15 nejdražších obytných residencí na světě

14. PROMISED LAND, MONTECITO, CALIFORNIA (cena 88 milionů amerických dolarů)

residence Oprah Winfrey v Montecito USA
residence Oprah Winfrey v Montecito USA
 Tato 42-akrová residence není ve vlastnictví nikoho jiného než královny amerických médií, Oprah Winfrey. Čím je zajímavá tato nemovitosti? Nejen že residence Promise Land (zaslíbená země) v Montecito má vlastní umělé jezero, ale má také dvě divadla. Na pozemku residence je venkovní divadlo a navíc je ještě další divadlo v budově residence.
pokračujte v čtení
pokračujte v čtení

The 15 Most Expensive Houses in the World

Frank Lloyd Wright – významný americký architekt

Frank Lloyd Wright (8. června 1867 – 9. dubna 1959) byl jedním z nejvýznamnějších amerických architektů. Více než 100 budov po celém světě se postavilo dle jeho návrhů.

Frank Lloyd Wright
Frank Lloyd Wright

Narodil jako první dítě Williama Careyho Wrighta a Anny Lloyd Jones-Wrightové. Po studiích na wisconsinské univerzitě v Madisonu odjel Wright v roce 1889 do Chicaga. Zde pracoval nejprve pro Josepha Lymana Silsbeea a později se angažoval v architektonické firmě Adler & Sullivan, až si nakonec v roce 1893 otevřel svou vlastní praxi. Wright spolupracoval na několika projektech s českým inženýrem Jaroslavem J. Polívkou

Frank Lloyd Wright
Frank Lloyd Wright

První část ze seriálu stavíme hrubou stavbu

Americký architekt Frank Lloyd Wright se narodil jako Frank Lincoln Wright 8. června 1867 v Richland Center ve Wisconsinu. Jeho otec William Cary Wright byl baptistickým kazatelem, notářem a hudebníkem, jeho matka Anna Lloyd Jonesová byla učitelkou. Wright měl dvě mladší sestry – Jane a Maginel. Wrightova matka prohlašovala, že už když otěhotněla, že měla pocit, že z jejího syna vyroste slavný architekt. Jeho dětský pokoj pak vyzdobila rytinami nádherných anglických katedrál. Ke svým devátým narozeninám dostal malý Wright dřevěné Froebelovy kostky, ze kterých si velmi rád stavěl.

Elegantní bytový textil pro oživení domácnosti

Rekonstrukce domů

William Winslow House (515 Auvergne Place, River Forest, IL
William Winslow House (515 Auvergne Place, River Forest, IL

Později se rodina Wrightových přestěhovala do Spring Green ve Wisconsinu, kde žila za pomoci rodiny Lloyd Jonesových, rodičů Wrightovy matky. V roce 1881 začali Wrightovi rodiče žít odděleně – jeho matka byla již delší dobu nespokojena s nejistou finanční situací, která nastala hlavně příčinou neschopnosti otce udržet si dobře placenou práci. Rozvod Wrightových byl finalizován v roce 1885, přičemž soud přihlédl ke stížnosti pana Wrighta, že se mu od jeho manželky nedostávalo fyzické náklonnosti. Po rozvodu se Wright se svým otcem už nikdy nesetkal. V této době si také změnil svoje střední jméno z Lincolna na Lloyd, aby tak vyjádřil svoji podporu matce a její rodině.

Svatby, a rodinné oslavy

Svatby,  a rodinné oslavy jsou významné okamžiky, které si žádají připravit oslavu na úrovni. Hledáte místo na to kde provést oslavu, vhodný prostor kde se může shromáždit a bavit dvacet nebo sto lidí. Hotely s dobrou kuchyní, šikovnými kuchaři a zásobeným sklepem jsou to pravé. Hledáte možnost objednat si širokou škálu nápojů, pivo, víno, minerální vody, limonády a ochucené minerální vody. Folklórní akce, rodinné oslavy, se pořádají celý rok v obdobích závislých na jmeninách narozeninách a podobně. Firemní akce a firemní oslavy jsou většinou na konci roku.

Pravda o Mariánovi Kotlebovi a jeho politické straně, kterou vám média neukážou

Skutečné pravdivé video o kampani a dosavadních výsledků Mariána Kotleby, které v mainstreamových médiích neuvidíte.

Pravda o Mariánu Kotlebovi
Pravda o Mariánu Kotlebovi

Ve videu jsou ukázky z praktik Směru, jejich voličů a vyjádření Roberta Fica. Doufám, že si každý utvoří svůj vlastní názor a nebude „soudit knihu podle obalu“.
Já volím jednoznačně č. 19 a kdo je stejného názoru prosím ať sdílí video.

Zdroj: mojevideo.sk

Ve videu byl použit materiál s povolením newdimensionfilm z mítinku ve Vranově n / T.

Jak Evropští politici vedou společnost svých voličů k sebevraždě?

Centra i předměstí velkých měst v západní Evropě jsou svědkem masové emigrace původního obyvatelstva do jiných míst, zejména na venkov, nebo do čtvrtí, kde jsou ceny bytů velmi vysoké. Původní obyvatelé – bílí Evropané se stávají díky vládní politice v zemích jako je Velká Británie, Holandsko, Belgie a řadě míst, kde původně žili minoritou. Důkazem jsou fotografie dětí ve školních třídách, kde už před 15 lety byli děti těch, kteří sami sebe se označovali jako bílí Evropané v naprosté menšině. Školní třída s 25 dětmi a jen dvě nebo čtyři děti lidí jejichž prarodiče v místě bydleli  a 20 a více dětí imigrantů, kteří přišli převážně po druhé světové válce z Afriky, blízkého východu nebo Asie. Proč k tomuto jevu dochází a jaké bude mít následky?

Některé čtvrti měst jako Londýn, Paříž, Brusel a řady dalších původní obyvatelé naprosto předali cizincům. Proč odcházejí původní bílí obyvatelé z místa, kde vyrostli nebo kde si před deseti, dvaceti nebo třiceti lety koupili na hypotéku byt, který bohužel stále splácejí. Důvodů je mnoho.

John Cleese nechápe co se děje v Londýně?
John Cleese nechápe co se děje v Londýně?

Někteří odešli proto, že se již dále v místě necítili bezpečně, někteří proto že se nechtějí přizpůsobovat zvykům příchozích, kteří se stali v místě většinou. I v České republice jsou místa, odkud původní obyvatelé utíkají. Okolnosti, které je nutí k odchodu jinam jsou pro ně tíživé a naléhavé. Zkuste se zeptat některých lidí z Ústí nad Labem nebo dalším měst na severu České republiky. Ceny bytů, 3+1 které v některých domech byly ještě před 15 lety kolem 400.000 Kč náhle spadly na 70.000 Kč i níže. Jak by jste se cítili vy, kdyby cena vašeho bytu poklesla o více než 300.000 Kč behem jednoho roku? Jste schopní dát dohromady dost peněz na to, aby jste si koupili byt jinde? Myslíte, že vám přispěje vláda české republiky, když takto rychle a naléhavě musíte vyhledat bydlení jinde?

https://www.facebook.com/stopimigraci/videos/973079826114789/

Co je důvodem takového propadu cen bytů?

Za pádem ceny je chování nepřizpůsobivých obyvatel, kteří se přistěhovali do domu a terorizují své okolí. Pracující češi se potřebuji pro další pracovní den v klidu vyspat. Někteří nepřizpůsobiví občané jsou živi jen ze sociálních dávek a nepotřebují jít další den do práce a tak mohou do dvou nebo do tří hodin ráno slavit, že dostali sociální dávky.

Designérka Sylvia Jokelová: Nechci být nositelkou dobrého vkusu

Designérka Sylvia Jokelová o škatulkování, klišé a hře s divákem.

Designérka Sylvia Jokelová
Designérka Sylvia Jokelová

Když před několika lety pracovala na projektu Design od sporáku, měla Sylvia Jokelová pocit, že designérky stále čelí předsudkům. S ironií tehdy narážela na tradiční rozdělení ženských a mužských úkolů. „Teď se mi to už nezdá. Do designu jsem prošla jako nováček a možná právě proto jsem se zaměřovala na věci, které si jiní nevšimli,“ říká designérka, o níž lampy s Křižíkova výšivkou měli zájem také v Londýně.

LUCIA ORESKÁ Co dělá šperk šperkem?

Je na Slovensku těžké uživit se designem?
Je. Ale nemám ráda naříkání, že lidé nechápou dobrý design a nic se nedá. Možná se do toho třeba pustit s vervou. Mnozí designéři ani nemají manažerskou gramotnost. Vím to, já jsem taková jistá.

Ale vy jste dělali i návrh potisku na láhev na víno.
O projektu limitované edice vinné lahve mi řekla teoreticky umění Katka Trnovská, s jejíž manželem jsem na grafickém návrhu spolupracovala. Podle zadání se na láhvi měly objevit motivy z lidového umění, ale moderně pojaté. Katka věděla, že v minulosti jsem už s podobnými motivy pracovala.

Dokonce jste s nimi kdysi bodovali na soutěži Henkel CEE Art Award ve Vídni. Jak vznikla kolekce Design od sporáku, která byla ještě předtím i úspěšnou výstavou?
Rakušané v ní viděli ducha socialismu – socialistické odečkované interiéry. Vznikla jako reakce na dobu, kdy jsme při zařizování interiéru neměli moc na výběr a lidé si mnohé věci vyráběly svépomocí. Výsledky této lidové tvořivosti by si zasloužili snad i muzeum.

Designérka Sylvia Jokelová
Designérka Sylvia Jokelová

Vám byla tato lidová tvořivost sympatická?
Ano, protože můj otec byl také kutil. Měli jsme doma povyrábané různé zvláštní věci. Vyrůstala jsem v jeho dílně, proto si dnes vím zmajstrovať poličku, ale nevím vařit.

Nashledanou v pekle, přátelé!

Vystudovali jste však šperkařství. I láhev, pro kterou jste vymýšleli potisk, jste vnímali jako šperk?
Dříve jsem měla představu, že je to dáma, kterou je třeba obléknout. Inspirovala jsem se kroji, pracovala jsem se symboly, bylo to zajímavé.

Kdy vám šperk přestal stačit?
Vždycky mě to táhlo k něčemu, co má širší záběr než jen šperk. Šperk jsem si však nechala jako jeden ze způsobů vyjadřování, nesekuje jsem jím.

Má tedy šperk hranice nebo přesahuje i do jiných odvětví?
Nemám ráda škatulkování. Jednou se vyjádřím šperkem, jindy volnou instalací nebo prostřednictvím designu. Podle toho, co se mi zdá právě vhodné. I svým studentům na Vysoké škole výtvarných umění cituji autorů, podle nichž je šperk vše, co se dá odnést. Přestože i židle, pokud ji člověk vezme do ruky. Je to velmi volná kategorie.

A co znamená pro vás?
Šperk je věc spojena s historií, ale také s předsudky. A právě ty ráda narušoval. Je to pro mě zábavná hra, komunikace s divákem.

Jak bojujete proti klišé?
Neberu to jako boj, a už vůbec ne velmi vážně. Nechci kdesi ustrnout. Spíše doufám, že se na mé ironické hře kdosi i zasměje. Rada klišé vystupňuje do absurdní, až si je lidé uvědomí.

A smějí se potom?
Na výstavě pod názvem FRAU.HAUS se velmi bavili. Některých jsem možná překvapila – například lampou, na níž byl nápis Křižíkova výšivkou: Burda is dead (Burda je mrtvá) či vstoupila jim do svědomí. Myslím si, že přes humor lidé mé myšlenky přijmou snadněji.

Dokážete svou tvorbou ovlivnit vkus publika?
Nerada bych ovlivňovala vkus. Designéři jsou často považováni za nositele dobrého vkusu, jako by oni měli lidi učit, co je dobré a co špatné, co pěkné a co ošklivé. Já se inspiruji běžnými interiéry, které si lidé vytvářejí sami. Například i dečkami pod vázičky, kterými si lidé zútulňují příbytek.

Nechtěli jste se z nich vysmívat?
Právě naopak, chtěla jsem zesměšnit klišé, že designér ví, co je dobré. Nejsou právě výtvarníci deformování svým vzděláním? Snažím se vést rozhovor s lidmi, kteří jsou „čistí“ a nemají výtvarné vzdělání. Nemám ráda, když někdo řekne: Můj design se neprodává, protože lidé nemají vkus.

Považujete to za výmluvu?
Znamená to jediné: Daný design lidem nic neříká. A to je chyba.

Vaše díla s lidmi mluví?
Snažím se používat znaky, které znají. Například Křižíkova výšivku – typicky ženskou dovednost, která se však nepovažuje za nějakou božskou inspiraci. Podobné věci vytrhávám z kontextu a spojuji je s designem, který je na opačném konci hodnotového žebříčku. Tak vznikla moje kolekce FRAU.HAUS (z německého Frau – žena, Haus – dům), což je parafrází na Bauhaus, umělecké hnutí, které spojilo volné výtvarné umění s řemeslem. V kolekci FRAU.HAUS spojuji ženské ruční práce s designem.

A mají o vaše díla zájem výrobci?
Katka Trnovská v rámci projektu Creater vzala mé lampy a další díla slovenská designérů a navštívila s nimi různá fóra designu – v Miláně, Londýně, Rotterdamu, kam chodí i výrobci. Sehnala peníze a některé věci se již vyrábějí.

I vaše lampy s křížkovým výšivkou?
Když jsem je vystavovala v Londýně, zaujaly výrobců. Chtěli koupit kolem tří tisíc kusů, ale s tím, že je dám do čtyř měsíců vyrobit. Objednávka by tedy byla, ale výrobní cena lampy se ukázala velmi vysoká. Jen forma na ni by stála půl druha milionu a na to jsem neměla kapitál. Našla jsem si výrobce, ale nechtěl jít do rizika. Navíc lampy bylo třeba i zabalit a vybavit k nim certifikáty, neboť jsou to elektrická zařízení. Za čtyři měsíce se to nedalo stihnout.

Takže jste se snu o masové výrobě vašich výtvorů vzdali?
Spolu s dalšími dvěma dívkami jsme v bratislavské Galerii Medium založili malý „dizajnšop“ s názvem Čerstvý design. I to se ukázalo jako velmi drahá zábava. Prodávali jsme originály i Skupinová série, ale velmi to vydělávat, museli jsme obchod dotovat. Odskočila jsem od toho.

Musí být kvalitní design drahý?
Vůbec ne, dokonce i na předmětu autorský design se snažím studentů navigovat k tomu, aby nevyráběli drahé věci, které se budou těžko prodávat. V Německu jsem viděla, že studenti dokázali ve vlastním dizajnšope prodávat kvalitní věci v ceně do 10 eur. Lidé je nakupovali ve velkém. My Slováci se ještě musíme naučit „prodat se“.

Těší vás tedy učit?
Je úžasné být s mladými lidmi. Člověk jakoby nestárne, neboť studenti jsou stále stejně mladí. Mají zcela jiný generační pocit a je zajímavé mluvit se s nimi a snažit se pochopit, proč vidí věci jinak.

Cítíte mezi studenty a vámi rozdíl?
Jsou ode mne mladší asi o patnáct let a moje generace byla jiná. Do svých 17 let jsem žila v socialismu. Dnešní studenti jsou mnohem bezstarostnější, než jsme byli my. Nemají s ničím problém, jsou mnohem sebevědomější, mají jiný přístup k životu. Jakoby tu byla jiná generace.

V čem bylo vaše dětství jiné?
Stále nás vedly k skromnosti, jen abychom velmi nevytŕčali, měli jsme být zodpovědní a řešit světový mír. Pro mě bylo dětství plné strachu. Pamatuji si, jak jsem se bála, když na obloze proletělo letadlo, zda na nás nehodí bombu. V dětství do nás totiž stále hustili, že na nás kdosi zaútočí. K tomu chce člověk zapomenout, ale je tím určitě ovlivněn. Dlouho jsem měla problém „prodat se“, měla jsem pochybnosti, jestli jsem věci udělala dobře.

Designér by měl spíše vykukovat z řady, ne?
Samozřejmě. Ale já bych si například v životě nevzala to, co studenti. Líbí se mi, když svým oblečením zdůrazňují osobnost, názor, životní filozofii, ale já bych se v něm necítila dobře. Většinou chodím v černém, nenosím ani šperky, neměli se. Projevuji se spíše prací. Ale i moji kolegové cítí, že dnešní generace studentů je jiná.
Sylvia Jokelová
Narodila se v roce 1973, obor Kov a šperk u profesora Karla Weisslechnera absolvovala na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Od roku 1999 tam působí jako asistentka na oddělení produktového designu. V roce 2004 byla finalistkou soutěže Henkel CEE Art Award 2004 pro experimentální design. Navrhla také kostýmy do Ibsenově hry Nora, kterou inscenuje Státní divadlo Košice.

Co dělá šperk šperkem? dizajnérka- Sylvia Jokelová

Co dělá šperk šperkem?
Legenda o králi Midas říká, že čeho se dotkl, změnilo se na zlato. Dalo by se to aplikovat i na šperk. Šperkem se může stát cokoliv, co se (byť pouze na okamžik) spojuje s lidským tělem. Pro mě pojem „šperk“ znamená především pocit, který vyvolává u nositele. Pokud si s ním připadá krásný, zajímavý, smyslný a jedinečný, je toto spojení tím nejkrásnějším šperkem, jaký si dokážu představit. Šperk v mém pojetí totiž komunikuje s nositelem a s okolním světem na zcela jiné úrovni, než na jaké funguje materiální svět. Vytváří kolem člověka tu zvláštní, těžko vyjádřitelnou auru, která má se zlatem (aurum) společný pouze název.

dizajnérka- Sylvia Jokelová
dizajnérka- Sylvia Jokelová

Kde je hranice nositelnosti šperku?
Pokud ho odnesete.

Který šperkařský nástroj je nejdůležitější?
Zásadně ten, který právě nemám po ruce a strašně ho potřebuji.

Prostřednictvím kterého materiálu se nejraději (nejčastěji) vyjadřuješ?
Nejraději používám materiály, které se jistým způsobem pohybují „na ostří nože“. Určitý materiál (např. Guma) může být pro někoho fetišem a u jiného vyvolává nepřekonatelný odpor. Rada se pohrávám s pocitovou stránkou člověka a prostřednictvím šperku, který je bezprostředně spojen s tělem, se snažím vyprovokovat co nejsilnější reakci.

Schmuckausstellung polemizuje s konvenčním vnímáním šperku. Ukazuje dvě roviny jeho vnímání. Na jedné straně je pohled nositele, jeho prožívání, pocity na straně druhé postoj diváka.

Výstava „Moderní slovenská architektura“ v Berlíně

Tato akce se konala v minulosti
Rozehrává hru mezi očekáváním a realitou, povrchním a hlubokým, vnějším a vnitřním, prázdným a plným. Ironizuje okouzlení zdánlivým luxusem a prohlížení skutečné hodnoty.

Designérka Sylvia Jokelová zprostředkuje divákům svůj koncept prostřednictvím řady identických prstenů. Jejich základní, trychtýřová forma je přizpůsobena k tomu, aby se jimi daly zakrýt oči a nositel se mohl ponořit do tmy. Může rozjímat, sledovat vnitřní obrazy objevující se v jeho mysli, na chvíli se odpoutat od vnějšího světa prosyceného vizuálním balastem. Poskytují mu luxusní zážitek i aniž by vnímal jejich vnější krásu.

Prsteny se postupně plní třpytivými kamínky. Ze začátku působí jen rušivě, nakonec však zcela znemožňují původní funkci. Divák se tak nechává chytit do vizuální pasti navenek luxusně působícího šperku.

Wellness pobyty u Balatonu – Klik

V rámci výstavy se koná workshop na který se můžete přihlásit už nyní. Známá dizajnérka- Sylvia Jokelová vás naučí jak si z plastu a gumy dotvořit prsten podle vlastních představ. Seznámí vás s technikou své práce a dá vám návod jak si vyrobit originální šperk, podle vlastních představ. Součástí workshopu bude možnost vystavit své dílo spolu s autorkou. Přijďte se pobavit, odvázat a naučit něco nového.

Suprematismus – Avantgardní směry první poloviny 20. století

Avantgardní směry první poloviny 20. století

1915 Suprematismus
byl směrem geometrické abstrakce formulován Malevič v Manifestu suprematismu. Vyjadřovacími prostředky se staly čtverec, kruh, trojúhelník a kříž. Šlo o abstrakci, která měla být výrazem čistého umění realizovaného na základě citu, narozdíl od mondrianovského neoplasticizmu, který cit negovat. Hlavním a jediným představitelem směru byl Kazimír Malevič. Jeho tvorba v rané fázi prošla kubistickým obdobím, pod vlivem návšteva Paříže a tvorby Ferdinanda Légera (synt. Kubismus). Když Malevič vytvořil dílo Černý čtverec na bílém pozadí, byl přesvědčen, že přivedl malířství k nulovému bodu. Prvek čtverce později rozvinul ve vztahu k trojúhelníku, kruhu a kříži. Vytvořil mnoho kompozic tohoto druhu s použtím jasných barevných tónů a nakonec dospěl k zobrazení Bílého čtverce na bílém pozadí a zobrazování černých forem na černém pozadí.

Přečtěte si také jaké jsou další Avantgardní směry první poloviny 20. století
Konstruktivismus – Avantgardní směry první poloviny 20. století

Bauhaus – Avantgardní směry první poloviny 20. století

Na pokraji nového světa

Kurátoři Tate Modern si dali za cíl částečně zrekonstruovat Poslední výstavu futuristických obrazů 0.10 (Nula-Deset), která proběhla v roce 1915 v Petrohradě a pro suprematismus platí za bod nula. na výstavě mělo vystavovat deset umělců, přestože jich nakonec vystavovalo mnohem více.

„Umělec může být stvořitelem pouze tehdy, pokud formy v jeho obrazech nemají naprosto nic společného s přírodou,“ citují kurátoři katalog 0.10, v němž Malevič suprematismus označil za novou kulturu. „Náš svět umění se stal novým, zbaveným předmětů a čistým.“

A právě kolem částečné rekonstrukce petrohradské výstavy, která příští rok oslaví sté výročí, se retrospektiva točí. Stejně jako Malevičův život rotoval kolem Černého čtverce na bílém pozadí. První suprematistické obrazy byly (a opět jsou) kolem černého čtverce rozestaveny tak, že k němu téměř s díky vzhlíží. Ve skutečnosti ale k obrazu upírají zrak i všechna ostatní plátna a není podstatné, jestli vznikla před rokem 1915 nebo později. Šestý sál je pevným jádrem celé retrospektivy, netečný a naplněn uklidňujícím bezvětřím, nevyřčenou vitalitou, sto let starým očekáváním, které vzrušuje dodnes.

Malevič v Petrohradě odvážně vystavil Černý čtverec do horního rohu místnosti, kde se střetávají stěny a strop. Je to místo, které v ruských domácnostech tradičně patřilo nejsvatějším ikonám. Malevič tím obrazu přidal na závažnosti a zároveň pobouřil věřící, v jejichž očích si čtverec nárokoval přílišnou svatost. Kurátorům londýnské retrospektivy se podařilo z výstavy 0.10 sehnat devět obrazů, což je obdivuhodné. Ostatní obrazy pracují se základními barvami, elementárními tvary a přes svou abstrakci, nebo možná spíš právě pro ni, jsou plné emocí. Malevič kompozice dlouho plánoval a pečlivě promýšlel.

Přísaha černému čtverci

V Tate Modern je Černý čtverec na bílém pozadí k vidění dokonce dvakrát. Černá barva na první verzi obrazu začala brzy praskat a Malevič musel pro výstavu v roce 1923 namalovat druhý, verzí nakonec vzniklo celkem pět. Originál z roku 1915 je natolik křehký, že jeho cesty po světě nepřicházejí v úvahu, a Tate Modern si tak zapůjčila obrazy z let 1923 a 1929.

Noc divadel v Nitře tematicky spojí žena

Třetí listopadovou sobotu se na celém Slovensku již pošesté otevřou dokořán divadla a kulturní centra. Divadlo Andreja Bagara v Nitře připravilo na NOC divadel pro své návštěvníky stejně bohatý program, který letos tématicky propojí ŽENA. Konkrétně ve třech podobách, jako hrdinka divadelní hry v podání Evy Pavlíkové, jako výtvarnice prostřednictvím Henriety Rojková, která zachycuje nitranské představení na své obrazy a jako spisovatelka díky Mariky Studeničová, která se o své psaní a zážitky s tím spojené podělí na besedě se čtenáři a diváky.

Noc divadel v Nitře
Noc divadel v Nitře

Všichni proti jednomu, jeden nad všemi …
Oficiální program Noc divadel v Nitře otevře 21. 11. 2015 skvělá komedie Druh: ŽENA, ve Velké sále DAB o 18:30, v hlavní roli s Evou Pavlíková, která zachycuje vše, po čem dnes ženy touží. Po jejím skončení bude následovat diskuse s tvůrci, herci a diváky.
Stručně o hře: Komedie australské autorky Joanny Murray-Smithové je vědomě inspirována skutečnou událostí, jejíž aktérkou byla ikona západního feminismu Germaine Greerová. Hra je nejen o ženách, ale io mužích, vzájemných partnerských vztazích a o každodenním životě, který se nám nedaří žít podle knih a vysněných představ. Během Noci divadel v prostorách DAB uvede výtvarnice Henrieta Rojková v hlavním foyer výstavu uměleckých děl, které zobrazují divadelní inscenace DAB v Nitře. Výstava „Moderní slovenská architektura“ v Berlíně
Henrieta Rojková o výstavě: „Myšlenka zabývat se tvorbou DAB a reprodukovat ji do podoby výtvarné tvorby mi napadla po spatření divadelní hry Tisícročná včela, kterou jsem viděla čtyřikrát a pokaždé jsem v představení objevila jiný rozměr a hloubku. Hra ve mně zanechala vzpomínku na časy mého dětství, charaktery lidí takových blízkých a hlavně jakýsi kód slovenské nátury, kterou pochopí snad jen Slovan. Každé jedno dílo, nejen obraz Tisícročná včela, ale i Testosteron, Druh: Žena zda Cyrano z Předměstí, bylo inspirováno slovy vytržené ze scénáře a osobní diváckou zkušeností. Mou prioritou nebylo okopírovaný, ale vyjádření pocitu, který jsem si odnesla z představení, zda slovo, které mě inspirovalo k prvotnímu námětu obrazu. Moje instinktivně vyjádření diváka, jeho duševní rozpoložení. “ Premiéra DÁMSKÁ ŠATNA již tento týden Divadlo Andreja Bagara v Nitre

„Na obraze Tisícročná včela je něm staré Nitranské divadlo, naše pýcha minulosti, lid v podobě pracovitých včel, které se k němu neustále táhnou. Právě divadlo je v mých očích Matkou včela, divadlo jako symbol místa realizace, názorů, svobody projevu, dojmů a empatie, odrážející dnešní dobu, „dodává

Krátce o malířce: Henrieta Rojková se malování věnuje od dětství, spolupracovala s mnoha významnými výtvarníky, jako jsou například Ludvík a Pavel Bebjak, akad. malíř Kiss, a několik let tvořila pod dozorem akad. malířky Daniely Tarinovej. Strávila 14 let v zahraničí, kde se inspirovala mnoha kulturami a příběhy ze života. Má za sebou desítky vernisáží a výstav. Podílela se na mnoha projektech prezentace neprofesionálních výtvarníků, angažuje se ve zviditelňování začínajících výtvarníků a spoluorganizuje dobročinné aukce výtvarných děl.
Beseda se spisovatelkou Marikou Studeničová, autorkou knihy „I blondýnky to vědí.“
Marika studenicova_profilova foto.jpe
Večerní program NOC divadel uzavře beseda se spisovatelkou a novinářkou Marikou Studeničová se začátkem přibližně po 21:00 hodině ve studiu DAB v Nitře.
Krátce o autorce: Vystudovala obor žurnalistiky s televizním zaměřením na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Externě spolupracovala s periodiky jako Život, Woman magazín, Eurotelevízia, Rytmus. Žije v Bratislavě, sama vychovává 3 děti.

Stefan Lindberga divadelní hra LAVV

Nebývá v životě divadla tímto častým zvykem odehrát a připomenout si 100. reprízu divadelní inscenace. V květnu se tohoto úctyhodného čísla „dožívá“ teenagerská komedie švédského dramatika Stefana Lindberga LAVV. Jde o představení komedie s písničkami, která již několik let těší nejen těch později narozených. Přijďte se přenést do časů vašeho mládí a pousmát se nad starostmi, které jste možná jako náctiletí řešili i vy.

Stefan Lindberga divadelní hra LAVV
Stefan Lindberga divadelní hra LAVV

Neznámo, zda si to školy (a jejich studenti) z okolí Nitry uvědomují, ale v jednom mají obrovské štěstí. A sice, že v tomto krajském městě se nacházejí dvě divadla, kterým nelze upřít jedno – v práci s dětským a mládežnickým divákům patří ke špičce na Slovensku. Tím nemyslím primárně uměleckou kvalitu jednotlivých inscenací, ale budování vztahu mezi divadlem a mladými diváky. Ze strany loutkového divadla se podobné aktivity berou jako samozřejmost (realita je však v některých případech odlišná). „Velké“ kamenné divadla však ve většině našich měst jakoby zapomínali, že v divadle má slovo výchova dva rovnocenné významy. Na jedné straně doplňuje v jistých směrech práci škol (to je to, co divadlo do tohoto procesu vkládá), na straně druhé v mladých lidech pěstuje vztah k divadlu, což znamená, že si vychovává budoucí diváky (to z tohoto procesu divadlo získává). Nejlepším důkazem fungování tohoto procesu je to, že inscenaci LAVV přesunulo Divadlo Andreja Bagara ze studiového prostoru do Velké sálu, jejíž hledisko má větší kapacitu (pro objektivitu třeba dodat, že jistou roli sehrál i závěr školního roku, který je spojen s větším zájmem škol o kulturní aktivity). Fakt je však ten, že jen během dvou dnů nitranské divadlo dvakrát prakticky zcela vyprodalo své hledisko. V číslech to znamená bez mála 1 200 diváků. Divadelníci z jiných míst mohou namítnout, že divadlo v Nitře je specifický fenomén a v tomto ohledu má podobně příznivé podmínky už jen Martin. Jenže specifické postavení divadla v těchto městech není dílem náhody, ale právě aktivit divadel.

komedie švédského dramatika Stefana Lindberga LAVV
komedie švédského dramatika Stefana Lindberga LAVV

V kontextu inscenace – LAVV slouží jako příklad toho, že před začátkem představení vystoupil na jeviště šéfdramaturg Divadla Andreje Bagara a režisér inscenace Svetozár Sprušanský, který studentům nastínil kontext díla. … Že diváci si vedle bulletinu mohli zakoupit i CD s hudbou z inscenace, že cena obou nesledovala pouze cíl vydělat, ale hlavně to, aby si divák odnesl z divadla i něco hmotné, co mu bude připomínat, že byl v divadle, a že byl konkrétně v DAB, a že po představení následovala debata s psychologem, to vše jsou detaily. Právě ty ale dotvářejí celek. Naskýtá se totiž otázka: Kdy něco podobné zažijí například návštěvníci SND?
LAVV je primárně určeno pro věkovou kategorii 15 – 26 let. O něco výstižnější by byla kategorie 13 – 20. Zhruba v tomto rozmezí se pohybovaly i studenti, kteří navštívili představení 29. června. Text švédského dramatika Stefana Lindberga totiž nabízí motivy, které jsou pro tuto věkovou skupinu nejpřitažlivější. Ve značné míře totiž kopíruje základní strukturu hollywoodských filmů pro náctileté, kterou převzala i německá komerční kinematografie. Postavy vytvářejí tradiční mozaiku školního kolektivu. Školní psycholog, Školník (obě Martin Fratrič), zakřiknutý outsider (Abel – Matouš Krátký), grázl (Max – Peter Oszlík), rebel – umělec (Hakan – Peter Kaldečík), kráska (Bobina – Kristýna Greppelová) dívka odvedle, které dbá o svůj vzhled méně než kráska, zpravidla sportovkyně (Kristin – Alena Pajtinková).

Hakan - Peter Kaldečík
Hakan – Peter Kaldečík

Studenti jsou v posledním ročníku střední školy, čeká jejich rozhodování, jakou vysokou školu školu si vybrat, zažívají první lásky, a s tím spojené sexuální zážitky, hledají vlastní identitu, nesmí chybět divoký večírek a samozřejmě písně. Ani přes jasně čitelné stavbě text nepůsobí jako do očí bijící konstrukt. Naopak, přirozeně a s lehkostí plyne a v jistých momentech zaujme a překvapí i zkušenějšího diváka. Jediným problémem je rozuzlení děje, které působí mírně komplikovaně a uměle. Z několika dějových linií musí totiž dramatik vybrat jednu, která nasměruje děj ke katastrofě a následnému rozuzlení celého příběhu a jeho všech motivů. V tomto případě je jím motiv zázračného nápoje. Kristin totiž na internetu našla recept, podle kterého se dá vyrobit nápoj dospívání. Díky němu se z dětí stanou během chvíle dospělí lidé. Všichni ho vypijí a vidí se v budoucnosti. Následně se proberou v nemocnici po těžké otravě, kterou však zázrakem přežijí. Otevřená zůstává otázka, zda měli prostě štěstí, zda dospěli právě díky tomu, že se dotkli smrti, nebo je zachránila vyšší moc (s náboženským motivem text také výrazně pracuje, věnovat se mu budu později), nebo souhrn všech těchto odpovědí dohromady. Problém závěru spočívá v tom, že během celého děje je motiv nápoje v pozadí. Občas se citován v jedné replice, výrazněji se však nikdy nerozvíjí a není hybatelem děje. V momentě, kdy se stane klíčovým, až příliš odkrývá svůj úkol a celou konstrukci příběhu.
Dalo by se polemizovat i o využití písní. Byly nezbytné? Jsou použity pouze pro efekt? Pravda je taková, že jsou prostě součástí žánru. Žánru, který vznikl ve filmu, a evidentně funguje iv divadle. V tomto případě je nejvýstižnější označení hra pro náctileté (jako odkaz na původní filmový druh teenmovies). Nejde jen o definici cílové divácké skupiny. V tomto ohledu by bylo možné použít termín divadlo pro mládež. Hra pro náctileté má však svou pevnou strukturu a charakteristické znaky, které popisuji v úvodu. A jednou z těchto charakteristických rysů je právě píseň. Ta plní většinou funkci intimní výpovědi a poslední je demonstrací vstupu do nového života, který však neznamená konec starých přátelství.

LAVV a hudba
LAVV a hudba

V případě LAVV je úroveň hudební složky mimořádně potěšující. V našich kamenných divadlech nebývá zvykem, aby autor hudby dokázal vytvořit řemeslně zručné písně, které respektují odkazy na jednotlivé subkultury obsažené v textu. V LAVV se to však Martinovi Nemček podařilo. Píseň Hakana je na rozhraní rocku a punku. Během večírku zní drum and bass. Max rapuje do dancehallovém rytmu. (V tomto případě jde o karibský typ dancehallu, který je směsí reggea, hip hopu, regeatonu a dubstepu.) Ne tradičního evropského, který dominoval v devadesátých letech a vycházel z diskohudby) samplu, který by se díky své lehkosti a vtipu neztratil na albu kteréhokoli ze Slovenské raperů či DJ-ů. Pestrou mozaiku dotvářejí kvalitně vystavěné popové písně Kristin, Abela a Bobino. Zaostává jen závěrečná společná píseň. Hudba v tomto případě nepřekročila hranice prvoplánové a naivní „sladkosti“, která je charakteristická pro písně, jejichž úkolem v inscenaci je demonstrovat šťastný závěr příběhu.
Větší rozdíly jsou v pěveckých výkonech. Petr Kadlečík a Kristýna Greppelová předvedli svůj „muzikálový“ standard. Technika zpěvu ani přirozenost výrazu nejsou ničím výjimečné. Nezaujmou, ale nelze ani tvrdit, že by diváka vysloveně uráželi. Předvádějí to, na co jsme na Slovensku pod pojmem muzikálový zpěv zvyklí. To, že v širším jako slovenském kontextu jde o slabý průměr, je druhá věc. Horší je to už s výkonem Matouše Krátkého. Strnulý výraz, úplná absence dýchání bránicí, zavřený hlas iv přirozených polohách (natož ve vyšších), špatná artikulace, to je něco, co by si člen profesionálního divadelního souboru skutečně mohl odpustit.

pěvecký výkon Aleny Pajtinkové
pěvecký výkon Aleny Pajtinkové

Naopak skutečným zážitkem je pěvecký výkon Aleny Pajtinkovej. Všechno to, co představitel Abela nezvládl, co představitelé Hakana a Bobina postavili do polohy nevýrazné rutiny, zvládla tato mladá herečka na vysoké úrovni. Její zvučný, jasný a otevřený hlas je ve spojení s lehkostí výrazu, který se vyhýbá „tradičnímu“ afektu, skutečným naplněním slovního spojení umělecký výkon.
Samostatnou kategorií je výkon Petra Oszlíka. Na vině není jeho interpretace, ale charakter samotné písně. Už jsem uvedl, že ta je v hip hopovém stylu. Nuže, a to je právě problém. Hip hop má totiž jednu rys, a ta ho činí nejen pro divadlo, ale dramatické umění obecně, dost problematickým. Problémem je výrazně performativní charakter tohoto hudebního stylu. Přestože v rané fázi byla pro něj charakteristická zejména spjatost interpreta s komunitou, ze které vzešel, a podstatnou roli hrála autenticita, vývoj ho posunul zcela jinam. Není totiž náhodou, že rapeři a DJs vystupují výhradně pod pseudonymem. Každý nový projekt, při kterém se změní charakter hudby, znamená i nový pseudonym. Samotná hudba je totiž pouze jednou částí mnohem širšího díla. Interpreti a producenti vytvářejí prostřednictvím médií fiktivní postavy a příběhy. Pracují s metaforou, ale zejména hyperboly. Proto se ve videoklipech často využívají drahá auta či šperky. V čem je tedy problém? V tom, že použít hip hopovou píseň s rapem v inscenaci, znamená v nejhlubší podstatě využít princip divadla na divadle, zároveň ho však nepřiznávat. Slovník, způsob konstrukce textů, může být v inscenaci stejný jako v případě hudebních interpretů, ale zde nefunguje. Využívá totiž hip hopovou píseň jako pravdivou výpověď jednotlivce. Hip hop však pracuje s fikcí a ne pravdou či uvěřitelnosti. Tomuto problému se nepodařilo vyhnout ani v LAVV. Tvůrcům nelze vyčíst výrazné nedostatky při tvorbě hudby či textu, stejně Peter Oszlík interpretoval píseň Řidičák na odpovídající úrovni. Jenže hip-hop a divadlo při této režijních-dramaturgické koncepci prostě nejdou dohromady.

Autor hudby Martin Nemček
Autor hudby Martin Nemček

Autor hudby Martin Nemček je zároveň autorem textů k písním. I v tomto případě je třeba ocenit, že se nenechal zlákat prvoplánovosťou a povrchností. Co je však nejdůležitější, podařilo se mu zachovat autentický jazyk mladé generace.
Tato skutečnost hraje mimořádně důležitou roli i v případě překladu Jana Zimu a dramaturga inscenace Svetozára Sprušanský (ačkoli v oficiálních materiálech není funkce dramaturga uvedena, dá se předpokládat, že práci spadající do jeho kompetence provedl právě režisér, protože je i šéfdramaturgom DAB).
Autenticita textu je pro mládežnického diváka podstatná. Ten totiž rychle vycítí, když se ho tvůrci snaží přesvědčit, že ho chápou a snaží se mu přiblížit, ale postavy mluví řečí mladých před dvaceti let či jazykem, který je věkově špatně ukotven. Mladý divák v tom případě automaticky zaujme odmítavý postoj a už ho nic nepřesvědčí, aby tento názor změnil. Nitranským divadelníkům se však podařilo vytvořit text na tepu doby i generace. Odměnou je pozornost diváků. V hledišti nebylo vidět zapnuté mobilní telefony, nebylo slyšet ironické poznámky, mladí akceptovali tvůrců jako rovnocenného partnera.
Vedení divadla přitom riskovalo poměrně hodně. Současný slovník totiž obnáší i poměrně slušnou porci vulgarismů. Už samotný název hry LAVV má dva významy. Je to fonetický přepis anglického lovu, zároveň ve švédštině jde o ostrou nadávku. Drsný je i slovník postav a jejich humor. Konzervativní slovenská společnost na podobné inscenace reaguje většinou odmítavě. Pedagogové mají často problém s netradiční interpretací děl české či světové klasiky, natož s novými texty, které často bourají tabu. Nuž důkazem poctivé práce s divákem je i to, že akceptuje uměleckou svobodu tvůrců. V případě LAVV je výsledný efekt ten, že to byly právě pani učitelky (věkem blíže k důchodu, než ukončení svého studia), které na některé humorné situace reagovali nejlépe. Vulgarizmy navíc v tomto případě neplní jen prvoplánovou roli věrnosti textu slovníku mladých, ale podtrhují jeden z hlavních motivů celého příběhu. Tím je přátelství. Pro náctileté studenty je charakteristické, že okruh blízkých přátel je pro ně na prvním místě. Kamarád je důležitější než rodiče, učitelé či první láska. Přesto však mají stále potřebu své skutečné emoce skrývat pod drsný povrch. Proto současná mládež nemá problém svých nejbližších přátel označit za buzeranty, debily či rovnou kokotů. Pro tuto skupinu ztratily vulgarismy svůj původní charakter. Nemají vysloveně hanlivý charakter a pohybují se mezi podstatným, přídavným jménem, ​​citoslovce a spojkou. Nejvýrazněji se tato tematická linie odráží na postavě Maxe. Jeho slovník je drsný a nadává všem okolo. V momentě, kdy by měl zůstat sám, však okamžitě utíká za přáteli. Ti zase nemají problém akceptovat ho jako přítele, přestože je jen před chvílí v klidu sprškou vulgarismů.
Dětský element je příznačný pro celou inscenaci. Aniž se tvůrci snažili zlehčovat problémy mladých, neustále cítit, že problémy, které se zdají jako neřešitelné, se postupem času dají snadno překonat. Ať už jde o hledání vlastní identity, hledání životního partnera či první sexuální zážitky.
Dětskost se odráží i v případě interpretace postav. Ty nesou znaky dospěláky, ale naznačeno negativní rysy jsou vždy obroušené dětskou nevinností. Podtrhují tím skutečnost, že mládež je skupinou, kde se setkává dospělosti a dětství.
Je potěšující, že herci spolu s režisérem nejednotnému výkladu postavy prvoplánově. Bobina Kristýny Greppelovej mohla svádět k interpretaci povrchní sexuální mašiny, pro kterou se vlastní tělo stalo kultem. Herečka však využila postavu v plné šíři. Její Bobine nechybí přirozený intelekt, touha po prvním sexuálním zážitku je zejména snahou vyzkoušet něco nového a neslouží jako prostředek k dosažení osobních cílů prostřednictvím svého těla. Max Petra Oszlíka je sice grázl, ale ne zákeřný. Je to jen ustrašené dítě, které se svou zranitelnost snaží maskovat zdánlivě drsným povrchem. Hakan Petra Kadlečík působí zdánlivě jako blázen, který jednou tvrdí, že je poslední žijící neandrtálec, pak zas římský voják. Snaží se jen najít své místo ve společnosti a definovat svou identitu. Není sexsymbol, ani vynikající sportovec, zda mozek celé třídy. Snaží se proto vynikat chováním a oblečením. Velký prostor nabízí pro Matouše Krátkého postava Abela. Podnětný je zejména vnitřní konflikt této postavy. Pochází totiž z ortodoxního náboženského prostředí. Abel se nesnaží primárně vnucovat svou víru ostatním, i když v jistých momentech k moralizování skluzu (ne text, ale postava). Rovněž se nemíní vzdát životní filozofie, kterou mu vštípila rodina. Ábelová cílem je sladit život ve víře s normálním životem současné mladé generace. V tomto ohledu lze kladně hodnotit, že herec hloubku své postavy plně pochopil a snažil se ji přenést na jeviště. Horší to už je s technickou stránkou jeho herectví. Zejména v emočně vypjatých momentech z herce přímo křičí křeč. To se projevuje i na práci s hlasem. Tiskne na hlasivky, což v kombinaci se špatnou artikulaci způsobuje obrovské problémy se srozumitelností jeho jevištní řeči. Jeho neustálá snaha podtrhávat expresivitu výrazu navíc místy dělá jeho postavu plochou. Na technických nedostatcích se však dá pracovat.
Představitelce Kristin, Aleně Pajtinkovej, postavy s dětskými rysy evidentně sedí a hodí se jí fyzickým dispozicím. Stejně jako dokázala, že i menší prostor a postava, která není zrovna klenotem světové dramatu, jí nebrání v tom, aby diváka zaujala. Už výše jsem zmiňoval její pěvecký výkon, který zaujal nejen technikou zpěvu, ale i propracovaným výrazem. V tomto okamžiku totiž ukázala, že její talent je mnohem větší a navzdory mladému věku má silný cit pro lyriku a sílu výpovědi. Po třech letech působení v Divadle Andreje Bagara by proto snad už mohl nastat čas, aby dostala možnost naplno využít svůj potenciál. Snadno se totiž může stát, že spadne do šablony, což by byla určitě škoda. Jeví se totiž jako jeden z nejvýraznějších ženských hereckých talentů posledních let, mimo prostředí VŠMU a AU.
Martin Fratrič interpretuje postavy psycholog, Chodce, školník, Ježíše a Lékaře. Vyniká zejména slovním humorem. Představuje svět dospělých, kteří se na dětské problémy zdají malicherné. Podobný nadhled a jemně ironický postoj je pojítkem mezi těmito postavami.
Pokud při hudbě vzpomínám autentické respektování několika subkultur, tutéž vlastnost je třeba ocenit i při kostýmech. Kostýmní výtvarnice Diana Strauszová jednotlivé postavy pečlivě diferencovala. Kostým Hakana odkazuje na hnutí indie, které je nejpopulárnější právě ve Skandinávii. Široké kalhoty a tričko spolu s čepicí s rovným kšiltem potvrzují Maxovu příslušnost k hip hopové komunitě. Zbývající tři postavy jsou kostýmům definovány jako příslušníci středního proudu. Jde zdánlivě o samozřejmou maličkost, ale v našich divadlech je téměř pravidlem, že kostýmy příslušnost k subkulturám zcela ignorují. Není nic neobvyklého, když na jevišti pankáči rapujú, příznivci elektronické hudby patří k motorkářům a podobně absurdní kombinace.
Inscenace LAVV potvrdila, že pokud divadlo chápe inscenace pro děti a mládež jako plnohodnotnou součást svého programu, i mládežnický divák bere návštěvu divadla jako plnohodnotné vyplnění času a ne jen jako sice nudný, ale přece jen způsob jak strávit čas se školou, ale ne ve škole . Nic nelichotí náctiletým víc, než když je někdo respektuje. A respektovat znamená i zajímat se o nich, nelhat jejich. To se tvůrcům podařilo. Ukázali, že mají přehled o životě mladých. Že pod pojmem hudba pro mladé netřeba chápat jen Britney Spears, že raper není skinhead, že věta – Ty hlupák ničemný – není pro dnešní mladou generaci nadávka. To vše na pôdryse řemeslně dobře zpracovaného textu, který nedělá z náctileté děti ani dospělé, ale mezistupeň mezi nimi. Pokud má být LAVV začátkem vztahu mezi dospívajícím jedincem a divadlem, je to dobrý start. Stejně může být startem i pro některé méně známé členy inscenační týmu, například Martina Nemček. DAB, které ještě před pár lety pravidelně uvádělo každou sezónu muzikál, po odchodu Josefa Bednárika na tento hudebně-dramatický žánr rezignovalo. Pokud se k němu rozhodnou vrátit, Martin Nemček může být tím, kdo konečně širokému publiku ukáže, že muzikálová píseň neznamená stupidní píseň.
Alena Pajtinková ukázala, že navzdory nízkému věku má minimálně potenciál, ne-li přímo schopnosti na zvládnutí mnohem náročnějších úkolů, než jí byly dosud přiděleno. Třeba jen, aby těmto lidem divadlo důvěřovalo. Tak, jak důvěřovalo pedagogům škol, že se nezaleknou pár vulgarismů, tak jak věřilo, že i mládežnický divák si zaslouží plnohodnotnou inscenaci a nejen povinnou jízdu.