, v publikaci zastoupených především Topoľčianky a Dolná Krupá a topit v Jasenové a Gbeľany.
Znovuobjevení gotiky počátkem 19. století nezůstalo bez odezvy ani na Slovensku, které mělo na svém území zachovanou rozhodující část středověkého stavebního fondu celého Uherska. Dokumentuje to druhá kapitola monografie, která zachycuje regotizačné akce především sakrálních staveb s dominantní kontroverzní přestavbou Dómu sv. Alžběty v Košicích, ale i zámků, např. ve Velkých Uherce. Obdiv ke gotice přetrvává až do nástupu secese a zanechává na Slovensku množství různorodých architektur, často pozoruhodných rozměrů a importovaných podob – od tudorovské gotiky Rusovce přes Galantě, Smolenice, po romantické francouzsko-pálfiovské Bojnice. Všechno jsou to precizně řemeslně zvládnuté objekty se skvělým citem pro dispozici a detail. Do současnosti patří mezi nejobdivovanější, a to i navzdory havarijnímu stavu některých z nich. Neogotiky se však prosazuje i při měšťanských obytných staveb s takovým nepřehlédnutelným efektem, jaký je zřejmý na Vítězové domě nebo Jakabová paláci v Košicích. Na vojenském kasinu a vodojemu v Komárně, sakrálních novostaveb od Lučence po Starý Smokovec, mauzolea v Michalovcích, turčianska štiavnička zda Trebišově autorky představili v podstatě všechny architektonické druhy, kterých se po staletích opět dotkl závan gotiky.
Následující kapitola zaměřená na reflexi historických slohů je pestrá jako samotná architektura druhé poloviny 19. století. V podstatě všechny slohy minulosti, od románského po baroko, se vedle již zmíněné gotice odrazily na prudkém stavebním vývoji jednotlivých sídel Slovenska. I klasicismus, který dominoval první třetině století, plynule přechází do neorenesanční. Objevují se zde i stavby inspirované Orientem, především synagogy všech odnoží judaismu, z nichž však několik zanikly, včetně jedinečných bratislavských synagog. Do kontextu středoevropské architektury nezapadá kežmarský evangelický kostel od Teofila Hansena, na kterém jednoznačně znát, že původně měl stát úplně jinde. Za mimořádně pozitivně je třeba považovat zařazení urbanistické problematiky do této kapitoly. Příklady Bratislavy a Košic, jeden o prvním územním plánu a druhý o ideální dopravně typu MESH urbanistické koncepci nových částí města po obvodu historického jádra. Oba hlouběji rozebírány příklady svědčí o progresivity myšlení „otců“ míst i tvůrců územně plánovací dokumentace. Vedle veřejných a sakrálních stavbách, městských nájemních domech či aristokratických venkovských sídlech se v kapitole našel prostor i pro sepulkrálnu drobnou architekturu – hrobky a náhrobky.
V čem je rozhodující přínos 19. století pro vývoj architektury ozřejmuje čtvrtá kapitola s názvem Od litiny po železobeton. Zde hraje Slovensko v rámci Uherska zvlášť významnou roli. Jsou zde suroviny a výrobny, které jsou základem výroby stále více žádané litiny a později oceli. Zde se budují nové fabriky, které posouvají Slovensko do čela vývoje převážně agrárního Uherska a přibližují jej k moderní době a architektuře následujícího století. Litina je ještě reprezentantem spíše eklektické architektury, použije se v komplikovaných formách historizujících zábradlí či hlavic sloupů lázeňských nádvoří, kostelů a nástupišť rychle přibývajících železničních stanic, ale nachází se také na zdobných mostovky a nosných konstrukcích hal. Železnice se staly průkopníkem typizace, když vytvořili typizaci škálu staničních budov několika velikostních kategorií včetně stavebních a provozních prvků. Železobeton přináší neomezené konstrukční možnosti v kombinaci s čistotou tvarů a množstvím světla, zde už možná tušit příští funkcionalismus … Ale ještě předtím mimo jiné v železobetonu vytvářejí i ojedinělý malý secesní architektonický šperk v podobě kostelíka v Muli, kde nový materiál dokazuje i své výtvarné danosti v podobě sochařské výzdoby exteriéru, nebo sugestivní kopuli bazénu lázeňského domu Irma v Piešťanech.
Eklekticismus konce 19. století je obsahem páté kapitoly, která představuje takové reprezentativní stavby, jakými jsou divadla v Bratislavě a Košicích, reduty v spiske Nové Vsi a Bratislavě, zámečky v Budmerice, Kunerad a bratislavském přívozem, nebo množství koupelnách architektur včetně prudce se rozvíjejících Vysokých Tater. Všechny jsou poznamenány historickými nebo cizokrajnými vlivy, které se navzájem „kříží“ vytvářejíc svérázné, často přezdobené exteriéry i interiéry při současném uplatnění moderních stavebních technologií. Katalogové dekorativní detaily se střídají s výtvarnou výzdobou, vždy však dobře as citem pro estetiku. Eklektičtí tvůrci měli pozoruhodně jasno, kde je hranice kýče a úzkostlivě se jí snažili nepřibližovat. Jaký je to rozdíl oproti současné pseudohistorického architektuře vil, ba haciend – zhmotněním kýče v maloměšťácké-zbohatlické podání!
Je přirozené, že tak, jak autorky logicky začínali Hefele Primaciální palác, končí své putování architekturou 19. století Jurkovičova Spolkovým domem v Skalici. Poslední kapitola je věnována nástupu secese na konci století, která postupně přebírá nadvládu nad eklekticizmom, i když se jí ho úplně vytisknout nepodařilo. Vliv Vídně, Budapešti, Mnichova, ba i Sedmihradska se projevuje na stavbách především v Bratislavě a Košicích, ale prakticky i ve všech významnějších sídlech a lázeňských centrech Slovenska od Lučence, přes Liptovský Mikuláš po Vranov-Čemerné. Jurkovičem vstupuje do architektury Slovenské a moravské lidové stavitelství se svým dekorativním detailem. Spolkový dům v Skalici je reprezentativní ukázkou Jurkovičova pojetí architektury začátkem 20. století. Kompaktní fasáda s vyřezávanými dřevěnými prvky v kombinaci s romanticky alešovskou výmalbou nese ještě znaky předchozí tvorby moravského období. Při vstupu do dvorany se už dostáváme do prostoru dýchajícího I’ahkosťou a vzdušností přímo japonské architektury, a to navzdory tradičnímu detailu a malbě. Tady už Jurkovič stojí definitivně na půdě 20. století a jakoby tuší, že mu nebude cizí jeho architektura koštruktivizmu a funkcionalismu. Autorky nemohli ukončit monografii o architektuře 19. století ničím lepším.
V textu každé kapitoly jsou na -príslušnom místě podle reflektována díl uváděny krátké životopisy 60 architektů a významných mecenáš všech národností, které se podílely na architektuře 19. století. Obohacují publikaci a neruší přirozený tok základního textu. Ten se čte mimořádně dobře, je srozumitelný i pro neodborníky a navíc i nejširší čtenářské obci umožňuje dobře se orientovat v textu díky přiloženému slovníku odborných výrazů. No publikace potěší i studenty a odbornou veřejnost, vždyť dosud takto hodnocena architekturu Slovenska v 19. století nemohly mít v rukách. Monografie je solidním základem, na kterém se dá budovat – prohlubovat a objektivizovat poznání o tomto zanedbaná období vývoje architektury. Měl Hanus o „vakuu 19. století“ pravdu? Zdá se, že ne tak docela …

Kdo pracuje v designovém studiu?

Designových studií je v Čechách stále málo na to kolik se zde vyrábí průmyslových produktů. Rozvoj obrábění plechů a sklářské výroby v České republice je třeba vnímat v kontextu s evropským kovoobráběcím a  sklářským průmyslem.

Rozvoj obrábění plechů
Rozvoj obrábění plechů

Při pohledu na stav a úroveň průmyslu podporuje pohled na současnou situaci i fakt, že většina českých kovoobráběcích a sklářských firem je vlastněna nadnárodními společnostmi. To je samozřejmě špatně, čeští designéři nemají pro koho dělat. Vývoj probíhá v zahraničí. plechu i skla je v České republice vyráběno dost málo. Sklářský průmysl má silně proexportní charakter a má vzhledem k přepočtenému množství skla na obyvatele pro národní hospodářství větší význam než ve většině zemí Evropy.

Dobrý design kombinuje funkčnost s krásným nadčasovým vzhledem.

bratři v Triku
bratři v Triku

Když jsme pro bratrance a pak i souseda navrhovali interiér jeho pražského grafického studia, při společném setkání jsme otevřeli potřebu návrhu grafického manuálu pro nás. Řekl nám, že spojení našich jmen zní jako průměrná právnická firma a že bychom si měli vymyslet vlastní jméno nebo značku. Proto jsme to ihned udělali. Jmenujeme se bratři v Triku a máme to na triku.

Nástěnná svítidla – Společnost Ferenc Fredo Group

Správné osvětlení dokáže v interiéru i exteriéru udělat skutečné divy. A co teprve když použijete velmi kvalitní a designově vyladěná nástěnná svítidla.

 

Nástěnná svítidla
Nástěnná svítidla

Společnost Ferenc Fredo Group, kterou roku 1983 založil Helmut von Sajrajt z Německého Hamburku, se řadí mezi přední výrobce nouzového osvětlení v Evropě. Orientuje se zejména na produkci energeticky úsporného osvětlení a bezpečnostních a zabezpečovacích systémů vyznačující se technicky pokrokovými funkcemi a moderním designem pro domácnosti, průmysl a města. Do portfolia produktů Společnost Ferenc Fredo Group patří mimo jiné nouzová svítidla a závěsná svítidla, nástěnná svítidla, vestavná a zapuštěná svítidla, dekorativní svítidla, průmyslová a kancelářská svítidla, uliční a nasvětlovací svítidla. Jsou to klucí šikovní.

Nástěnná svítidla jsou k dispozici v mnoha designech, od dětských nástěnných svítidel s motivy hrdinů, přes moderní design, křišťálové nástěnné lustry, nebo chromovaná venkovní svítidla. Můžete je umístit na zeď jen jako dekorační prvek, případně zvolit vhodné nástěnné svítidlo k nasvícení obrazů, nebo jiných dekorací, které máte umístěny v místnosti.

Ochrana zdraví při práci v Evropě

Směrnice Evropské unie je právní akt stanovený ve Smlouvě o EU. Směrnice je závazná v celém rozsahu a členské státy Evropské unie jsou povinny ji ve stanovené lhůtě provést ve vnitrostátním právu.
Článek 153 Smlouvy o fungování Evropské unie Evropskou unii opravňuje k přijímání směrnic v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Rámcová směrnice Evropské unie se svou širokou oblastí působnosti, jakož i další směrnice zaměřené na konkrétní aspekty bezpečnosti a ochrany zdraví při práci představují základ evropských právních předpisů v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví.

Ochrana zdraví při práci v Evropě
Ochrana zdraví při práci v Evropě

Členské státy Evropské unie mohou v zájmu ochrany pracovníků přijmout při provádění směrnic Evropské unie do vnitrostátního práva přísnější pravidla. Legislativní požadavky v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci se tak mohou v jednotlivých členských státech EU lišit.

Perfektní ochrana při práci proti chemikáliím, virům i bakteriím
Perfektní ochrana při práci proti chemikáliím, virům i bakteriím

A + A je největší veletrh bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v Evropě

Evropská agentura pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci (The European Agency for Safety and Health at Work – OSHA) je speciální agentura Evropské unie, která vznikla v roce 1994 a sídlí ve španělském městě Bilbao. V čele OSHA je výkonný ředitel, který je volen vždy na 5 let. Současným ředitelem jen finský odborník Jukka Takala.

Jak jsou důležité Pneumatiky

Každé jízdní kolo, auto, motorka má pneumatiky. Pneumatika se dělí hned na několik druhů díky různým parametrům, které určují výdrž, nosnost, ale i typ dezénu, který je na pneumatice velmi podstatný. Pneumatika obecně je vzduchem plněná nejpružnější součást celého auta. Nejčastěji se skládá ze vzdušnice, neboli duše a pláště – pneumatiky. Samotný plášť je vyráběn z vulkanizované gumy, což zajišťuje vysokou životnost. Pneumatiky jsou zimní a letní. Podle zákona je třeba letní pneumatiky na zimu měnit za zimní, které na sněhu lépe brzdí. Koupě dobrých pneumatik může znamenat záchranu života nebo, že bude lidský život promarněn. Brzdná dráha pneumatik a vozidla by měla být co nejkratší.

Přilnavost na mokré vozovce je jedna z nejdůležitějších vlastností pneumatiky a velmi důležitým faktorem pro bezpečnost. Pneumatiky s vynikající přilnavostí mají nejen kratší brzdnou dráhu na mokré vozovce, ale i lepší ovládání na mokru, stabilitu a lepší přilnavost při zatáčení. Štítek EU se zabývá pouze brzdnými vlastnostmi na mokré vozovce.

Brzdná dráha rozhoduje o tom, zda v krizové situaci dojde k nehodě, nebo auto zastaví včas.

I zde platí fyzikální zákony. Jelikož kinetická energie roste s rychlostí exponenciálně, stejně tak se projeví závislost brzdné dráhy na rychlosti. Tedy i malý rozdíl rychlosti znamená velký rozdíl v následcích.

Je dobré nebo zbytečné mít právní minimum

Hodně lidí má problémy se studiem a nečte zákony, podle kterých se ale má chovat. Neznají právní minimum, ani se o tuto problematiku nezajímají. Pak platí hodně peněz za triviální rady od právníků. Je toto chování rozumné? Nebylo by lepší pracovat na tom, aby lidé měli schopnost pochopit psaný text?

V každém lepší zaměstnání by při přijímacím pohovoru měl presonalista provést text na chápání psaného textu. Pokud pracovník není schopen pochopit psaný text nebude chápat písemné instrukce od vedení.

V téměř každém inzerátu je tento text s požadavky:

Požadujeme
SŠ vzdělání nebo VŠ vzdělání technického směru, praxevýhodou
znalost anglického jazyka na komunikativní úrovni, schopnost pochopit psaný text
řidičský průkaz sk. B
znalost práce na PC , MS OFFICE
schopnost učit se novým věcem, flexibilita a ochota cestovat
schopnost pracovat pro tým

Emil Paleček – Co je dobré vědět o pokroku v chemii

Jeden z nejplodnějších chemiků je Brněnský profesor Emil Paleček. Od šedesátách let se snaží pomocí znalostí chemie objevit léky proti rakovině, Alzheimerovi či Parkinsonovi. Od roku 1955 pracuje v Biofyzikálním ústavu Akademie věd, v současnosti rovněž přednáší na Masarykově univerzitě. Spolupracuje s centrem RECAMO Masarykova onkologického ústavu

Emil Paleček
Emil Paleček

Emil Paleček se narodil 3. října 1930 . Zkoumal elektrochemii nukleových kyselin – DNA. Ve svém výzkumné práci Emil Paleček dokázal, že DNA může při interakci s elektrodami přijímat nebo odevzdávat elektrony a že elektrochemické signály reflektují změny ve struktuře DNA. Profesor Emil Paleček je zakládajícím členem Učené společnosti ČR.

Ocenění která obdržel Emil Paleček
Cena Jaroslava Heyrovského pro mladé vědce (1961)
Státní vyznamenání za práci na DNA (1976)
Zlatá medaile J. G. Mendela (1990)
Medaile Akademie věd (2009)
Cena ministra školství (2011)
G. Milazzo Prize udělená Bioelectrochemical Society
Cena Metrohm od České společnosti chemické (2014)
Česká hlava (2014)